V posledních týdnech se prezident Klaus nejednou vyjádřil na téma současné hospodářské krize. Jeho názory jsou zřejmě velmi konsistentní a dají se klasifikovat jako konservativní, to jest názory, které převládaly mezi ekonomy před krizí třicátých let minulého století.

Celkem se dají shrnout v několika větách. Předně, hospodářské cykly jsou nedílnou součástí tržního hospodářství a nedá se jim předejít či je odstranit. Krize (kontrakce v celkové výrobě) jako součásti cyklů stejně samy přijdou a pak i samy odejdou, pokud ceny a mzdy jsou dostatečně flexibilní, a zásahy vlád, pokud krize přímo nezpůsobí, jistě jenom hospodářství uškodí, stejně tak je škodlivé regulování trhů.

V jednom prohlášení prezident Klaus přirovnal hospodářskou krizi k chřipce, která také sama přijde a pak odejde. Toto přirovnání nebylo zrovna štastné, protože chřipka bez léčení může skončit zápalem plic či dokonce smrtí. Po první světové válce miliony lidí zremřelo na následky chřipky.

Většina ekonomů, alespoň tady v USA, by s V. Klausem plně souhlasila, že hospodářské cykly jsou součástí tržního hospodářství a že se jim nedá předejít. Zároveň by ale tvrdili, že vládní zásahy mohou cykly zmírnit. Stejně tak si vetšina myslí, že správné regulování finančních trhů rozhodně může podstatně zmírnit či dokonce předejít finančním krizím.

Jaké jsou důkazy pro Klausův argument či pro argumenty většiny amerických ekonomů?

Až do roku 1933 americká vláda zasahovala do ekonomiky minimálně a finanční trhy nebyly skoro vůbec regulovány. Centrální banka byla zřízena teprve v roce 1913, ve stejné době, kdy byly zavedeny daně z příjmů, a celou dobu byly papírové peníze vlastně poukázky na zlato nebo stříbro. V té době, to jest v devatenáctém století a až do roku 1933, země procházela pravidelnými cykly s krizemi, z nichž některé byly dlouhé a hluboké. Od roku 1850 do roku 1933 země zažila celkem 20 hospodářských krizí (cyklických snižování hospodářské činnosti) trvajících v průměru 21 měsíců. Nejdelší z nich trvala 65 měsíců v sedmdesátých letech devatenáctého století. Každých 15 až dvacet let se také objevily bankovní paniky či finanční krize. Poslední v této době byla v na začátku třicátých let minulého století, kdy hluboký pokles hospodářské činnosti trval 43 měsíců a nezaměstnanost vzrostla až na 25 procent v zime 1932-1933.

Po nástupu F.D. Roosevelta do Bílého domu v březnu 1933 začala dost přísná regulace finančních trhů. Po druhé světové válce centrální banka (Federal Reserve) začala podstatně ovlivňovat množství peněz v oběhu a také dohlížet na činnost bank. Regulace akciových trhů se stále zvyšovala, jak se objevovaly nové podvody či podezřelé akce. Obchodní a investiční banky byly přísně odděleny a vklady v bankách a spořitelnách byly pojištěny. Přitom jednotlivé státy Unie prováděly další dozor nad bankami, spořitelnami a pojišťovnami, kterým daly povolení činnosti na svém území.

A tak jsme od roku 1945 do roku 2007 zažili celkem 11 poměrně mírných cyklů a žádnou finanční krizi (jednotlivé banky samozřejmě krachovaly, pokud poskytovaly rizikové půjčky, a v osmdesátých letech větší množství spořitelen - saving banks - zkrachovalo přesně po tom, kdy byly jejich regulace vládou zmírněny a bylo jim dovoleno investovat vklady celkem volně. Do té doby směly poskytovat jenom hypotéky.

Průměrné trvání cyklických kontrakcí po roce 1945 bylo 10 měsíců, dvě nejdelší trvaly 16 měsíců.

Z toho by se dalo soudit, že regulace finančních trhů může do jisté míry zabránit bankovním panikám a že rozhodně zmírňuje hospodářské cykly.

Prezident Klaus také tvrdí, že stimulace celkové poptávky buď snižováním daní, nebo zvyšováním státních výdajů (tak zvaná Keynesova ekonomika) nefunguje už z toho důvodu že se nedá správně načasovat. To je určitě pravda v době mírných a mělkých cyklů, které jsme tady zažili od druhé světové války do roku 2007. Tato kritika ale neplatí pro takzvané automatické stabilizátory, kdy progresivní daně jdou automaticky dolů při cyklickém snižování výroby a příjmů a zároveň se státní výdaje automaticky zvyšují při vyšším vydání na podpory v nezaměstnanosti a jiné sociální výdaje během zvýšené nezaměstnanosti. Ovšem v době dlouhých depresí, jako byla v třicátých letech minulého století nebo jako je současná krize, se problém načasování fiskální politiky značně zmenší či úplně zmizí.

Současná kontrakce hospodářské aktivity se dost liší od těch, které jsme zažili od konce druhé světové války. Jednak už je poměrně dost dlouhá, začala v lednu 2008, a je provázena finanční krizí. Velká část finančních institucí je ve velkých platebních potížích, jelikož příliš riskovaly, hlavně nakupováním různých finančních derivátů. Hlavním důvodem, proč se ale jedná o hlubší a větší problémy, je „žití nad poměry“ v posledních deseti až dvaceti letech. Od roku 2000, na příklad, jsme tady v USA spotřebovali každým rokem zhruba o 5 procent více, než jsme vyrobili. Rozdíl jsme si půjčovali z ciziny, hlavně z Číny a Saúdské Arábie. Nutné snížení životní úrovně a postupné oddlužování bude trvat nějakou dobu, stejně jako nutné strukturální změny ve výrobě a zaměstnání, které jsou součástí každého cyklického oživení. Často se jako důvod současné krize uvádí poskytování nezodpovědných hypoték. Jistě to byl problém, ale samo o sobě by to k tak velké krizi v celé ekonomice nevedlo, protože množství takzvaných subprime hypoték nebylo tak velké. Bohužel, finanční deriváty, založené na těch hypotékách, problém daleko znásobily a hlavně udělaly neprůhledným, a tak nikdo neví, které banky jsou skutečně na pokraji krachu. Tato neprůhlednost pochopitelně snížila důvěru ve finanční instituce, a tedy důvěru v budoucí hospodářský vývoj. Jak je vidět zřejmě se jednalo o souhrn problémů, které vyvrcholily ve stejnou dobu.

Zároveň v posledních letech se celkový náhled na regulaci trhů, hlavně těch finančních, změnil. Zhruba od devadesátých let se některé regulace zavedené před druhou světovou válkou začaly rušit. Obchodní banky nyní mohou otevírat filiálky v každém státě Unie, mohou se spojovat s investičními bankami a pojišťovnami, a hlavně různé finanční inovace nejsou regulované vůbec. V posledních osmi letech se také existující regulace uplatňovaly méně než dříve, jak naznačují zprávy o činnosti Security Exchange Commission. Opět méně regulace finančních institucí bylo spojeno s finanční a hospodářskou krizí.

Z těchto zkušeností se nedá dojít k závěrům, že nedostatek vládních regulací způsobuje finanční krize, ale rozhodně zkušenosti ukazují že v době jejich neuplatňování nebyly finanční krize neobvyklé, zatímco v době přísného regulování trhů finační krize buď neexistovaly, nebo byly celkem mírné stejně jako hospodářské cykly.

Do jaké míry veliké vládní vydání a snižování daní (Keynesova ekonomika) bude stimulovat ekonomiku a tím zkrátí současnou krizi, se teprve uvidí.

Troy, N.Y.