Neplnit Maastrichtská kritéria není vhodná alternativa k opt-outu z eura

Maastrichtská konvergenční kritéria, která jsou součástí Smlouvy o fungování EU (článek 140) se měla stát základem pro stabilitu EMU (Evropské měnové unie) vzniklé k lednu 1999. Téměř všem je již nyní jasné, že tato kritéria jsou tak mírná (především v kritériu udržitelnosti veřejných financí), že nepřímo pomohly k vytvoření dluhové krize a je patrné, že samotná existence jedné měnové unie uvnitř neoptimální měnové oblasti (OCA)[1] spíše než konvergenci (sbližování) jednotlivých členů způsobuje prohlubování rozdílů mezi nimi. Je však ať už vědomé či nevědomé neplnění těchto kritérií rozumné? A představuje jejich neplnění vhodný prostředek k tomu, jak se vyhnout euru v České republice (resp. alternativu k opt-outu = vyjednání trvalé výjimky z přijetí eura)?

Od řady politiků a některých ekonomů slýcháme, že jelikož tato nominální kritéria neplníme, není k vyjednání opt-outu z eura po vzoru Spojeného království a Dánska důvod. Neplnění v řadě bodů již tak mírných Maastrichtských kritérií přitom může přinést negativní konsekvence pro naši ekonomiku bez ohledu na to, zda eurem platit chceme či nikoliv. Našim cílem přeci je mít neinflační měnovou politiku, stabilní veřejné finance (Svobodní chtějí vyrovnaný rozpočet, nikoliv 3% deficit vůči HDP jako "benchmark"), rovněž i měnový kurz pokud možno bez velkých výkyvů (v rámci flexibilního kurzovního režimu, který se mi i s ohledem na "tzv. vnější měnovou krizi z roku 1997" jeví jako rozumnější). Zároveň je nutno upozornit na problematičnost či nejednoznačnost některých kriterií. Prvním z kritérií je kritérium cenové stability. Jak správně upozorňuje guvernér ČNB Miroslav Singer: "Kritérium není jednoznačné – "tři nejlepší výsledky" v oblasti cenové stability interpretuje EK jinak než ECB. Kritérium se bez ohledu na interpretaci stále zpřísňuje: s tím, jak se rozšiřuje EU, zákonitě roste i odchylka inflace tří nejlepších (jakkoliv kvantifikováno) zemí eurozóny od průměrné inflace v eurozóně. Rozdíl vůči třem nejlepším z původně zakládajících zemí eurozóny v některých obdobích zpřísňuje kritérium o více než 1 procentní bod. Jako referenční země pro výpočet kritéria často slouží země, které v eurozóně vůbec nejsou (v případě Litvy byly mezi referenčními zeměmi Polsko a Švédsko)."[2]

Pokud však někdo navrhuje tvorbu rozpočtových deficitů jako prostředek vyhnout se přijetí eura, jelikož nebude kritérium udržitelnosti veřejných financí splněno, jedná se velmi nebezpečný krok. Toto kritérium bychom měli nejen plnit, ale značně ho i překonat ve smyslu většího snížení deficitu. Je zásadní chybou, že většina politiků bere roční deficit 3 % vůči HDP jako "benchmark", na který chtějí cílovat a nikoliv jako už naprosto nepřípustnou hranici. 3 % z HDP České republiky tvoří částku přes 100 mld. Kč, stačí tedy 10 let "na hraně" tato kritéria plnit a dluh se za deset let zvýší o 1000 miliard. Jako obrana proti této politice se jako stále více a více nezbytné ukazuje schválit striktní ústavní zákon[3] o povinně vyrovnaném rozpočtu, jak Svobodní po vzoru 3. kapitoly ústavy Švýcarska navrhují, který deficitní financování umožní např. jen po souhlasu kvalifikované ústavní většiny v případě přírodní katastrofy či vojenského napadení země.

Navíc vidíme, že do eurozóny byly přijaty i země, které kritérium udržitelnosti veřejných financí ve smyslu článku 126 Smlouvy o fungování EU a Protokolu o postupu při nadměrném schodku připojeném ke Smlouvám neplnily (referenčními hodnotami jsou 3 % ročního deficitu vůči HDP a max. 60 % HDP veřejného dluhu).

Navíc i přesto, že řada zemí již tak mírné kritérium stability veřejných financí neplnily, vstup do eurozóny jim byl umožněn! Například Itálie byla v roce 1999 do EMU vpuštěna s veřejným dluhem 113 % vůči HDP.[4] Dluh Itálie se sice vůči HDP velmi pomalu zmenšoval, referenční hodnoty však ani náhodou nedosahoval. Článek 126, odst. 2, stanovuje, že překročení veřejného dluhu ve výši 60 % vůči HDP je možné jen v případě, že se tento poměr buď podstatně a nepřetržitě snižuje a dosáhl úrovně, kdy se blíží referenční hodnotě, "nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k referenční hodnotě". Ani jedna z těchto situací však v Itálii nenastala. V roce 2001, kdy Řecko vstupovalo do EMU byl jejich veřejný dluh vůči HDP na hodnotě 103 % k HDP[5], z roku 1999 namátkou vybírám Španělsko 62,4 % či Belgii 113 % veřejného dluhu k HDP apod. Nemůžeme si být tedy s ohledem na minulost zcela jisti, že bychom nebyli vtlačeni do neoptimální měnové zóny s názvem Evropská měnová unie v případě, že bychom kritérium stability veřejných financí neplnily.

Jak jsem psal již ve svém dřívějším článku Pět mýtů o EU: Při vstupu do Evropské unie se Česká republika společně s řadou dalších států rozhodla zavázat tomu, že přijme jednotnou měnu euro jako svou měnu a vzdáme se tak autonomní monetární politiky. Pouze Spojené království na tento závazek nepřistoupilo vůbec a Dánské království si taktéž zajistilo trvalou výjimku ze zavedení eura díky protokolu, podle jehož znění o připojení do měnové unie rozhodne výsledek případného referenda. Jedná se o jediné dvě země, kterým nemůže být bez jejich souhlasu nařízeno přijetí eura (mají trvalou výjimku). ČR je členským státem EU, o kterém Rada zatím nerozhodla, že splňuje nezbytné podmínky pro přijetí eura, vztahuje se na nás z tohoto důvodu nejvýše výjimka dle článku 139 Smlouvy o fungování EU. Nejedná se však o trvalou výjimku, kterou má Dánsko a UK. Na ČR se vztahuje pouze "dočasná" výjimka[6] z důvodu neplnění patřičných kritérií. Hned článek 140, odst. 2 Smlouvy o fungování EU říká: "Rada po konzultaci s Evropským parlamentem a po projednání v Evropské radě rozhoduje na návrh Komise, které členské státy, na které se vztahuje výjimka, splňují podmínky nezbytné na základě kritérií stanovených v odstavci 1, a zruší výjimky dotyčných států[7]."

Článek 140 této smlouvy také stanoví, že v případě zrušení "dočasné" výjimky může Rada na návrh komise dále rozhodnout o zavedení eura v dané zemi bez trvalé výjimky, dále stanovuje přepočítávací koeficient pro daný stát. O přijetí eura nemusí nutně rozhodnout občané v referendu, vláda a dokonce ani parlament, ale rozhodnutí o zrušení "dočasné" výjimky (ve smyslu čl. 139), přijetí eura a nastavení přepočítávacího koeficientu leží na Radě ministrů zemí eurozóny (tedy bez ČR), která přijímá rozhodnutí na návrh Komise (viz. článek 140). Česká republika nemá tedy ani právo o přijetí či nepřijetí eura jako měny na svém území hlasovat v rámci Rady. Ministerstvo financí může maximálně nesouhlasit s přepočítávacím koeficientem a touto cestou záležitost alespoň trochu blokovat. Nejlepším řešením by bylo vyjednat si trvalou výjimky pro zavedení eura v ČR. Vyjednání trvalé výjimky neznamená nemožnost přijetí eura. Znamená, že nám euro nemůže být vnuceno a bude přijato např. po souhlasu občanů v referendu ("Dánský vzor").

Někteří zase mohou upozorňovat na vstup do ERM 2 (mechanismus směných kurzů), ve kterém musí země, která se do EMU chce zapojit alespoň 2 roky setrvat a nepřekročit určitou apreciační a depreciační mez. Švédsko záměrně neplní Maastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny (konkrétně se jedná o kritérium měnového kurzu v souvislosti s ERM 2). To však neznamená, že by se Švédsko povinnosti zavést euro zbavilo, Rada zatím jen o zavedení eura ve Švédsku nerozhodla. Jak doslova uvádí Evropská komise na svých webových stránkách: "Sweden is not yet in the euro area, as it has not made the necessary changes to its central bank legislation and it does not meet the convergence criterion related to participation in the Exchange Rate Mechanism (ERM II). However, under the Treaty, Sweden is required to adopt the euro."[8]

Nevymýšlejme, jak prostřednictvím vysokých rozpočtových deficitů a neplnění konvergenčních kritérií zavedení eura v České republice obejít a vyjednejme si při nejbližší vhodné příležitosti po vzoru Dánska a Spojeného království výjimku z povinnosti zavést euro v ČR, jak dlouhodobě navrhuje třeba Petr Mach. Zbavit se zavedením eura autonomní monetární politiky by byla chyba. Obzvláště velká chyba pak v době, kdy se ukázalo, že EMU nesplňuje řadu prvků optimální měnové zóny a řada jejich členů je závislá na finanční pomoci ze zahraničí. Zvláště v dobách ekonomické recese je zřejmé, jak velkou výhodou je mít národní měnu, pokud možno fungující ve flexibilním kurzovním režimu.

[1] OCA = Optimum Currency Area; jejím autorem je držitel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Mundell

[2] SINGER, M., Časování vstupu do eurozóny, Euro – dříve nebo později? (sborník textů), CEP – centrum pro ekonomiku a politiku

[3] Může být přímo součástí Ústavy České republiky, nebo se může jednat o samostatný ústavní zákon (Ústava v ČR je stejně i tak polylegální)

[4] Mezinárodní měnový fond [online], [cit 19.10. 2013] http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2013/02/weodata/weorept.aspx?sy=1996&ey=2018&scsm=1&ssd=1&sort=country&ds=.&br=1&c=122%2C136%2C124%2C137%2C423%2C181%2C939%2C138%2C172%2C182%2C132%2C936%2C134%2C961%2C174%2C184%2C178&s=GGXWDG_NGDP&grp=0&a=&pr1.x=69&pr1.y=9

[5] Ibid.

[6] Pozn. Použito pouze pro odlišení od druhu výjimky, kterou má Dánsko a UK; smlouva ve skutečnosti termín dočasná výjimka nezná

[7] Smlouva o fungování EU [online], [cit 8. 7. 2013]

http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083:0047:020:cs:PDF

[8] Evropská komise [online], [cit 19.10. 2013] http://ec.europa.eu/economy_finance/euro/adoption/who_can_join/index_en.htm

Autor je je místopředsedou Svobodných v Olomouckém kraji