Poskytovatelé sociálních služeb dnes zcela jistě mají na starosti jiné problémy než zabývat se evropskou politikou. Zákon o sociálních službách, který počátkem roku vstoupil v účinnost, je plně zaměstnává a ještě dlouho zaměstnávat bude. Vedle mnoha nových povinností jako nutnost se registrovat, připravit se na inspekce či uzavřít s uživateli smlouvy je snad nejpalčivějším problémem existenční nejistota v oblasti financování sociálních služeb. Zabývat se v tuto chvíli budoucími evropskými zdroji, na které by poskytovatelé sociálních služeb mohli dosáhnout, se tak na první pohled může zdát ztrátou času. Opak je podle mého názoru pravdou, neboť štěstí vždy přeje jen těm připraveným a je potřeba se zamýšlet nad tím, jak je využijeme.

Česká republika by mohla v rámci strukturální pomoci v období 2007 až 2013 získat z Bruselu až 738 miliard korun, což je zhruba 100 miliard korun ročně. Evropská legislativa stanovující pravidla a rámec čerpání evropských prostředků investice do modernizace sociálních služeb umožňuje. Je potřeba si však uvědomit, že pravidla primárně kladou důraz na zvýšení zaměstnanosti, podporu lidského kapitálu prostřednictvím lepšího vzdělávání a kvalifikace a odstraňování diskriminací. Kvalitní sociální služby a další nástroje sociální ochrany jsou přitom vnímány jako nástroj, který to umožňuje. Tak například o usnadnění přístupu k pečovatelským službám pro závislé osoby se na evropské úrovni hovoří v souvislosti se sladěním pracovního a soukromého života, a to v kontextu zvýšení účasti žen v zaměstnání.

Způsob čerpání již zmíněných 100 miliard korun závisí do značné míry na jednotlivých členských státech. Ty totiž zpracovávají národní rozvojový plán a jednotlivé programové dokumenty, na jejichž základě bude strukturální pomoc uvolňována. Je proto pouze na nás, kolik prostředků se rozhodneme investovat do oblasti sociálních služeb. Pojďme se nyní podívat, jakým způsobem je čerpání evropských prostředků do oblasti sociálních služeb ze strany České republiky navrženo.

Problematice sociálních služeb se věnuje především Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ) a v něm pak prioritní osa 3 sociální integrace a rovné příležitosti, za kterou má gesci Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Ta se v námi diskutované oblasti zaměřuje jednak na vzdělávání příslušníků cílových skupin a dalších subjektů působících v oblasti sociálního začleňování, včetně vytváření a rozvoje vzdělávacích programů, následně podporu samotného poskytování sociálních služeb a dále na transformace pobytových zařízení pro cílové skupiny osob, zavádění procesu zvyšování kvality, kontroly a zajištění dostupnosti sociálních služeb. V neposlední řadě také vágně hovoří o tzv. systémových opatřeních, která dále nespecifikuje.

Druhým důležitým dokumentem je Integrovaný operační program (IOP). Zde se problematice sociálních služeb věnuje prioritní osa 2 označená zvýšení kvality a dostupnosti veřejných služeb. V jejím rámci je umožněno financování infrastruktury pro sociální integrace, zejména pak zajištění humanizace (indikativního počtu 35) pobytových zařízení sociálních služeb.

Poslední programovou úrovní věnující se sociálním službám je úroveň regionální. Stávající systém, který byl založen na jednom Společném regionálním operačním programu (SROP), byl decentralizován, nově tak budou za podporu na regionální úrovni odpovědné regiony soudržnosti reprezentující kraje, které připravily samostatné regionální operační programy (ROPy). Například v mém regionu, Královéhradeckém kraji, který je součástí regionu soudržnosti NUTS II Severovýchod, se problematice sociálních služeb věnuje prioritní osa 2 - rozvoj městských a venkovských oblastí, v jejímž rámci bude podporován rozvoj infrastruktury v oblasti sociálních věcí včetně pokračování v optimalizaci, zvyšování kvality a technologického vybavení sociálních služeb a rozvoj služeb nových. Zatímco OP LZZ se má zaměřovat především na měkké projekty a IOP na plošné investiční projekty v rámci definované národní sítě sociálních služeb, ROPy mají být zaměřeny na tzv. tvrdé projekty u konkrétních poskytovatelů místního významu.

Uvedené teze platily pro všechny české regiony s výjimkou Prahy. V Praze je totiž situace specifická, protože se ekonomická úroveň našeho hlavního města pohybuje nad úrovní průměru Unie a strukturální pomoc Společenství je tak do určité míry omezená a musí probíhat odděleně. Problematice sociálních služeb se věnuje programový dokument Adaptabilita, konkrétně pak prioritní osa 2 nazvaná podpora vstupu na trh práce. Zde se hovoří o podpoře začleňování znevýhodněných osob formou poskytování sociálních služeb a podpoře dalšího vzdělávání pracovníků v sociálních službách. Dále pak o rozvoji a inovacích metod práce s klienty; podpoře organizací související s transformací sociálních služeb a s novým zákonem o sociálních službách, včetně podpory hodnocení kvality sociálních služeb.

Podívám-li se na výše uvedený přehled, mám pocit, že celá řada uvažovaných opatření nemá systémový modernizační potenciál. Je klíčové si uvědomit, že tyto peníze se v dalším programovacím období nebudou opakovat, jsou něčím navíc, co by nám mělo umožnit se skokově posunout na kvalitativně jinou úroveň poskytování sociálních služeb. Rozhodně by však neměly být určeny na krytí salda běžných opakujících se provozních výdajů. Pozitivně proto hodnotím podporu přípravy vzdělávacích programů, umožnění transformace pobytových zařízení, zavádění moderních metod řízení kvality, případně rozvoj nových služeb včetně podpory vzniku služeb alternativních ke službám residenčním. Podpora samotného poskytování sociálních služeb však podle mého názoru musí být řešena standardně příspěvkem na sociální služby (a jeho redefinicí, ukáže-li se jako nedostatečný), nebo víceletým nákupem služeb z regionální a místní úrovně (namísto stávajícího nevyhovujícího systému dotací z centrálního ministerstva). Druhé riziko vidím ve vyčleňování hrstky vybraných (35 uvažovaných) zařízení v rámci tzv. národní sítě sociálních služeb. Vždyť všechna zařízení působí v nějakém kraji, nějakém místě a všichni by měli mít rovné podmínky. Tento návrh evokuje snahu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR realizovat další investice ve svých preferovaných přímo řízených ústavech sociálních služeb. S tím by měl stát skončit a konečně se začít zabývat systémovými opatřeními a vlastní zajišťování služeb přenechat samosprávám a jejich poskytování všem subjektům, kteří chtějí v této oblasti působit.

V současné době probíhá vyjednávání o příslušných dokumentech mezi zástupci české vlády a Evropské komise. Konečné výsledky těchto jednání rozhodně nemůžeme čekat dříve než v květnu, a pokud dojde ke změnám, tak až koncem roku. První neoficiální informace z jednání již dnes naznačují, že Česká republika má s obhajobou Integrovaného operačního programu problémy. Jeho neprosazení by znamenalo nezbytnost přepracování programového rámce a další zdržení. Jediným pozitivem by mohlo být přesnější nasměrování budoucích evropských zdrojů na systémové změny v sociálních službách.

Jsem optimista a věřím, že aktuální problémy s financováním sociálních služeb se vyřeší. Systém si lidově řečeno sedne, uživatelé dostanou přiznané příspěvky na péči a naučí se s nimi hospodařit, poskytovatelé navážou s uživateli partnerský vztah a zaměří se na kvalitu své péče, obce a kraje přijmou tuto oblast za svou a začnou služby komunitně plánovat a více podporovat, státní správa decentralizuje systém přidělování dotací na kraje a začne se zabývat tvorbou strategií a politik, které by nový systém usnadnily uvést do praxe. Určitě dojde také k novelizaci příslušného legislativního rámce. K tomu uvést nové myšlenky do praxe a uskutečnit skutečnou transformaci služeb tak, aby s nimi byli spokojení jak uživatelé a jejich rodiny, tak pracovníci zařízení a všichni, kdo se v této oblasti pohybují, jsou bezpochyby zapotřebí také finanční prostředky. A právě zde vidím jedinečný prostor pro čerpání evropských zdrojů, které by nám v následujícím období mohly umožnit skutečnou transformaci služeb profinancovat. Klíčové je tuto příležitost využít a evropské prostředky lidově řečeno neprojíst.

Brusel 25. 3. 2007

Poslanec Evropského parlamentu, předseda Svazu měst a obcí České republiky