... její udřená dcera a vyčerpané české pole

Klára Pačesová z České spořitelny přišla v časopise Bankovnictví s nevšedním článkem, na který nelze nereagovat. Na příkladu hodných, a dodejme nezodpovědných prarodičů a zodpovědných rodičů srovnává malé, nízkonákladové banky s bankami velkými, nechce se nám v tomto kontextu používat vysokonákladovými. Obsahem vlastně bylo sdělení, že pokud banka nevybírá poplatky, tak se chová nezodpovědně nejen sama k sobě, ale i ke svým klientům a dokonce k celému bankovnímu sektoru.

Jak je to s rodiči a prarodiči?

Principem přirovnání bylo, že zatímco prarodič (rozuměj – nízkonákladová banka) je vůči dítěti nezodpovědný a vše dítěti (rozuměj – bankovnímu klientovi) dovolí, tak rodič (rozuměj – klasická, velká banka, což je především Česká spořitelna) je přísný, zodpovědný a nebojí se na dítě zvýšit hlas, pořádně je vychovat. Vše pro jeho dobro.

Ponechme stranou trefnost či přiměřenost tohoto přirovnání a od paní Pačesové si způsob přirovnání vypůjčíme. Trochu jiným úhlem pohledu náhle zjistíme, že přirovnání je nejednoznačné a může se paní Pačesové vrátit jako bumerang ve smyslu a formě, který zcela určitě při psaní svého článku či vymýšlení pointy nepředpokládala.

Matka a její dcera

Převezmeme role paní Pačesové z České spořitelny. Na rozdíl od ní však nebudeme vymýšlet umělé a účelové přirovnávací konstrukce, ale budeme se snažit být realističtější. V našem pojetí určitě nebudou prarodiči nízkonákladové banky, které jsou výrazně mladší než banky velké. Naopak rodičem bude v našem pojetí skutečná matka České spořitelny – Erste Bank, která je skutečně přísným a tvrdým rakouským rodičem. Její dcera je Česká spořitelna. Zatím tedy žádná fikce.

Frau Erste si ráda žije nad své poměry. Sama moc nevydělává, v poslední době dokonce prodělává. Ostatní její děti také za moc nestojí - až na tu jednu, na českou dcerku. Česká dívčina, ač je to skutečně ještě dítě, tvrdě pracuje na sebe, ale i na svoji matku. Musí jí posílat každý rok téměř vše, co na svém českém dvorečku vydělá. (Loni jen něco kolem poloviny, ale to se bavíme jen o dividendách. O tom, jakými dalšími způsoby lze pomáhat matce, až někdy jindy.)

A že se musí dcera hodně činit, víme všichni. Matku nic nezajímá, že se jedná o její dítě, o které by měla pečovat a které musí tvrdě dřít a vyčerpávat česká pole. Nejdůležitější je úroda, tedy zisk. Rakouská matka nedá své dceři jen tak vydechnout. A ta česká pole ... žádnou úlevu ani odpočinek nezaslouží. Když se matce nedaří, musí vypomoci její česká dcera.

V poslední době ale na českých polích hospodaří i jiné dcerky, byť na menších lánech, ale ty nechávají vždy nějakou část pole ladem, nechají ho odpočinout. Nedosahují tak velkých výnosů jako Česká spořitelna, ale možná jsou jejich pole silnější a budou zřejmě úrodná déle. Smyslem těchto dcerek totiž není pole definitivně vyčerpat, protože se musí znovu a znovu pomoci matce, ale s polem a jeho silou dobře hospodařit, aby výnosy byly stálé a pole rodila dlouhodobě.

A zpět na zem

A nyní vážně. Ponechme stranou, že v článku Kláry Pačesové nezaznívají pravdivé informace. Naopak, pokud paní Pačesová zmiňuje Air Bank a mBank, tak lze snadno vyvrátit tvrzení, že tyto banky hospodaří se ztrátami. Air Bank za první pololetí tohoto roku vytvořila zisk 76,8 milionů korun a mBank byla poprvé zisková už v roce 2012 (70 milionů korun). Navíc je to logické - každý, kdo podnikání trochu rozumí, ví, že každý nový projekt vytváří ve svých počátcích i několik let ztrátu, než se dostane do černých čísel. Zmíněné Air Bank se to podařilo o rok dříve, než ona sama plánovala, a u mBank se tak stalo přesně podle plánu pět let po vstupu na český trh.

Téměř freudovsky pak vyznívá zmínka o tom, že některé malé banky údajně neprošly zátěžovými testy u ČNB a kdyby se vrátila krize, tak by bez masivní podpory i státu nepřežily. Nebyla to ale náhodou před několika lety sama Erste, kterou musel zachraňovat daňový poplatník?

Dalším, ještě vážnějším problémem je strašení veřejnosti a zpochybňování stability konkurenčních bank (např. věta „… nebudou dál ochotny navyšovat ztrátu, na své internetové stránky jednoduše vyvěsí mimo provoz a mají tím problém vyřešený“). Česká spořitelna tak jako první zaútočila na ostatní banky tímto riskantním způsobem. Přitom si musí být vědoma, že podobné prostředky v konkurenčním boji mohou být velmi nebezpečné a mohou způsobit v dlouhodobějším horizontu nestabilitu celého systému. Tedy že by se jí útok mohl snadno vymstít. Otevírá tak sama Pandořinu skříňku. Česká spořitelna zde totiž v tomto kontextu nestojí jako ryze nezávislý subjekt, ale jako závislá dcera zahraniční matky, jejíž zájmy prioritně hájí.

Také útok na menší a dá se říci v této chvíli slabší konkurenty je nefér. Je jasné, že České spořitelně by se líbilo vyčistit tuzemský bankovní sektor od menší konkurence, ale to ČS nezajistí formou podobných článků, ale svým přístupem ke klientům. Kdyby se menší konkurence vždy zadupávala do země s odkazem, že se jedná o riziko, pak by nikdy nemohli existovat levnější drobní poskytovatelé služeb, ale vše by zajištovaly koncerny a monopoly, kde bychom sice měli jistotu, že nezkrachují (i když i to je dnes pofidérní), na druhou stranu by byli lidé odsouzeni k placení nadiktovaných, netržních a přemrštěných cen.

Web bankovnipopatky.com funguje devět let a je zejména k poplatkové politice bank v ČR kritický, ale nikdy bychom si nedovolili zpochybňovat stabilitu nějaké banky. Je škoda, že právě ta, dle Kláry Pačesové, odpovědná banka porušuje dlouho platný a ze strany všech bank dodržovaný úzus, že banky navzájem nikdy nezpochybňují svou stabilitu a touto nebezpečnou kartou nestraší klienty.

www.bankovnipoplatky.com