Evropa má mít víc rychlostí integrace, ekonomicky rychlejší ale může být kolej vedlejší

Opět se hovoří o vícerychlostní Evropě. Pokud jde o hospodářský růst, není co řešit, Česko jednoznačně patří do rychlejšího pruhu. S růstem ekonomiky 4,7 procenta za druhé čtvrtletí 2017 patří mezi úspěšnější země EU. Do pomalého pruhu patří Itálie a Belgie (1,5 procenta), Francie (1,7 procenta) a Německo (2,1 procenta).

Česká ekonomika má větší potenciál než takzvané jádro Evropské unie. Stále se ale vede spor, zda se Česko má vydat na hlavní kolej evropské integrace, anebo na vedlejší. Odpověď na tuto otázku není nijak samozřejmá. Udělejme si proto krátkou rekapitulaci zastávek, jimiž hlavní kolej vedla za posledních asi dvacet let.

Zastávky integrace

První významná zastávka se jmenovala Zavedení eura. Pamatujete, jaká to byla sláva? Óda na radost, modrozlatá vlajkosláva, vzletné projevy. Konec finančních krizí, začátek éry nepřerušované prosperity. Vskutku to tak vypadalo. Vždyť další zastávky nesly pěkné názvy Úvěrový boom a Hospodářská konjunktura.

V Hospodářské konjunktuře se evropským politikům tuze líbilo. Mnozí si mysleli, že všechny další zastávky budou podobně příjemné. Jenomže na té další stál pochmurný nápis Krize eura. A unijní expres v ní pobyl pěkně dlouho.

Nastala panika: nikdo z cestujících ve vagonech první třídy netušil, proč integrační expres musí stavět právě na tomto nepřitažlivém místě. Kde se stala chyba?

Chyba byla už v konstrukci vlaku. Některým členům eurozóny nevyhovuje příliš silný kurz eura. Zejména konkurenceschopnost jižního křídla EU, včetně Francie, silnou měnou trpí. Ale stejný problém má i Finsko, na rozdíl od sousedního Švédska, které si podrželo svoji korunu a jehož ekonomické výsledky jsou mnohem lepší. Na druhém pólu stojí Německo, jehož měna by jistě posílila, kdyby se stále jmenovala německá marka.

Řešení? Neexistuje. Konkurenceschopnost nelze posílit jinak než snížením mezd a jiných nákladů, což má ale destruktivní vliv na koupěschopnou poptávku a hospodářský růst. Fantazie o evropském ministerstvu financí, které by zázračně a vševědoucně vyrovnávalo rozdíly v hospodářské výkonnosti, jsou jen verzí pohádky Mašinka Tomáš pro dospělé.

Jiní členové eurozóny doplatili na to, co nejprve vypadalo jako požehnání. Úvěrová expanze, hnaná do té doby nezvykle nízkými úrokovými sazbami, měla za následek hospodářský boom v Irsku, Španělsku, ale například i v Řecku. Když skončila, což se zákonitě musí stát každé úvěrové expanzi, přišly těžké časy.

Oblíbený mýtus hovoří o tom, že za evropskou krizi mohli zlí a hloupí Američané a jejich experimenty v oblasti finančních derivátů. Jiný mýtus vypráví o líných a nezodpovědných Řecích, kteří falšovali statistiky, dokud to neprasklo. Jistě, v obou případech existuje pravdivé jádro, ale hlavní složkou evropské krize byly úrokové sazby, které byly nevhodné pro velkou část členských ekonomik eurozóny. Není náhodou, že největší finanční krize od 30. let postihla Evropu necelých deset let po zavedení společné měny.

I v případě bankovní krize je vnucováno snadné řešení: víc integrace. Tedy společné evropské povinné pojištění vkladů a jakási evropská varianta Mezinárodního měnového fondu. Ale tyto návrhy řeší důsledky, ne příčinu problémů. Krom toho vzniká riziko morálního hazardu: co bychom se starali o stabilitu bank, však to za nás někdo zaplatí, dojde-li k nejhoršímu.

Oživení, ale jen zatím

Vraťme se však k hlavní koleji integrace. Vlak momentálně projíždí stanicí Oživení, což skýtá naději na radostnější zítřky. Nicméně další zastávkou pravděpodobně bude Krize sociálního státu, odkud trať může dále pokračovat do stanice Daňová harmonizace. Docházejí-li totiž státům peníze (a rozpočtové přebytky se nedostavují dokonce ani ve stanici Oživení), lze očekávat tlak na zvyšování daní.

Členské státy eurozóny mohou proto realisticky očekávat, že jednoho dne jim někdo poručí, aby zvýšily daně z příjmů na určitou minimální úroveň. Řekněme 40 procent.

A co se stane s jejich konkurenceschopností? Poroste? Nebo naopak?

Zaměstnanost v Česku, na Slovensku či v Polsku závisí na zahraničních investicích a investoři se řídí daňovými sazbami. Co by s českou nebo slovenskou ekonomikou udělalo vynucené zvýšení daní?

Zrodila by se hospodářská krize trvalého charakteru. Jistě, všichni tvrdí, že daňová a sociální politika je vnitřní záležitostí členských států. Zatím. Do budoucna ale bude asi bezpečnější zůstat na vedlejší koleji. Na trati, jež je rychlejší a bezpečnější než ta, která je považována za hlavní.

Autor je ekonom, Robot Asset Management SICAV investiční společnost, a. s.

LN, 9.9.2017