19.3.2024 | Svátek má Josef


EKONOMIKA: Státní zaměstnanci jako voliči

16.6.2017

aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 4

Rozpočtová politika je na pořadu dne, protože se blíží datum 20. června, kdy musí vláda (podle rozpočtových pravidel) projednat státní rozpočet na příští rok. Letos je situace ještě zpestřena parlamentními volbami, což je událost pro ekonomy nesmírně zábavná a poplatníky nesmírně nákladná. Politické strany budou slibovat dárečky všem skupinám obyvatelstva, kterým může politická reprezentace něco rozdat z „daňového hrnce“.

Jedna skupina obyvatel je skloňována ve všech pádech a dlouhou dobu – státní zaměstnanci. Je jich málo, takže je nutné nějaké přijmout, jsou málo placeni, takže je nutné jim zvýšit platy, říká Strana. Opak říká několik výstředních jedinců, kterých je zanedbatelný počet, že je nemá smysl nějak nazývat. Cílem následujícího textu je objasnění vztahu mezi politickou reprezentací a státními zaměstnanci na modelu Principál a Agent. Pokud kdokoli očekává lamentace nad bídností politické reprezentace nebo státních zaměstnanců, tak může nyní zanechat čtení. Stejné doporučení platí pro osoby, které považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.

Než se dostanu k cíli, tak jen krátce upozorním, že v ekonomii se vztahem politiky a státních zaměstnanců zabývá Škola veřejné volby. Ta nestuduje stát nebo společnost, ale studuje jednotlivce (voliče, politika, byrokrata) a logiku jejich volby v rámci platných pravidel. Právě platná pravidla jsou důvodem, proč si politikové (prostřednictvím přerozdělovacích politik a sociálních transferů) kupují hlasy voličů. Rozpočtové deficity jsou pouze přirozeným výsledkem politického zápasu o voličské hlasy, protože státní rozpočet má funkci alokační (rozdělit vybrané prostředky), stabilizační (zajistit stabilní vývoj hospodářství) a redistribuční (snižovat rozdíly v příjmech).

Jakou roli v tomhle hrají státní zaměstnanci? Jednoduché hodnocení je, že jsou realizátory alokační, stabilizační a redistribuční funkce. To je bezpochyby pravda, ale realizaci předcházejí volby a státní zaměstnanci jsou primárně velmi významnou voličskou skupinou.

Podle údajů Vládního návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2017 je evidováno v roce 2016 v České republice a jejich organizačních složkách a příspěvkových organizacích 437 291 funkční místo (v roce 2013 jich bylo 413 595).

Jedná se o zaměstnance ústředních správních orgánů, kterými jsou jednotlivá ministerstva, Úřad vlády a další úřady vyjmenované v kompetenčním zákoně jako je třeba Český statistický úřad, Státní úřad pro jadernou bezpečnost nebo Akademie věd.

K nim musíme připočítat zaměstnance přímo podřízených správních úřadů a příspěvkových organizací. Jsou to lidé z Finančních úřadů, Úřadů práce, ČSSZ, ale také třeba diplomaté, kontroloři České obchodní inspekce nebo hygienici. V tomto počtu jsou zároveň zahrnuti zaměstnanci, jak ve školství, tak v bezpečnostních sborech jako policisté, hasiči, celní správa nebo vězeňská služba a armáda ČR.

Počet práceschopných obyvatel (5 309 tisíc) a zaměstnaných obyvatel (5 042 tisíc) v České republice je velmi stálou veličinou, která se v průběhu let mění jen velmi kosmeticky. Můžeme tedy konstatovat, že z celkového počtu zaměstnaných osob v ČR republice pracuje pro stát 8,2 %, kteří jsou placeni přímo ze státního rozpočtu.

Do tohoto počtu nejsou zahrnuti další zaměstnanci, kteří jsou placeni z veřejných zdrojů (jako např. z veřejného zdravotního pojištění a další). Jejich začleněním by se skupina zvětšila, což by jen zdůraznilo notoricky známý fakt, že stát je největším zaměstnavatelem a státní zaměstnanci nejkoncentrovanější voličskou skupinou.

Tím se dostáváme k obsahu modelu Principál a Agent. Povrchní pohled svádí, že Principál je zvolený politik (zástupce Principálů voličů) a Agent je státní zaměstnanec. Principál úkoluje Agenta, který plní jeho příkazy.

Pozornější pohled nám napoví, že zvolený politik přichází do „cizího“ prostředí, kde je „domácí“ státní zaměstnanec. Politici přicházejí a odcházejí ve volebních cyklech a státní zaměstnanec zůstává bez ohledu na volební frekvenci. Z banálního důvodu: běžnou agendu (ať už je pod tímto pojmem cokoli) musí někdo zabezpečovat stále. Politik nemá vůbec naději, aby rozuměl pracovní náplni, kterou vykonávají armády zaměstnanců, kterých je navíc „zoufale málo“. Role se obrátily a domnělý Principál zjišťuje, že je vlastně Agent.

Převzetí úplné kontroly nad agendou, tzn. nastolení opravdového vztahu Principál/Agent, by vyžadovalo nejen značné náklady, což by se asi dalo přežít. Ale také spoustu času, což je statek, kterého se zvolenému politikovi nedostává. Fakticky má na přípravu svých slibů úvodní dva roky (tak dlouho trvá legislativní proces) a zbytek času je zavádí (možná) a chystá se na obhajobu mandátu. Mrhání vzácných zdrojů na půtky se státními zaměstnanci by bylo důkazem „alternativní inteligence“. Kooperace je přínosná pro obě strany.

Nota bene, když zájmy obou skupin jsou v dokonalém souladu – politik potřebuje dokázat voličům, že umí řešit problém „obyčejných lidí“ a řešení je vždy uskutečněno státními zaměstnanci.

Jako volič se státní zaměstnanec nijak neliší od ostatních voličů – hledá politika, který bude nejlépe hájit jeho zájmy. V jeho případě je tomu tak, pokud je rozšiřována jím spravovaná agenda. Rostoucí, prohlubující a rozšiřující se okruh oblastí, kam bude zasahovat, vyžaduje více prostředků a pracovníků. Bytnění úřadu s sebou nese (vedle hmotných požitků) také rostoucí prestiž.

Jak by někdo mohl očekávat, že získá můj hlas, když bude slibovat „rušení mého pracovního místa“? Toho jsou si všechny politické síly dobře vědomy, a tak příjmy státu rostou a výdaje státu rostou. Pokud se v minulosti chtěl někdo zalíbit nejen státním zaměstnanců, ale také plátcům, tak snížil daně (příjmy) a činnosti ponechal. Až později si bystře povšiml, že roste deficit.

Nejspíš není žádným překvapením, že již mnoho roků žádná politická síla ani nepředstírá, že chce omezovat rozsah státem vykonávaných činností. To je velmi rozumné – státní zaměstnanec je nadprůměrně disciplinovaný volič, neboť jde o jeho živobytí.

Učebnicovou ukázku vzájemné spolupráce předvedly obě strany při schvalování zákona o státní službě, který se do našeho právního řádu dostal již před lety pomocí tradičního a osvědčeného zdůvodnění, „protože to po nás chce Evropská unie“. Nedostal nikdy obsah – politické elity se dílem nedokázaly dohodnout a dílem nenašly odvahu až do roku 2014, kdy Zákon o státní službě předložily ke schválení PS Parlamentu ČR, který tak učinil.

Při schvalování zákona spolu vzorně spolupracovaly politické síly napříč politickým spektrem. Zákon byl schválen hlasy 127 zákonodárců, proti bylo 12 (11 Úsvit a komunista) a 33 se zdrželo hlasování (z toho 29 komunistů).

Jsem přesvědčen, že teoretici Veřejné volby by měli radost, protože více pro náklonnost voličské skupiny udělat nelze. Kooperace pokračuje, protože státní zaměstnanci vládu žádají, aby zvýšila výdaje (stručně řečeno) na všechno. Pokud se nezvýší, tak hrozí – doplňte katastrofický scénář podle chuti. Jinak to být nemůže, protože máme demokracii a lidé hájí svoje zájmy, jak praví úsloví o „košili a kabátu“. Osoba A si společně s osobou B odhlasují, že je bude živit osoba C.