Novela, kterou se mění zákon č. 55/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – neboli tzv. malá důchodová reforma – byla přijata se záměrem, aby výše důchodů více odpovídala výši plateb na tzv. důchodové pojištění, než jak je tomu podle dosavadní právní úpravy.

Jsem přesvědčen, že se jedná o chybný krok, který jde přesně opačným směrem, než jaký bychom měli udělat, abychom naplnili vlastní smysl institutu státem vyplácených důchodů, který by se měl stát doplňkem přípravy člověka na své vlastní stáří.

Stáří není neočekávatelná pojistná událost. Každý člověk s ním musí po celý svůj předcházející život počítat a na tuto fázi svého života se připravit. Jde primárně o soukromou věc každého jednotlivce.

Za veřejný statek byla péče o seniory prohlášena z toho důvodu, že ne každý – z důvodu subjektivních i objektivních – se na své stáří v průběhu svého života úspěšně zabezpečuje. To sice není dobře, ale je v zájmu státu a i rozumně uvažujících daňových poplatníků, aby společně garantovali takovou míru zabezpečení každého seniora, aby měl i v poproduktivní fázi svého života naději na elementární důstojnost lidského života.

Stát není finanční ani pojistný ústav a plátci důchodového pojištění a stejně tak příjemci státem vyplácených důchodů nejsou jeho klienty, jak se velice mylně domnívali ti soudci Ústavního soudu, na jejichž popud byla tato novela vypracována. Princip zásluhovosti zde má asi takovou logiku, jako kdyby každý člověk platící výrazně nadprůměrné daně požadoval, aby na něj například více svítilo pouliční osvětlení nebo aby mu stát zajistil vyšší míru policejní ochrany než ostatním.

Jako jistou usanci sice část našich povinných plateb do veřejných rozpočtů stále ještě nazýváme pojistným, ale ve skutečnosti nejde o nic jiného než o specifickou daň, ze které mají být hrazeny náklady na zajištění tohoto konkrétního veřejného statku.

Nelze obhájit jakýkoli „veřejný“ zájem ostatních poplatníků na tom, aby vysoce příjmově nadprůměrně zabezpečený senior požíval ještě vyššího komfortu, než jaký by požíval bez „zásluhově“ diferencovaných důchodů. Je věcí každého občana, jak se na obtížnější chvíle svého života – mezi ně stáří jistě patří – připraví. Stát má zaručit jen a jedině to, aby společnost netrpěla tím, že se někdo – z vlastní nezodpovědnosti či z nezaviněných příčin – o sebe nepostará a na stáří nepřipraví.

Důchodová reforma, má-li se skutečně nazývat reformou, musí vykročit směrem, ze kterého bude jasně patrno, co společnost v této oblasti považuje za veřejný statek. Posilování principu „zásluhovosti“ jde směrem přesně opačným, protože nechtěně potvrzuje, že i státem určovaný důchod je statkem soukromým a že stát plní roli dalšího pojistného ústavu, nikoli garanta veřejného zájmu.

Z těchto důvodů nemohu s touto novelou souhlasit a rozhodl jsem se ji proto ponechat bez podpisu.

MfD, 7.7.2011