Diskuse o přijetí eura pomalu sílí. A sílit bude s tím, jak jsou stále silnější i hlasy pro jeho přijetí v horizontu zhruba pěti let. Takže stojí za připomenutí, jak pomáhá ekonomice slabá koruna…

Protože až jednoho dne budeme (možná) platit eurem, tak si obezličku slabé koruny z prstu nevycucáme. Známý efekt monopolního řízení měny platné v mnoha státech s různou strukturou a vyspělostí ekonomiky totiž jen tak nezmizí a konec konců je přímo vložen do základů společné evropské měny.

Tedy především je třeba zjistit, zda umělé oslabení koruny intervencemi České národní banky pomohlo ekonomice. Odpověď je jednoznačně ano. Nedošlo k žádné dramatické inflaci, která by znehodnotila úspory (navzdory ekonomickým nedoukům, kteří to prorokovali a dokonce vypočítávali, o kolik miliard připravila ČNB občany), ale ani k deflaci, která hrozila klasickou deflační spirálou poklesu hospodářské aktivity. Růst ekonomiky se naopak mění na relativně masivní. Pokud jsme ještě před několika měsíci museli mluvit spíše o křehkém prostředí, nyní je situace celkově vyrovnanější. Roste export a konečně se probudila i domácí poptávka, což je stabilizující prvek. Z poměrně nepříjemného meziročního poklesu, který byl realitou v okamžiku rozhodnutí národní banky o intervencích proti vlastní měně, se v prvním letošním čtvrtletí stal růst 4,2 procenta po očištění od sezónních vlivů a více než tři procenta oproti předchozímu čtvrtletí.

Je zvláštní, že nyní ti, kdo vyhrožovali bankovní radě pomalu národním násilím, drží ústa a krok. Ale to je z jiného soudku. Berme nicméně za jednoznačné, že oslabení koruny ekonomice pomohlo. Těžko spočítat, o kolik přesně, tedy o kolik je růst posledních čtvrtletí vyšší, než by byl bez zákroku centrálních bankéřů, ale že šlo o vliv významný, to nelze zpochybnit...

Je tu i druhý – mezinárodní pohled. Stále trvá řecká krize. A stále není jasné její řešení. Eurozóna je problematická a bude problematická tak dlouho, dokud nenalezne kvadraturu řeckého kruhu. Zatím není jasné, jak si poradit se státem, který jaksi odmítá brát na vědomí realitu a akceptovat svojí situaci se všemi důsledky. Případ „zlotřilých“ Atén tak ukazuje další silný rozpor společné měny. Nejen, že je „společná“ pro mnoho velmi odlišných a různorychlostních ekonomik, ale také pro mnoho politických proudů, které převažují v jednotlivých členských zemích. Samotné euro je vedené bankéři a nesporně se tak děje na vysoké odborné úrovni, což je nutné uznat, i když člověk nemusí s jednotlivými kroky souhlasit. Ale jestliže některý národní stát zvolí vládu, která odmítá respektovat mnohá fakta, pak vzniká neřešitelný rozpor. Společná měna totiž nutně znamená omezení vládní (potažmo národní) suverenity, protože samotný fakt existence společné měny omezuje prostor pro národní vlády. Euro tak potřebuje odpovědnost všech zemí, které ho užívají. Jestliže tato odpovědnost zmizí, je to útok na podstatu měny. Onou kvadraturou řeckého kruhu je tedy jediné: jak se „zbavit“ země, která odmítá společná pravidla? Tím naprosto nechci zpochybnit právo tato pravidla odmítnout, ale pokud je odmítnu, musím sám odejít. Žena nemůže být „napůl“ těhotná, Řecko nemůže být „napůl“ v eurozóně. Když se k odchodu nemá a když euro nemá mechanismus „vyloučení“, tak je společná měna ztracený projekt.

Z toho plynou dva závěry, které jsou podle mého naprosto zjevné a zcela racionální. Za prvé nemá smysl hovořit o euru do doby, než se česká ekonomika dostane na takovou úroveň, na které je například současné Rakousko. Tedy dokud nezakotví u průměrných hodnot eurozóny nebo raději ještě výš. A za druhé klidně diskutujme o euru, ale nezávazně (bez termínů, bez projektů přijetí). A to minimálně do té doby, dokud nebude vyřešený řecký problém a nalezen mechanismus toho, jak chce zóna udržovat svoji integritu tváří v tvář zpupnosti a nadutosti.

Až toto bude vyřešeno, až budou oba problémy nastíněné výše zvládnuty, pak se pojďme bavit o tom, nakolik je euro parazit nebo nakolik je naopak nedoceněný společník. Do té doby je to jenom mlácení prázdné slámy.

P.S. A jak jsem řekl minule, i tentokrát přidám kousek z fejetonu Ludvíka Vaculíka, který byl napsán snad v roce 1988 (já ho cituji z verze dostupné od roku 2002) a jmenuje se „Čí je svět?“ Na první pohled možná nemá souvislost s mým textem. Ale já ji tam vidím. Odbornost bankovní rady je nezpochybnitelný fakt daný tím, že jde o elitní orgán, výjimečnou skupinu specialistů, kteří mají navíc k dispozici armádu skvělých mozků svých dalších spolupracovníků. Přesto, když se tento orgán rozhodl „devalvovat“ korunu, sesypala se na něj „fundovaná“ kritika stovek, tisíců či spíše mnoha tisíců lidí, jejichž kvalifikace v oblasti bankovnictví a řízení národního hospodářství byla a je nulová či spíše ještě záporná. Jak přesně se to doplňuje s tímto textem:

„Vedl jsem jednou své přátele na Brumovský hrad. Vyjda ze zatáčky nad pivovarem, zůstal jsem jak praštěný - podél rybníků byl železný plot. Nemohl jsem to hned ani přijmout do zraku. Hráze rybníků tu vždy byly přicloněny mohutnými stromy, ale i malou tabulkou - Vstup na hráze je zakázán. Protože z té vody pivovar vaří. Každý si to přečetl, vstoupil na hráz, ale nemočil do vody, nepustil do ní krávy. Bylo to jedno z lepších míst Brumova - cíl svátečních špacírů, kousek dávnější panské romantiky, jejímuž kouzlu byl vystaveni rolník, vedoucí tudy kravský potah. A důvody toho plotu? Aby tam někdo nehodil zdechlinu, aby si tu například traktoristé nemyli stroje. Tedy lidé nejnižšího druhu, takoví dva, tři zřídili pro tři tisíce ostatních plot. Čí je svět?“

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem