20.4.2024 | Svátek má Marcela


EKONOMIKA: Šílený nápad křísit Bretton-woodský systém

24.10.2008

Cyklický a proto občas i krizový vývoj k svobodné tržní ekonomice, tedy ke kapitalismu, patří. Pokus zbavit se občasných krizí, poklesů ekonomického růstu či recesí už tady jednou byl. Jmenoval se komunismus. Věřilo se, že centrální plánování tyto nepříjemné průvodní jevy kapitalismu odstraní. Víme, že se tak nestalo, respektive bychom to vědět měli. Ti, kteří měli to štěstí, že v komunismu nežili, by neměli upadat do stejných iluzí a fatálních omylů jako naši předkové před mnoha desetiletími.

To, co se po dlouhých letech mimořádně úspěšného ekonomického růstu na celém světě děje na finančních trzích, není nic neobvyklého. Po letech růstu musí zákonitě někdy nastat pokles. Myšlenka, že je tomu možné zabránit jakýmsi globálním řízením světové ekonomiky, tedy novodobým centrálním plánováním, je naprosto zcestná.

K současné krizi nedošlo ani kvůli nedostatečné státní regulaci trhů, ani kvůli nedostatečné efektivní poptávce (protože ji stát opomněl patřičně doplňovat). Naopak, krize je výsledkem nadměrných státních zásahů, nezodpovědného zvyšování státních výdajů a špatné regulace finančních trhů. Američtí a evropští regulátoři svými zásahy vedli finanční instituce k rizikovým aktivitám na neregulovaných trzích a k zakrývání těchto rizik prostřednictvím velmi komplikovaných finančních produktů a technik. To oni riskovali, to oni selhali. A teď mají léčit nemoc, kterou způsobili?

Jakákoliv krize, finanční či nefinanční, vždy bývá zneužita nezodpovědnými politiky k obrovské extenzi státních zásahů do ekonomiky. Strach občanů tomu napomáhá a ti pak k tomu dávají politikům bianco-šek. Stalo se to v éře velké deprese 30. let, stalo se to při otřesech II. světové války, hrozí, že se to bude opakovat i nyní. Prohlášení prezidenta Sarkozyho a kancléřky Merkelové jsou v tomto smyslu velkým varováním. Nadšení, s jakým bylo současných finančních otřesů využito evropskými politiky k opuštění Maastrichtských kritérií (která vůbec neobhajuji, protože se mi zdají být málo přísná), a tedy k rozbití bariér, které alespoň do určitě míry omezovaly nezodpovědné zvyšování výdajů státu, a tím růstu státního dluhu, je špatným signálem. Hrozí, že se evropské bankovnictví – za cenu nesmírných nákladů daňových poplatníků – stane státem spoluvlastněným, garantovaným a centrálně regulovaným odvětvím charakteru téměř jakési veřejné služby. To by byl tragický omyl.

Hledat paralely současné situace s Bretton-woodským systémem, který byl ustaven na konci II. světové války, je zcela mylné. Dnes nejde o obnovu světa zničeného válkou ani o obranu svobodných zemí před nebezpečím komunismu. V žádném případě nejde o hledání stabilního kurzového režimu (resp. vytvoření podmínek možného fungování fixních měnových kurzů) ani o zabezpečení dostatečného množství světové likvidity, kdyby dolarů najednou začínalo být málo. V závěru bretton-woodské éry se navíc zrodila myšlenka umělých peněz, které byly nazvány SDR (zvláštní práva čerpání). Tato myšlenka je ale dnes naprosto opuštěna, stejně jako je opuštěn systém fixních kurzů, který se definitivně rozpadl na počátku 70. let.

Iniciátoři dnešních centralizačních regulačních kroků se tváří, jako kdyby dnes Bretton-woodský systém ještě existoval a jako by mu bylo pouze třeba vdechnout novou sílu. To není pravda. Tento systém zkrachoval, byl po právu opuštěn a zanechal po sobě dvě instituce – Mezinárodní měnový fond a Světovou banku – s nimiž si nikdo neví rady. Jejich existence určitě není dokladem toho, že Bretton-woodský systém stále ještě trvá. Tyto instituce je třeba jako přežilé zrušit, ne pro ně hledat nějakou novou pochybnou úlohu.

Místo původního Bretton-woodského systému existuje dnes nikým nevyhlášený, ale potichu přijímaný, evolučně vzniklý systém (já ho nazývám systém, naši milovníci regulace ho nazývají nesystémem), kdy čínská a další asijské vlády uměle udržují pevný (v podstatě podhodnocený) kurz svých měn vůči dolaru, aby podpořily svou vývozní konkurenceschopnost. Spolu s kartelem vývozců ropy tyto asijské země vytvořily nadbytek peněz, které se pak přelévají na finanční trhy. Za zcela „bezpečný přístav“ pro tyto peníze byl považován zejména trh Spojených států, které mají velký obchodní deficit a kde existuje rostoucí tendence americké vlády i amerických domácností žít na dluh, což dosud bylo touto finanční záplavou ze zahraničí umožňováno. Finanční instituce USA a dalších zemí měly v minulých letech k dispozici daleko více zdrojů než jich mohlo být produktivně využito. Snaha najít pro tyto zdroje nové cesty zhodnocení byla jedním z kořenů současné finanční krize.

Usilujme o obnovení důvěry v bankovní a finanční systém, ale nepokoušejme se vytvářet nové, umělé mezinárodní finanční a kurzové systémy jdoucí ještě více proti normálnímu fungování trhu, než je tomu dosud. Zůstaňme primárně na národní úrovni, dejme do pořádku domácí ekonomiky (v této souvislosti je třeba připomenout, že naše ekonomika i její finanční systém v pořádku jsou), zrušme laxní měnovou a fiskální politiku mnoha zemí, zrušme laxní regulaci, která je horší než žádná regulace, zůstaňme u samostatné měnové politiky, která – jak my vidíme – nás, českou ekonomiku a český bankovní a finanční systém zatím docela spolehlivě chrání. Pokusy o globální řízení mohou všechno jen zkomplikovat. Více regulace finančního světa, než je tomu dosud, nepotřebujeme. Finance a bankovnictví patří už teď mezi nejregulovanější odvětví a mnoho jejich potíží bylo způsobeno právě těmito regulacemi.

Francouzský prezident řekl, že krizí kapitalismus nekončí. To má určitě pravdu, ale měl by vědět, že jeho návrhy a opatření ke konci kapitalismu velmi silně přispívají. Tyto návrhy nevedou k nějakému „novému kapitalismu“, jak to ve čtvrtek minulého týdne nazval v Bruselu. Jde naopak o návrat ke „starému socialismu“. S velmi podobnými konci.

MfD, 22.10.2008