Je to stejné jako každý rok, požadavky rezortů překračují potenciální příjmy rozpočtu a začíná přetahovaná o to, kolik kde slevit a na kolik se zadlužit. Vláda připomíná bývalou Ústřední radu odborů a co ministr, to odborový předák. Všichni chtějí zvýšit především mzdy, aby si zajistili zvolení v příštích volbách. Ministři z taktických důvodů nadsazují své požadavky, aby bylo z čeho slevovat. Vládní partneři předstírají, že své požadavky budou prosazovat až ke koaliční krizi. Nevděčnou roli drezéra má každý ministr financí, který musí chtě nechtě nalézt nějaký kompromis.

Když pominu komickou stránku věci, nutí to přece jen k jistému zamyšlení.

Co když jsou ty požadavky jen odrazem snahy konečně se přiblížit kýženému vzoru vysněného „Západu“, v současné době reprezentovaného Německem? Když zvedneme mzdy na západní úroveň, zvednou se tržby, poroste DPH a bude vymalováno.

Tady zvedají varovný prst ekonomové, aspoň někteří. Když zvedneme mzdy, vzrostou náklady, ztratíme konkurenceschopnost a bude kolabovat export, na němž jsme závislí. Nejprve musíme dosáhnout západní úroveň produktivity a teprve pak nám bude hej.

Problém je v tom, proč tu produktivitu máme prokazatelně nižší než na Západě, když pracovní vypětí je u nás vyšponováno skoro na maximum a stres se stává normalitou. V Německu u svých fachkolegů jsem skutečně cítil mnohem větší uvolněnost a klid na práci. Dále závisí produktivita práce na technické vybavenosti. U nás rozhodně není o tolik nižší, o kolik je nižší naše HDP. Využili jsme zlomu mezi komunistickým socialismem a kapitalismem k vybavení zařízeními na aktuální technické úrovni. Někde jsme se dokonce dostali na vyšší úroveň, než byla - předtím u nás nedosažitelná - průměrná západní úroveň. Nejmarkantnější to bylo u výpočetní techniky.

Nemohu si pomoci, vidím jako dvě hlavní příčiny organizaci práce, tedy byrokracii a skryté dluhy komunismu.

Plně využíváme stinnou stránku demokracie v odklonu od osobní zodpovědnosti ke kolektivní nezodpovědnosti. Kde jsou časy bájných pánů radů, kteří rozhodovali, protože byli špičkovými odborníky ve svém oboru. Dnes máme místo nich spousty laických zastupitelů, kteří si musí najímat profesionály a nakonec stejně hlasují podle pokynů vedení svých stran. Dostali zákonodárnou moc, s kterou nehorázně plýtvají. Každá maličkost se musí řešit zákonem s komplikovanými a zdlouhavými procesy, přičemž parlamentem věnovaná pozornost je nepřímo úměrná významu záležitosti. Vznikla nepřehledná změť zákonů dovršená nadřazením litery práva nad zjevnou spravedlností. Snaha po dosažení nedosažitelné spravedlnosti vede např. u sociálních podpor od extrému „dát každému, oč požádá“ k extrému potřeby kontroly každého, plus kontroly těchto kontrol. Slibované snížení administrativy pak nemůže nastat.

Dnes už se každé připomenutí dluhů komunismu považuje za výmluvu. Jenže požadavky rezortů na investice ze státního rozpočtu svědčí o opaku. Je třeba dohánět Západ ve všem, co má dlouhodobou životnost podmíněnou pravidelnou údržbou a trvalou a nákladnou systematickou obnovou. Příkladem mohou být naše komunikace. Bez evropských dotací bychom nebyli schopni sami dobudovat ani páteřní silniční síť, ani nezbytné obchvaty měst a obcí, ani je udržovat v té západní kvalitě. Dalším příkladem může být železnice. Dokážeme sice nakoupit špičkové lokomotivy, ale udělat jim nezbytné tratě s mimoúrovňovými kříženími je nad naše síly. Ještě horší je situace s podzemními liniovými stavbami, na které není vidět. Potenciálně nebezpečné jsou zejména kanalizace. I ty staré, rakouské, nesmírně kvalitně navržené i postavené, jednou dožijí a současně s nimi, nebo ještě dříve, dožívají i ty novější, socialistické. Tyto stavby nelze ve velkých městech obměnit rázem, jako třeba ty počítače. Jejich obměna je záležitostí mnoha desetiletí, možná celého století. Nejsou to dluhy komunismu?

Vlastně se našim politikům nelze divit, že berou přípravu rozpočtu trochu sportovně, jako licitovaný mariáš. Kdyby to brali vážně, museli by se zbláznit, nehledě na to, že by je nikdo nezvolil.