Co nenechavá ruka státu vytáhne z jedné položky rozpočtu, musí se ušetřit jinde

Statistikové ministerstva financí zveřejnili výsledky hospodaření za rok 2013. "Výsledek hospodaření státního rozpočtu nejlepší od roku 2008," hrdě hlásá titulek tiskové zprávy. Dobrá. Radujme se, že náš stát nekrachuje - zatím to vskutku zdaleka nehrozí -, ale podívejme se na souvislosti.

V roce 2013 státní rozpočet skončil schodkem 81,3 miliardy Kč. Tedy o 19,7 miliardy méně než v roce 2012 a o 18,7 miliardy lépe, než jaký byl výsledek očekávaný v rozpočtu. Je pozoruhodné, že lepší než očekávaný výsledek lze přičíst úsporám ve výdajích. Ty byly o 17,6 miliardy nižší, než bylo rozpočtováno. Naopak příjmy se téměř přesně rovnaly rozpočtovým předpokladům. Převýšily rozpočet jen o 1,2 miliardy Kč - o jediné promile!

Nechme si výdaje pro jinou příležitost a věnujme se příjmům. Veřejnost nelibě nesla zvyšování daní, zejména DPH. Znamená to, že oběť spotřebitelů na oltář vlasti měla smysl?

Spíše ne. Slušný výsledek v příjmech jde na konto příjmů z EU, které meziročně vzrostly o 28,8 miliardy. Daňové příjmy, včetně odvodů na sociální zabezpečení, sice rostly o 9,5 miliardy, ale měly růst ještě o 10,2 miliardy více. Ministerstvo financí mělo velké oči.

Rozpočtáři na financích čekali vyšší příjmy u spotřebních daní, včetně daně z minerálních olejů, daně z příjmů fyzických i právnických osob. Zde byla očekávání o více než deset miliard vyšší než realita. Zdá se, že rozpočtáři by měli myslet trochu více jako ekonomové: opravdu je nejlepší mít daně z nafty nejvyšší v téměř celé střední Evropě? Vážně věřili, že "solidární přirážka" k dani z příjmů pro nejvyšší příjmové skupiny přinese náležitý efekt? A bylo reálné očekávat, že podnikům se bude dařit, když daňové břemeno roste?

Malý detail k příjmům fyzických osob. V roce 2013 činilo inkaso této daně jen o málo méně než v předkrizovém roce 2007. Hrubý domácí produkt (vyjádřený nominálně) byl prakticky na stejné úrovni jako v roce 2008. V reálném vyjádření pochopitelně poklesl: v roce 2013 jsme byli přibližně o 13 procent chudší než před šesti lety. Za to nemůže žádná světová krize. Za to může chybná domácí politika. Co dělaly předešlé vlády?

Čímž se dostáváme k DPH. Inkaso DPH vzrostlo o více než dvacet miliard a překročilo rozpočtová očekávání o osm miliard. (Slavnostní fanfáry.)

Ministerstvo vysvětluje tento výsledek "především v přijatých opatřeních proti daňovým únikům na DPH, které vstoupily v účinnost od počátku roku 2013". Dobrá. Tomu snad lze věřit. Proč se ale na opatření proti daňovým únikům muselo čekat tak neskutečně dlouho? Co dělala vláda v předchozích letech a co dělaly všechny vlády předešlé, včetně té, jejímž ministrem financí byl právě jmenovaný nynější premiér?

Vraťme se však ke skvělému výnosu daně z přidané hodnoty. Když se onehdy jednalo o zvyšování sazeb DPH, kritici tvrdili, že vyšší sazby povedou k nižší soukromé spotřebě. Jinými slovy, že sníží životní úroveň a podkopou růst ekonomiky. Nejsnazší způsob, jak snížit spotřebu čehokoli, je zdanit to. Triviální ekonomie: vyšší cena znamená nižší poptávku.

Obhájci vyšších daní v čele s Miroslavem Kalouskem naopak argumentovali, že DPH se zvyšuje především u potravin a u podobných položek, které nelze snadno odstranit z rodinných rozpočtů: chléb, maso, mléko, máslo, brambory atd. přece budete kupovat, i když budou o kapánek dražší, ne? Výnos daně z přidané hodnoty tedy nutně musí růst.

A jak se projevilo zvyšování DPH v české ekonomice? Učebnicově, ale ne podle učebnic matematiky páté třídy. Obhájci vyšších daní měli přesně polovinu pravdy: spotřeba potravin a jiného zboží krátkodobé spotřeby vyjádřená cenově se nezměnila. Dokonce nepatrně vzrostla, podle údajů ČSÚ za první tři čtvrtletí roku 2013.

Rodinný rozpočet však na rozdíl od státního neumožňuje žádnou magii. Typická česká rodina nevydá dluhopis, když si chce koupit jídlo na týden dopředu. Kreditní karty jsou v Česku extrémně vzácné na rozdíl od karet debetních, které neumožňují přečerpání účtu. Spotřebitelské úvěry na jídlo se neposkytují a Češi se k nim naštěstí uchylují jen v nouzi. Jinými slovy, co nenechavá ruka státu vytáhne z jedné položky rodinného rozpočtu, musí se ušetřit jinde.

Šetří se tedy na vybavení domácností, na oděvech a obuvi, na spotřební elektronice, na automobilech, zkrátka na zboží dlouhodobé a střednědobé spotřeby. Výdaje domácností za tyto položky klesly během ledna až září 2013 o 1,6 procenta.

To sice nevypadá jako prudký pád, ale musíme si uvědomit, že tato výdajová kategorie padá již od roku 2008 a že v roce 2013 byla v tomto srovnání o 12 procent nižší. Naopak během let 1998 až 2008 výdaje na zboží dlouhodobé a střednědobé spotřeby rostly průměrným tempem 4,5 procenta ročně.

Důvod poklesu? Žádná světová krize. Prakticky každým rokem se zdvihá nějaká daňová sazba. Peníze odvedené státu chybí soukromému sektoru. Občané jsou znepokojeni, mají pocit, že krize nemá konce, odkládají peníze stranou, bojí se spotřebovávat i investovat. Není divu, že ekonomická výkonnost není skvělá.

A je tu ještě jedna věc. Společnost McKinsey vydala nedávno analýzu dopadu extrémně nízkých úrokových sazeb na ekonomiku. Sazby blízké nule samozřejmě šetří peníze dlužníkům, ovšem na úkor majitelů úspor a úročených investic. V samotných Spojených státech během let 2007-2012 zaplatili dlužníci (především stát, ale i podniky) na dluhové službě o 1210 miliard dolarů méně. Americké domácnosti však tratily 360 miliard dolarů, které nedostaly kvůli nízkým sazbám. Tyto neexistující příjmy z úspor a úročených investic také někde chybí.

Kdyby české domácnosti dostávaly ze svých bankovních vkladů byť jen o procento vyšší úrok, znamenalo by to roční přínos, dejme tomu, kolem 15 miliard. O tolik více by bylo na spotřebu. Ano, úroky by byly dražší, ale výše úrokových sazeb není v současnosti limitujícím faktorem pro tvorbu úvěrů. Tímto faktorem je daňová zátěž a obavy z budoucnosti.

LN, 31.1.2014

Nová ústava.cz