V levičáckém myšlení je stále přítomen názor, že občan není zodpovědný sám za sebe, ale za všechno je zodpovědný stát. Toto myšlení je odvozeno od paradigmatu komunistického režimu, ve kterém jednotlivec nemohl svůj osud ovlivnit a musel spoléhat pouze na stát. Ono je to totiž velmi pohodlné za nic neodpovídat, nevyvíjet žádnou nadbytečnou soukromou iniciativu a jen remcat, že je všechno špatné. V podstatě i kdyby pečení holubi padali samovolně do úst, tak by to nebylo to pravé ořechové, pokud by to zajišťoval stát, nejspíše by chyběla omáčka. Dnes se máme tak, jak nikdy v historii, přesto jsou lidé nespokojeni více než kdy jindy. Je to sice také otázka toho, že úspěchy nikdo neobhajuje, naopak sdělovací prostředky, vedeny honbou za sledovaností, jen poklesky a nepořádky propagují. Rád bych, aby také někdy někdo spočítal, kolik nás stálo vůbec komunistické období. Srovnáváme-li to se srovnatelnými západními zeměmi, třeba s Rakouskem, tak si každý představí ty obrovské ztráty našeho státu, které nikdo nemapuje a o kterých se nemluví.

Levičácké myšlení totiž vede k nekonečným sporům a zcela naprosto nevyjasněným situacím. Už za komunistického režimu nebylo jasné, jaké mají být platy za různé profesní práce. Stále si každý myslel, že je podhodnocen. V levičáckém režimu a myšlení je stálý spor: na jaké ohodnocení mám vlastně právo? To v liberálním systému odpadá. Tam si sice může také kdokoliv myslet, že je podhodnocen, ale není mu to nic platné, protože platy jsou dány smlouvami, a když se někomu nelíbí, tak prostě může odejít a za takové peníze nedělat. Věci jsou tedy jasné a nikdo nemůže být na pochybách. Pokud si každý na důchod našetří nebo sjedná životní pojištění, opět pochyby nejsou. Na státu je jen to, aby zajistil spravedlnost.

Levičáctví – kontraproduktivní nesmysl chabých mozků a nezodpovědných politiků

Levičáctví je tedy představa, že za všechno může stát a všechno musí řešit stát. Zároveň je to představa rovnostářská, založená na závisti vůči těm bohatším bez ohledu na to, jak k bohatství přišli. Určitá levicová opatření dělaly též sociální státy v demokratickém světě (třeba Švédsko), a tak stále panuje levičácká představa, že je možno tento vzor následovat. Jenže „čas oponou trhnul a změněn svět“. Takové podmínky už dávno nejsou. Dnešní státy nemají zdaleka takové pravomoci jako někdejší. Dříve mohl stát domácí podnikatele zatížit daněmi a z těch platit sociální projekty. Pokud zahraniční výrobky byly potom levnější na základě menších daní v jiném státě, mohl domácí stát na jejich dovoz nasadit cla. A tak se staly zisky podnikatelů zachytitelné a zdanitelné, navíc byly příjmy z cel. Ale opona se otevřela nejen obrazně. Hraniční kontroly a cla byly zrušeny. Je volný pohyb kapitálu, zboží a lidí. Kapitál pohybující se ve světě je nezdanitelný. Podnik je obvykle registrován v některém „daňovém ráji“ a tam platí daně (spíše neplatí), v zemi, kde vyrábí, platí jen daně ze zaměstnanců a DPH. Daň zvaná DPH je vlastně jakýsi přídavek k ceně výrobku a zaplatí ji zákazník. Obrovské daně ze zisků světových koncernů unikají. Stát může pouze „ždímat“ domácí střední podnikatele, které tím znevýhodňuje oproti zahraničním a chystá jejich záhubu. Pokud by se výrazně zdanila střední třída podnikatelů a zaměstnanců, dojde ke krachu, k nezaměstnanosti a odchodu schopných lidí do ciziny. Nemysleme si, že přeháním, v tvrdé zahraniční konkurenci obvykle velmi mnoho znamená, jaké daně podnikatel platí. Levičáci, kteří jsou obvykle pologramotní a neumí počítat, mnohdy plédují, že je možno méně platit poslance, státní zaměstnance apod. Bohužel, opravdu i školák spočítá, jak nepatrný by byl zisk rozpočítaný na jednoho občana. Totéž platí o různých kauzách, při kterých stát zaplatí třeba náhrady (poslancům za cestovné, nebo tak něco…). Že jsou to opravdu prkotiny pro jednotlivce, dokáží školácké počty. Tam se tedy zdroj příjmů nenalezne.

V podstatě tedy není z čeho brát. Jediná šance je zadlužovat stát a ještě nějakou dobu držet sociální systém nad vodou. To už vyčerpali sociální demokraté, uvalili na stát astronomický dluh, ze kterého se dnes platí 47 miliard Kč ročně úroků (to je 4,7 tisíce Kč na jednoho občana). Dále dluh nelze zvyšovat bez perspektivy těžkých hospodářských následků.

Nezodpovědné řeči levicových politiků, že by byli schopni sociální sytém dále provozovat bez velkých změn, jsou lži, mající za účel získat pologramotné a hloupé levičáky, aby je zvolili. Potom by totiž stejně museli udělat reformu. Nelze udělat reformu tak, aby nebolela. Peníze se musí někde vzít. Proto levicoví politici lžou, že by snad odstranili platby u lékařů. Je to nesmysl. Do zdravotnictví se musí nalít peníze (k tomu však neslouží právě zaváděné platby, ty mají jiný smysl… hlavně je nezbytné uvnitř systému se všemi prostředky řádně hospodařit…), jinak odejdou všichni schopnější lékaři do zahraničí a tady budou léčit Ukrajinci a mladí lékaři se budou na pacientech učit, aby potom zkušenosti zužitkovali v zahraničí. Vždyť péče o pacienta se proti komunistické době mnohonásobně zvýšila a zdražila, přibylo pacientů.

Konvergentní a divergentní systém

V podstatě jsou pro nás v dnešním otevřeném světě jen dvě řešení: 1. Uskrovnit se na sociálních výdajích. 2. Zajistit dostatek pracovních sil ze zahraničí. To může být produktivní, jen když tito lidé v zemi zůstanou a vydělané peníze zde také utratí; potom se jedná o přistěhovalce. Obojí je bolestné a problematické. Jednoduchá řešení si představují jen utopisté.

Země s nízkými daněmi, zajištěnou bezpečností majetku a úspor a velkým množstvím vzdělaných a pracovitých mladých lidí, je produktivním konvergentním systémem. Do země se stěhuje kapitál, bohatí lidé se v ní usazují a dávají příležitost ke službám, z ciziny se vrací emigranti a převádí tam svoje úspory. Mladí lidé v zemi zůstávají a realizují svoji kreativitu ve prospěch země. Najednou je spousta donátorů na sociální projekty a kulturní akce. Najednou je paradoxně dost příjmů z daní (byť nízkých) a darů. Země se rozvíjí a sociální projekty, možná nepříliš rozmařilé, ale dostatečné, jsou zajištěny a mají budoucnost. Sociální zabezpečení a prosperita jsou v rovnováze.

Taková země začne obvykle upadat rozmařilými požadavky sociálních subjektů, jejich růstem (přibýváním důchodců) a klesáním počtu lidí v produktivním věku. Přičemž to první lze nějak ovlivnit, ale ty druhé dva fenomény obvykle krátkodobě ovlivnit nelze. Země se dostává do situace, kdy příjmy a výdaje nejsou v rovnováze. Zde je důležitá zodpovědnost občanů. Pokud se rozhodnou volit levicové politiky, kteří jim budou, z důvodů svého osobního prospěchu, akceptovat nereálné požadavky, přechází země na divergentní systém. Ten se projevuje hroucením jistot a zadlužováním země. Aby se zajistily nezodpovědným voličům sociální projekty, spoří se peníze na bezpečnosti, komunikacích, školách, životním prostředí a dalších veřejných službách. Bohatí lidé zavětří úpadek a odchází. Taktéž i kapitál, vyjma snad některých mafií s penězi z neprůhledných zdrojů. Protože stát řádně neplatí, státní úředníci přestanou sloužit státu, ale slouží mafiánským skupinám, třeba politickým stranám, které se stanou mafiemi se svými soukromými zájmy, které potom jsou přednější než zájmy společnosti (viz chování sociální demokracie a ovládnutí státních úřadů ve stranickém zájmu).

Dalším „hřebíkem do rakve“ je zvýšení daní, tedy převedení výdajů na pracující a podnikatele. Podniky svoje sídla přemisťují jinam a platí daně jinde. Nejvíce tím trpí střední třída a kreativní lidé. Ti se buď proletarizují a zůstávají na sociálních podporách nebo odchází ze země. Pokud by to tak zůstalo dostatečně dlouho, do země se už nikdy nevrátí. Tyto lidi, kteří dostali ve své vlasti vzdělání, jej uplatní jinde a domovská země ztratí nejen náklady, které do nich vložila. Nezapomeňme, že v současné době je v USA 80 tisíc našich mladých lidí (část z nich nelegálně). Pokud se nevrátí, je to další ztráta na příjmech státu. Dále v takové zemi vzrůstá nezaměstnanost. V případě, že je světová konjunktura, může být práce zajištěna, ale divergence je signalizována nárůstem manuelní práce oproti duševní, protože vzdělaní lidé obvykle odešli a firmy duševní práci realizují v jiných státech. Země se stává levnou „dílnou“ pro velkopodnikatele mající svoje sídlo v zahraničí a platící daně jinde. Tito prosazují svoje zájmy na úkor střední třídy, která je oslabena a nemůže se bránit.

Divergentní proces, pokud se opravdu rozjel, se těžko zastavuje a je to zastavování rozjetého vlaku nastavenou nohou. Obvykle je nutno udělat opravdu velký zásah do sociálního zabezpečení, protože stát často nemá jiné zdroje. Divergence se dobře zastavuje tam, kde je ještě málo starých a dostatek mladých lidí. To lze řešit jedině přistěhovalectvím, ovšem opravdu jen lidí pracujících a schopných, nikoliv „vyjídačů“ sociálních podpor. Také ne takových přistěhovalců, kteří by dělali bezpečnostní problémy a zatěžovali bezpečnostní systém země více, než by byl jejich pracovní přínos. Obvykle se selekce přistěhovalců setkává s nepochopením různých organizací hlídajících lidská práva a dělajících si z této činnosti dobrý business a snažící se na takovémto případě realizovat.

Protože tím rozjetým divergenčním vlakem je celá Evropa, je těžko jej u nás zastavit přejímáním hodnot západní Evropy. Jenže rozdíl postkomunistického Česka a západních zemí je přece jen v tom, že západní země mají obvykle mnoho rezerv z dřívější doby, jednak finančních (různé vklady a akcie světových korporací) a jednak morálních, protože mají ještě ze setrvačnosti některé konzervativní morální hodnoty (vztah k vlastnímu státu, schopnost větších obětí pro společnost, větší solidaritu se spoluobčany). Tyto hodnoty však i tam velmi rychle klesají, východní země je nepřejímají, neboť nejsou nijak propagovány. Přitom jen tyto konzervativní hodnoty, vysmívané a odsuzované modernistickými idejemi, jsou výhodou západních zemí, kterou si obvykle neuvědomují, a rozdíly oproti východu falešně vysvětlují.

Utopické teorie

V jednom mají levičáci pravdu. Opravdu, ohromné nezdaněné zisky mezinárodních korporací unikají do ciziny. Jenže v tom se momentálně nedá nic dělat. Levicoví politici mohou jen slibovat, že jejich reformy nebudou „tak zlé“, jako pravicové. To je opět podvod. Oni přece peníze shůry nedostanou a mírnější reforma znamená větší zadlužování a odsouvání problémů do budoucnosti.

Komunizmus známe, nemusím vysvětlovat jaký je to nesmysl, ale chtěl bych připomenout, že nyní by nastolil velmi rychle katastrofu. Ostatní státy by se od nás distancovaly, kapitál by odešel a s ním i technologie, vznikla by hromadná nezaměstnanost. Obchody by zely prázdnotou, protože dovoz by nebylo čím zaplatit. Lidé by hromadně odcházeli. Dovolím si představit znovu ostnaté dráty na hranicích, aby se mladým lidem zabránilo v odchodu, a donutilo je pracovat doma doslova za pár šušňů na armádu důchodců a různých sociálních případů.

Další utopická socialistická představa koketuje s návratem k sociálnímu státu šedesátých a sedmdesátých let, který byl v některých evropských státech. Nutno ovšem podotknout, doba tenkrát byla jiná doba nejen tím, že byly uzavřené hranice, ale také tím, že důchodci tvořili malé procento obyvatelstva, bylo velké množství lidí v pracovním procesu, nemocní lidé v daleko větší míře umírali, protože nebyly drahé léčebné metody. Důchodci se dožívali nižšího věku a nevyžadovali proto tolik péče a nákladů na zdravotnictví. Tyto výdaje se mnohonásobně zvýšily a příjmy snížily. Uzavřít hranice jednotlivých států v dnešní EU není možné. Podstatnou roli také sehrála (typicky v tolik obdivovaném Švédsku) poválečná ekonomická situace. Až ropná krize postavila řadu lidí opět nohama na zem.

Většina levičáků ovšem opravdové řešení nemá, ani je nezná. Jejich řešením je nezodpovědnost za budoucnost, pohled nedosahující ani „na špičku nosu“, vyjídání rezerv, žití na dluh a „remcání“ na adresu zodpovědných. Pokud jako voliči převládnou, je to výzva schopným a kapitálem oplývajícím subjektům, aby rychle opustili potápějící se loď, jinak se stanou předmětem ždímání a zotročení.

Závěr

V záplavě senzačních a dehonestujících zpráv za účelem sledovanosti sdělovacích prostředků se zanedbává náročné a možná nezáživné vysvětlování světové situace tak, aby ji pochopili i normální lidé. Senzace a očerňování, které méně přemýšliví lidé rádi sledují, se stává jejich krédem. Na základě této doktríny za všechno mohou poměry, tedy politici a stát. To, že už stát téměř nic nevlastní a jeho pravomoci jsou omezené, se z těchto brakových zdrojů nedozvíme. Tím méně na tomto hnojišti informací najdeme fakta, kam směřuje světový vývoj. Že je to stále větší otevřenost, přístup k informacím, cestování, doprava zboží, převody kapitálu, a to všechno bez kontroly a řízení státem. Nastupuje „spontánní řád“ jak jej definoval F. A. Hayek. V rámci toho spontánního řádu by se měly i vyrovnávat hospodářské rozdíly zemí, zaostalejší země budou rychleji vyspívat, svoji levnou práci dodávat těm vyspělejším, a vyspělejší už nemohou zvyšovat svoji úroveň. Kapitál bude tedy odcházet do těch zaostalejších zemí, které odloží levičácké nesmysly, komunistické utopie, a budou se snažit svojí prací si vybudovat blahobyt. To se dnes děje na Dálném východě, především v Číně. Potom ovšem kapitál odejde z těch vyspělých. Není totiž jiné řešení, jak se vyhnout divergenci světa a následným válkám a neštěstím. Jenže je tu otázka: Kdo bude vládnout takovému světu? Zatím není jiná odpověď než: Mezinárodní kapitál. Ať už se nám to líbí nebo ne, zatím to tak je.

Pro náš život to znamená, že jakákoliv solidární opatření na úrovni státu, vyjma snad nejzákladnějších sociálních potřeb, musí časem zaniknout. Není možno aby třeba stát platil jednotlivci vysokoškolské vzdělání, a ten poté odešel do jiného státu a tam jej použil. Jak by k tomu přišli ti, kteří na vzdělání tohoto člověka přispívali a on jim následně nic z toho nevrátí? Pokud nemáme a nemůžeme mít státní hranice, potom nemůžeme mít rozsáhlou státní solidaritu. Není tedy ani možné, aby jen tak snadno přišel přistěhovalec a tady se za státní peníze léčil. Dovedeme si představit, jak by toho využívaly davy lidí ze zaostalého světa. Protože však přistěhovalce pravděpodobně budeme muset přijímat, dokonce tomu asi nemůžeme zabránit, není možné, aby jim jejich sociální platby platili domácí. Proto prostě státní sociální zabezpečení být nemůže. Každý se musí zajistit sám, třeba dlouhodobým spořením, soukromým pojištěním. To není můj výmysl, ani moje přání, ale je to prostě realita tohoto světa.

Jediná možnost je realitu tohoto světa změnit. Ale nemyslím si, že někdo takovou univerzalistickou smysluplnou a reálnou ideu má (nepočítám utopické komunistické, některé nacionalistické a anarchistické bláboly). Je jen možno vytvářet solidární skupiny, bránit se, jak to lze. Prosadit vyšší samosprávu obcí s vlastními daněmi, aby alespoň tam bylo možno solidaritu uplatňovat z vlastních zdrojů. Lze posilovat též rodinnou solidaritu, společné úspory apod. Obec s přímou demokracií lze řídit tak, aby byly eliminovány vlivy otevřeného světa, přijímat přistěhovalce v úměrném počtu a snažit se o jejich asimilaci.

Lidé musí odmítnout individualizmus, plané kritizování a vrátit se ke skupinové solidaritě, spojit se a účinně se bránit. Také je nutno obnovit stát, nikoliv jako garanta sociálních jistot a dojnou krávu nezodpovědných občanů, ale jako garanta práva, spravedlnosti a bezpečnosti. Lenivé individualistické levičáctví je v tom největší překážkou a kontraproduktivním jednáním.

3. prosince 2007

člen Předsednictva Konzervativní strany