Dnes ráno jsem se probudil v Melbourne. V místních novinách jsem se dočetl, že zdejší pobočka General Motors (vyrábí tu auta pod jménem Holden) chce zavřít svou továrnu v jižní Austrálii, což je ekonomicky velmi citlivý region.

Zajímavé jsou důvody, proč k tomu má dojít. Státní dotace, kterou tu General Motors dostávají, činí totiž "jenom" 200 milionů australských dolarů ročně a bývalá vláda údajně slíbila její zvýšení na 300 milionů, k čemuž se ta současná nehlásí. Australský průmysl, podobně jako v USA a Německu, kde GM také měly problémy, je pod silným vlivem odborů. V USA příběh skončil masivní státní pomocí a odbory se staly spoluvlastníky firmy. GM (Opel) v Německu jsou nadále na své cestě odnikud nikam a tady v Austrálii příběh, zdá se, směřuje také k nějakému rozuzlení.

Myslím, že GM jsou typickým příkladem firmy, která se měla ponechat svému osudu. Dlouhou dobu před svým praktickým bankrotem vyráběla neatraktivní produkty. Odbory vyjednaly zvláště v USA nesmyslně výhodné podmínky pro zaměstnance. Pracovník GM mohl po třiceti letech práce odejít do důchodu, který byl společně s náklady jeho zdravotní péče hrazen firmou, takže počátkem tohoto století měla firma na každého aktivního zaměstnance 2,5 penzisty a náklady na penze a zdravotní péči se blížily 2000 dolarům na jedno vyrobené auto. Mohli bychom svalit odpovědnost na agresivní odbory či neschopný management, ale dlužno dodat, že podhoubí pro kolektivní neodpovědnost vedení firmy a managementu vytvořila americká legislativa z první poloviny 20. století, která roli odborů notně posílila. Je jenom náhoda, že jsem zvolil příklad americké firmy, v Evropě jsme na tom samozřejmě úplně stejně, ne-li hůře, stačí se podívat do Francie nebo Španělska, kde zastaralé zákony a silné odbory brání jakékoliv změně k lepšímu.

Po cestě do Austrálie jsem měl zastávku v Singapuru, kde jsem měl schůzky s lidmi z nejrůznějších zemí z jihovýchodní Asie. Znovu a znovu jsem vždy překvapen, jak dynamicky se tyto země vyvíjejí a jak stále méně relevantní je pro ně Evropa. Proto bychom měli v Evropě zapomenout na to, že budeme světu udávat tón ve věcech, jako jsou sociální vymoženosti nebo ochrana životního prostředí. Nemáme páky na to, abychom cokoliv globálně prosadili a celý svět vidí, že systém, který jsme v Evropě vytvořili, funguje jenom na dluh, nejsme schopni si na něj vydělat.

Našemu světadílu hrozí, že ureguluje svoji ekonomiku k smrti dalšími a dalšími omezeními, ke kterým se nikdo další nepřipojuje. Typickým příkladem je obchod s CO2 povolenkami, na kterém pár lidí zbohatlo, ale životnímu prostředí nepřinesl vůbec nic. Stejně tak se nám nikdy ve světě nepodaří prosadit současné evropské sociální standardy, protože každý vidí, že si na ně sami nedokážeme vydělat.

A tak místo poučování ostatních bychom si měli dát do pořádku vlastní záležitosti. Nevidím v současné generaci evropských politiků nikoho, kdo by byl ochoten nazývat věci pravými jmény. Angela Merkelová při vyjednávání německé koaliční smlouvy opět prokázala, že setrvání u moci je pro ni důležitější než jakýkoliv program, a jiného lídra momentálně Evropa nemá. Chybí nám Margaret Thatcherová 21. století.

LN, 12.12.2013

Autor je ředitel pro strategie, společnost Ameropa