Je to skoro dvacet let, co jsem chodila na kurz demografie. Už tenkrát nás učili, jak v Africe a Asii proběhne demografická exploze, jak se jednoho dne armáda Afričanů a Asiatů dá na pochod.

A skončí v Evropě, kde lidé v honbě za penězi přestali mít čas mít děti.

Demografové to věděli vždy. A přesto dnes s otevřenými ústy hledíme na statistiky, že letos přijde do Německa 800 000 uprchlíků a že v příštím roce to bude pravděpodobně ještě víc. A úplně stejné to je s Čínou. Ekonomové věděli, že Čína nemůže růst donekonečna. A věděli, že jestliže si komunistická Čína skrze akciový trh hraje na kapitalismus, pak také ke kapitalismu patří recese. Tím pádem zpomalování Číny nemělo nikoho zaskočit. A přesto se dnes skoro všichni cítí zaskočeni.

Zdá se už téměř jisté, že globální ekonomika jako celek je už znovu za vrcholem svého hospodářského cyklu a nachází se v sestupné fázi. A tento sestup odstartovala právě Čína. V Číně je naakumulována řada nerovnováh, které hrozí vybublat na povrch a čínskou a skrze ni celou světovou ekonomiku zpomalit. Zdá se, že do tohoto bodu zlomu jsme se už dostali.

Finanční trhy vysílají zoufalé SOS. Čínské akcie pokračují v propadu, i když stát na burze mohutně intervenuje. V Číně vlastně právě v těchto hodinách probíhá jedno z největších zestátňování historie. Protože státní intervence na podporu čínského akciového trhu vlastně nejsou ničím jiným než gigantickým výkupem soukromého vlastnictví státem. Znárodnění obvykle probíhá za hubičku a za hranou zákona. V Číně naopak probíhá extrémně draze a paradoxně je i podle západních měřítek zcela legální: Stát jen kupuje to, co nikdo za nerozumné ceny nechce. Odhaduje se, že zatím do podpory trhu nainvestoval 141 miliard dolarů. To odpovídá třem čtvrtinám českého HDP. A stejně to nefunguje. Jen dnes (v pondělí 24. srpna 2015) čínská burza poklesla o 8,5 %. Klesla by ještě víc, kdyby s mnohými akciemi nebylo automaticky ukončeno obchodování kvůli dosažení maximálního denního limitu pro propad. Na trhu praská normální cenová bublina.

Jenomže Čína je vzhledem ke své velikosti klíčovou světovou ekonomickou silou. Díky propojenosti s Čínou už hlásí první známky negativního vlivu na své ekonomiky i Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Japonsko. Je tedy zjevné, že čínské problémy se přelévají dál a budou se šířit postupně po celé planetě.

Už přichází a ještě přijde další pokles čínské poptávky po komoditách. Ceny komodit proto padají. Ropa typu Brent je tak od začátku roku už levnější o 21 %, zažívá nejdelší sérii týdenních ztrát za posledních 29 let a stále ještě nenašla své dno. Trhy se připravují na velké změny v průmyslu v důsledku levnějších komodit. To je ohromný problém kupříkladu pro Rusko závislé na vývozu ropy.

Čína světu dvakrát nepomohla ani 3% oslabením své měny juan, protože 3 % se zdají být příliš málo na to, aby Čínu zachránila, ale dost na to, aby spustila nové kolo vyčerpávajících „měnových válek“, při kterých se země přetlačují, která víc uměle podhodnotí svou měnu, a tím poskytne větší vzpruhu svým exportérům. Měnové války už skutečně nabírají na obrátkách. Minulý týden už devalvoval své měny Kazachstán a Vietnam. Další země budou následovat.

A konečně obavy z prudkého čínského zpomalení tlačí na pokles akciových burz nejen v Číně. Světové akcie jako celek mají za sebou nejhorší týden za poslední rok a tím to zřejmě zdaleka nekončí.

Těžko hledat typičtější obrázek globální ekonomiky, která se přehoupla do klesající fáze hospodářského cyklu. A když se v této situaci přeneseme do Evropy, můžeme přidat další dvě ingredience: Masivní imigrační vlnu, která Evropu ekonomicky i politicky vyčerpává, a Řecko, jehož sága má ještě daleko do konce.

To je na první pohled vražedná kombinace pro evropskou ekonomiku, není-liž pravda? Ale podívejme se na věc nezaujatýma očima. Už velmi, skutečně velmi dlouho se obávám, že nezodpovědná politika (nejen) evropské centrální banky spočívající ve výkupu nebonitních dluhopisů a hrnutí ničím nekrytých a nově vytištěných peněz do oběhu je nebezpečná. Že v okamžiku nastartování déletrvající obnovené důvěry spotřebitelů by to mohlo vést k výtrysku nečekaně silné inflace.

Jenomže teď se zdá, že všechno bude v nejbližší budoucnosti trochu jinak. Že Evropa má neskutečné štěstí v neštěstí. Totiž zdá se, že jí takové období déle trvající spotřebitelské důvěry nebude dopřáno. Dříve, než mohla zažít delší periodu růstu, totiž znovu mírně zpomaluje. Základní podmínka pro výbuch inflace tedy mizí. A současně s tím klesající ceny komodit tlačí spíš na pokles, nikoliv na růst cen, což bude dál přivádět ČNB k šílenství.

Možná se výhled na zpomalení evropského růstu nezdá být moc lákavý; nicméně musíme si uvědomit tři věci:

Zaprvé Česko právě teď nebývale silně roste a má tak slušný polštář, aby evropské zpomalení obstojně ustálo.

Zadruhé Česko je silně navázané na německou ekonomiku, a ta se chová netypicky: Německo při posledním zpomalení Evropy dokázalo neuvěřitelně využít vyklizení obchodního prostoru méně šťastnými zeměmi a svou pozici na evropském trhu dokonce posílilo, což zprostředkovaně je dobrou zprávou i pro nás.

A zatřetí – dosud jsme se mohli bát, že eurozóna zažije hospodářské zrychlení, zlepšení spotřebitelské nálady a s odstupem roku nebo dvou výtrysk inflace. Teď se ale pod vlivem Číny vše mění. Jako pravděpodobnější scénář se na základě Čínou úplně nově rozdaných karet jeví, že eurozóna bude procházet několikaletým obdobím nízkého růstu sotva kolem nuly nebo těsně nad nulou spojeným s extrémně nízkou inflací i nízkými úrokovými sazbami.

To si tedy umím si představit i mnohem horší varianty. Takže si vlastně nemáme zase tak moc na co stěžovat.

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.