28.3.2024 | Svátek má Soňa


EKONOMIKA: Omyl Corrada Giniho

25.8.2015

Zvýšení daní svobodným nebo bezdětným manželům ztěžuje těmto lidem založení rodiny

Česká vláda připravuje „diferenciaci sazeb pojistného v souvislosti s péčí o děti“. Ve své podstatě to znamená, že rodiče více dětí budou platit nižší odvody do důchodového systému. Nejvíce budou pochopitelně platit bezdětní. Návrh, který prosadili lidovci, má zřejmý cíl: podpořit rodinu. Podpoří ji skutečně?

Nejprve faktické body z vládního návrhu. V první řadě se jedná o zvýšení základní odvodové sazby zaměstnance z 6,5 na 7,5 procenta. Dále o diferencované sazby odvodů důchodového pojištění podle počtu dětí: 6,5 procenta, jde-li o zaměstnance pečujícího o jedno dítě (tj. beze změny ve srovnání s dneškem), 5 procent (dvě děti), dále 2,5 procenta (tři děti) a konečně 0 procent v případě péče o čtyři a více dětí. Obdobná úprava má být zavedena iu osob samostatně výdělečně činných, konstatuje vládní návrh zákona.

Že se návrh bude líbit části lidoveckých voličů, je zřejmé. Leckdo asi pochvalně připomene 70. léta a boom tzv. Husákových dětí. Ale skutečně tehdy fungovala populační politika ve smyslu diferencovaných daní a odvodů?

Hodnotíme-li 70. léta, je nutné vzpomenout i další reálie tehdejší doby. Téměř úplný zákaz cestování. Slovo „kariéra“ se stalo nadávkou, služební postup byl vyhrazen jen pro komunisty a šíbry. Většina slušných lidí tak měla hodně času na rodinu. Kromě toho oba programy komunistické televize dělaly vše, aby lidi dostaly od obrazovek. (A čím se jinak může člověk večer bavit?)

V první řadě ale za socialismu existovalo přídělové hospodářství v oblasti bydlení. Mít děti znamenalo poskočit v pořadníku na byt z pozic naprosto beznadějných na místo, kde byla šance obdržet „dekret“ již během několika let. Velká část rodin se do té doby sice rozpadla, ale jako propopulační faktor pořadníky sloužily dobře.

Doposud slouží i ve Stockholmu, kde stále existuje socialistické bytové hospodářství. To je možná také jedním z důvodů relativně vysoké porodnosti v této zemi. Pro zajímavost, čekací doby na byt ve Stockholmu se pohybují mezi 10 až 20 lety v centru, kolem 7 až 8 let na předměstích. Pokud jste imigrant z Afriky nebo z Blízkého východu s početnou rodinou, máte přednost. Pokud jste rodilý bezdětný Švéd, máte problém.

A co rodiny, které ještě nevznikly?

A zde je hlavní úskalí. Nástroje na „podporu rodiny“ se soustřeďují na rodiny, které již existují. Nikdo ale nemyslí na rodiny, které ještě nevznikly a které možná nikdy nevzniknou kvůli diskriminaci bezdětných. Bezdětní jsou v některých kruzích považováni za škodnou, kterou je třeba přinejmenším pořádně podojit – jak je tomu iv posledním lidoveckém návrhu.

Ale nynější bezdětní jsou především budoucí rodiče. Pokud budou důkladně finančně „vyšťaveni“, budou založení rodin odkládat. Budou mít méně dětí, mnozí nebudou mít žádné. Většina lidí totiž nemá chuť zakládat rodiny ve stavu existenční nejistoty. Vidina nulových odvodů pro rodinu se čtyřmi dětmi nenaláká nikoho k početí prvního potomka.

Přesvědčil se o tom již Mussolini. Ve svých megalomanských vizích toužil mít početnou Itálii jako centrum impéria. V roce 1927 zahájil program zvaný „Bitva o porodnost“. Začátkem 20. let měla Itálie 37 milionů obyvatel. „Il Duce“ vytyčil jako národní cíl dosažení 60 milionů v roce 1950. Corrado Gini, známý ekonom a sociolog, byl pověřen sestavením systému pro podporu porodnosti.

Gini navrhl soustavu daní pro svobodné (tassa sul celibato), finanční sankce pro manželské páry s malým počtem dětí a prémie za plodnost (premi di fecondita). Svobodní a bezdětní měli zaražen služební postup, naopak novomanželé dostávali výhodné půjčky, a dokonce i snížené železniční jízdné pro svatební cesty. Mimochodem, rasové zákony byly v Itálii přijaty na nátlak Německa až v roce 1938, takže podpora porodnosti se týkala během většiny času i židovských rodin.

Giniho systém byl velmi propracovaný. Například daň pro svobodné (kněží a vojáci byli osvobozeni) začínala v 25 letech, kulminovala v 50 letech a poté klesala až do 66 let, kdy se mělo za to, že v tomto věku už vskutku nikdo nebude zakládat rodinu.

Výsledek všech těchto snah a intelektuálního úsilí? Horší než žádný. Míra porodnosti poklesla z 29 na tisíc obyvatel v letech 1921–26 na 23,2 během let 1935–37.

Příčina neúspěchu? Když zatížíte svobodné muže nebo bezdětná manželství dodatečnými daněmi, znemožníte jim vybudovat existenční základ pro založení rodiny. Kupodivu ani tak dobrého statistika, jakým byl Gini, tato samozřejmost nenapadla.

Je ironií dějin, že šedesáti milionů obyvatel Itálie dosáhla po válce, kdy fašistická politika na podporu porodnosti byla dávno opuštěna ve prospěch starého dobrého mafiánského kapitalismu.

Bylo by krajně překvapivé, kdyby novodobý český experiment se zdaněním bezdětných dopadl jinak. Až se duše nynějších vládních lidovců dostanou po zásluze do pekla, budou mít dost času, aby to s Mussolinim důkladně probraly.

LN, 21.8.2015

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

Nová ústava.cz