V nedávné době byl schválen rozpočet na rok 2015. Ten je naplánován s rozdílem 100 miliard Kč (v úplném číselném vyjádření 100 000 000 000 Kč, pro jasnější představu, o jaký obnos jde). To je zhruba 8 % z celkové sumy rozpočtu a není to přebytek - naopak, lidově řečeno, je to „sekera“, neboli dluh. Ministr financí Babiš vyjádřil nad tímto stavem uspokojení s tím, že odhady „předchozí vlády“ činily 112 miliard, a snížení o 12 mld Kč je úspěch současné vlády. S tím nehodlám polemizovat, možná, že to je opravdu úspěch pana Babiše a jeho kolegů z vlády. Zarazily mě jiné dvě věci, z nichž druhá je daleko závažnější.

Před volbách byly stranami vládní koalice slibovány hory doly. Slibuje se lehce, horší je to se splněním slibů. Současný ministr financí Babiš, který před volbami zdůrazňoval, že chce stát řídit obdobně jako svou úspěšnou firmu, zjistil po prozkoumání státní pokladny, že to nebude žádná legrace. Opatrně se proto vyjadřoval proti tak zjevně populistickým gestům, jako bylo rozhodnutí, aby pacienti neplatili náklady na pobyt v nemocnici, který zhruba odpovídá nákladům na jejich stravu při pobytu doma. V tomto případě byl ve vládě přehlasován, ale ve správě financí původně stále trval na své pozici manažera a prohlásil, že jím stanovené limity výdajů budou dodrženy, tečka. Pokud někdo chce na něco přidat, bude muset jinde ubrat.

Ale potom došlo v jeho chování ke změně. Při dohadování, kdo z kandidátů obou významných stran koalice bude mít „svého“ eurokomisaře, mu pan Sobotka nabídl obchod. Kandidátka ANO paní Jourová výměnou za extra peníze, které ministr Babiš vytáhne z rukávu. To byly peníze, které šéf ČSSD Sobotka slíbil přidat státním zaměstnancům a důchodcům pro příští rok.

Velmi by mě zajímalo, jak by reagoval ministr financí Babiš v situaci, když by zjistil, že jeho vlastní firma neprosperuje, ale je ve ztrátě 8 %. Přidal by na platu svým zaměstnancům? Asi těžko. Nicméně zmíněný gentleman buď zapomněl na své předsevzetí nebýt politik, ale manažer, nebo si naopak jako správný manažer uvědomil, že mít „svého“ komisaře je potenciálně daleko výnosnější než šetření státní kasy. A tak se ti dva pánové domluvili, o čemž se pan Sobotka posléze zmínil jako o výhodném obchodu. Ale to ještě není konec příběhu, ten má pokračování.

Zjistilo se, hospodářství ČR se v probíhajícím roce vyvíjí úspěšněji než v minulých letech a „sekera“ v rozpočtu by nemusela být tak velká, jak bylo plánováno minulou vládou. Na to současná vláda pružně reagovala rozhodnutím, že přidá svým zaměstnancům (tedy státním zaměstnancům) v předstihu, ne až od 1.1.2015, ale už od 1.10.2014, shodou okolností bezprostředně před nadcházejícími volbami. Do původně plánovaného deficitu pro rok 2014 se to asi vejde, tak proč to neudělat hned a neučinit alespoň část občanů ČR šťastnějšími ještě před Vánocemi? I to už bylo rozsáhle komentováno a někteří lidé se o tom vyjadřovali jako o politické korupci za účelem získat hlasy šťastných voličů.

Ale ani o tento zajímavý počin mi hlavně nejde. Jde mi o problém, který je společný všem našim vládám minulých desetiletí, nalevo nebo napravo. Jak je možné, že vlády s klidem po dlouhá léta berou jako fakt problém, že se země, kterou spravují, každý rok propadá stále více a více do dluhů. V hospodaření jednotlivců je to obvykle nazýváno „dluhová past“. Aby se mohly splatit splátky a úroky z minulých půjček, půjčí se další peníze, obvykle za stále horších podmínek.

Pokud se ekonomice daří, utěšují se odpovědní činitelé tím, že dluh vzrost „jen“ o 2 % HDP (řekněme, o oněch zmíněných 100 000 000 000 Kč), což je v pořádku se směrnicemi EU. Pokud je nárůst dluhu vyšší, je to tolerováno s vysvětlením, že jiné země jsou na tom stejně nebo ještě hůř.

Když byl Václav Klaus poprvé premiérem ČR, zahrával si s myšlenkou na prosazení zákona o vyrovnaném státním rozpočtu, asi v něm byl zbytek původní profese ekonoma. Sklidil za to odmítnutí a posměch a tato myšlenka ho brzy přešla. Rétorika „utahování opasků“ ustoupila požadavkům sociálního státu, který zajišťuje přízeň voličů v příštích volbách. V tomto trendu pak pokračovaly všechny následující vlády ČR, bez rozdílu stranické příslušnosti. I v období ekonomického růstu, kdy byla šance alespoň část dluhu splatit, se vždy utrácelo víc, než byl příjem do státní pokladny. Jeden z minulých premiérů, Jiří Paroubek, na to konto prohlásil že „státní dluhy se neplatí“. Premiéři a ministři jiných vlád ČR se sice tak pitomě nevyjádřili, nicméně stále se chovali a chovají tak, jako by tomu tak bylo.

Pan Paroubek neměl pravdu. I státní dluhy se platí, buď přímo penězi, nebo obrovskými problémy všech obyvatel země. Příklady z nedávné minulosti: Argentina nebo Řecko. Pak dochází ke skutečnému „utahování opasků“ v míře, která je pro nás, zvyklé na jistý životní styl, těžko představitelná.

A tady je to, co bych potřeboval vysvětlit, nejraději od někoho z lidí, kteří řídí chod ekonomiky ČR: Jak to všechno skončí? Kdy dojde k tomu, že půjčky a úroky z půjčených peněz dosáhnou výše, že už nikdo nebude ochoten dále půjčovat, a hlavně jak se to bude řešit? Jak se bude řešit „dluhová past“ státu?

Současnou vládu i vlády minulé tyhle otázky asi nebolí, bude to problém někoho zcela jiného. Mě se tyto problémy, vzhledem k mému věku, pravděpodobně také přímo netýkají. Ale mám vážné obavy ohledně situace, v které budou naše děti a vnuci. A nejen to. Co si v té situaci naši potomci pomyslí o nás?