Intervence České národní banky (ČNB) proti kurzu koruny přitáhly zase po dlouhé době pozornost veřejnosti k makroekonomické situaci a vyvolaly ostrou, často pramálo kvalifikovanou diskusi. Uťal ji však Český statistický úřad (ČSÚ), který přerušil již pár měsíců trvající sérii dobrých zpráv o lepšící se kondici českého hospodářství. Úřadem ohlášený pokles ekonomiky o půl procenta ve třetím kvartálu podepřel argumentaci centrálních bankéřů o potřebě oslabení české měny.

Trochu překvapily i dvě největší evropské ekonomiky. Německo rostlo podstatně méně, než se čekalo, a Francie se dokonce znovu propadla. A to přestože tamní veřejné výdaje na rozdíl od Česka neklesají a politická stabilita je v obou zemích zřetelně vyšší. Důvody se v tomto případě hledají hůře než v Česku.

Nejen pro makroekonomy a politiky je proto nyní užitečné zamyslet se nad skutečným stavem českého i evropského hospodářství a vyjasnit si, co nás čeká. Je celkem zjevné, že v České republice se průmysl nachází ve velmi dobrém stavu a čeká na ostrý start poptávky. Při recesi nespal, firmy snižovaly úvěrové zatížení i jednotkové mzdové náklady a konkurenceschopnost vůbec není špatná. Devalvace ji navíc citelně vylepšuje.

Pohled na kondici české ekonomiky se promění, až ČSÚ zveřejní konečná čísla. Nejspíš dojde k výrazné korekci, protože předběžné údaje mimo jiné nezachytí nárůst zásob, k němuž nyní s vysokou pravděpodobností dochází. Firmám se plní zakázkové knihy a objednávky rostou za poslední měsíce dvouciferným tempem, a tudíž je nutné naplnit sklady materiálu a polotovarů.

Řada zejména středních a menších exportních firem také našla nové trhy mimo Evropskou unii. Na Evropě jsme přesto závislí a dlouho to tak zůstane.

Právě evropská nejistota, jejíž podstata vychází ze společné měny, a velmi křehké oživování na unijních trzích jsou zřejmě hlavní příčinou zdrženlivosti podnikového sektoru vůči investicím do nových kapacit. A nedostatek investic je klíčovým faktorem stojícím za nepřesvědčivými čísly ČSÚ o výkonnosti české ekonomiky.

Zda se investiční zdrženlivost podaří zlomit devizovými intervencemi, je kardinální otázkou. A nikdo nechce znát odpověď tolik jako centrální bankéři, protože právě to bylo cílem zásahu ČNB. Signál, že levněji už nové kapacity firmy nepořídí, je velmi silný. Banka je přitom optimistická, protože už ve druhém čtvrtletí příštího roku čeká růst tvorby hrubého kapitálu o necelá dvě procenta po dvanácti kvartálech nepřetržitého a výrazného poklesu investiční aktivity.

Pokud by to klaplo, byla by česká ekonomika asi z nejhoršího venku, protože by začalo růst i stavebnictví a s přibývajícími pracovními místy by se zvedala spotřeba domácností. Na dlouhodobější a zcela zdravý vzestup ekonomiky by bylo zaděláno.

Jenže konkurenceschopný finanční sektor, zdravé banky a rozumná úroveň mezd, tedy faktory, kterými se můžeme chlubit, nejsou v Evropě příliš obvyklé. A to představuje stále velké riziko. Stav jižní části eurozóny sice neplní první stránky novin, Řecko dokonce slibuje obnovení růstu, ale že by se něco z podstaty problému vyřešilo? Ani náhodou.

Silně to dokumentuje masivní tlak na Německo kvůli jeho obchodnímu přebytku. Italské či španělské firmy prostě nejsou schopny čelit německým průmyslníkům a jejich konkurenceschopnost se nijak výrazně nezlepšuje. Absurdní požadavek na přiškrcení německé konkurenceschopnosti masivním růstem mezd a budováním dalších dálnic v předálnicované zemi jen dokumentuje bezmoc evropských elit a jejich neochotu přiznat, že bez existence národních měn nelze žádným rozumným a sociálně únosným způsobem vyrovnávat obchodní nerovnováhy. Velké evropské banky jsou následně skrytě ozdravovány penězi natištěnými v Evropské centrální bance, které bude jednou nutné pokrýt zdroji z národních rozpočtů. Lépe řečeno z těch, které na to budou mít.

Eurokrize není v žádném případě zažehnána a Evropa určitě nerozkvete. To bude logicky limitovat i šance české ekonomiky na růst a zvyšování zaměstnanosti. S intervencemi i bez nich. Plnit jen své domácí úkoly prostě v EU nestačí.

Týdeník EURO 47/2013, 18.11.2013