Vláda ČR schválila na svém středečním zasedání (1. 7. 2015) návrh[1] novely zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. Návrh zákona (připravený a předložený zcela mimo plán legislativních prací) opět upravuje financování Státního fondu pro podporu kinematografie a problematiku udělování tzv. filmových pobídek. Pro nikoho zřejmě nebude překvapením, že vláda opět zlepšuje dotování filmařů (tedy jedné konkrétní zájmové skupiny), na úkor všech ostatních, kteří tyto výdaje musí z daní platit.

Filmaři mají dostat na filmových pobídkách dodatečně každý rok „jistých“ cca 180 mil. Kč, které budou nově tvořit mandatorní výdaj státního rozpočtu. Jak se uvádí v samotné důvodové zprávě, tak „z provedených analýz v rámci RIA vyplývá, že … musí být zajištěny dodatečné prostředky ve výši přibližně 180 mil. Kč ročně. Finanční prostředky budou zajištěny prostřednictvím pravidelného ročního mandatorního příspěvku ze státního rozpočtu, a to ve výši objemu audiovizuálních poplatků poukázaných Fondu … Schválení zákona bude představovat přímý dopad na státní rozpočet ve výši každoročního mandatorního výdaje ve výši přibližně 180 mil Kč.“ Nad rámec toho budou filmaři získávat na základě rozhodnutí Ministerstva kultury, respektive Vlády ČR další finance jako dnes, které (naštěstí) nemají mandatorní charakter (pozn. jen za minulý rok se formou pobídek „nalilo“ do filmového „průmyslu“ 800 mil. Kč). V případě schválení návrhu zákona však filmařům částku ve výši přibližně 180 milionů korun beze změny zákona již nikdo nevezme.

Cesta od deficitního k vyrovnanému státnímu rozpočtu musí vést nepochybně zejména prostřednictvím snižování mandatorní výdajů. Je pro mě tedy naprostým nepochopením, proč vláda další mandatorní výdaje vytváří. Zřejmě tím chce ukázat veřejnosti, že sliby o vyrovnaném hospodaření nejsou myšleny vážně (což dokazuje i předložená parodie na „finanční ústavu“) .

Někteří politici a ekonomové dokonce iluzorně předpokládají, že další navýšení pobídek pro filmaře přispěje k ekonomickému růstu. V důvodové zprávě se například konstatuje, že „po započtení multiplikačních efektů, které budou indukovány na základě dodatečných finančních prostředků, budou generovány přínosy pro veřejné rozpočty ve výši 183 mil Kč … na podporu kinematografie bude indukována zaměstnanost ve výši 643 plných pracovních úvazků v různé kvalifikační struktuře. Schválení zákona je tak nepřímým nástrojem politiky státu v oblasti podpory zaměstnanosti a má celkově pozitivní sociální dopady … Roční pobídky ve výši 800 mil. Kč vyvolají spotřebu ve výši až 9 mld. Kč (z čehož 2,2 mld. je odvedeno do veřejných rozpočtů prostřednictvím daní).“

Tvrzení uvedená v důvodové zprávě představují však naprosté nepochopení elementárních principů ekonomie. Vždy, když vláda používá fiskální prostředky k podpoře kohokoliv, peníze musí někde vzít. Řečeno slovy nejgeniálnějšího francouzského ekonoma 19. století Frédérica Bastiata[2]: Filmaři na základě pobídky utratí peníze a tím povzbudí určité sektory hospodářství – to je to, co je vidět. Tyto stejné peníze však již nemohou utratit (a povzbudit tak ekonomiku) ti, kterým tyto peníze byly vládou na daních sebrány. Jinými slovy řečeno:Vydá-li vládní úředník ve prospěch filmařů o dalších 180 milionů korun více, nezbytně z toho plyne, že daňový poplatník vydá ve svůj prospěch o dalších 180 milionů korun méně. Filmaři, kteří obdrží pobídky, skutečně poskytnou lidem zaměstnání. Chudáci podnikatelé, kteří budou muset tyto pobídky platit z vyšších daní, však budou zase muset některé zaměstnance propustit. Zaměstnanost tedy nezvýšíme. V případě naší vlády navíc dotace a pobídky představují z části peníze půjčené na dluh.

Žádný multiplikační efekt (o němž se píše v důvodové zprávě), který by filmovými pobídkami podpořil ekonomiku, jako celek neexistuje. Jedná se jen o neférovou výhodu pro jednu placenou z peněz druhých, která z podstaty věci nemůže být pro hospodářství žádnou „přidanou“ hodnotou. Jak trefně napsal americký ekonom (píšící v tradici rakouské ekonomické školy) Murray Rothbard, tak „zloděj, který ospravedlňuje svoji krádež tím, že ve skutečnosti pomáhá oběti tak, že utrácením ukradených peněz zvedá maloobchodní trh, by našel jistě jen velmi málo zastánců. Když se však tato teorie zabalí do keynesiánských rovnic a působivých referencí multiplikačního efektu, tak to naneštěstí působí přesvědčivěji.“ [3]

Garance dotací filmařům prostřednictvím mandatorních výdajů pouze mění strukturu hospodářství. Vzrostou útraty ve filmovém „průmyslu“ a poklesnou v odvětvích jiných. Místo toho, aby na trhu uspěly produkty v sektorech hospodářství, po nichž je ze strany spotřebitelů nejvyšší poptávka, uspějí produkty filmařů, kteří umí nejlépe obstát v pofiderních „kulturních“ a „výrobních“ testech. V případě lákání zahraničních filmařů pobídkami pak navíc ve flexibilním kurzovním režimu dochází ke zhodnocování (apreciaci) domácí měny. Toto zhodnocení domácí měny (koruny) pak zvyšuje náklady všem ostatním zahraničním investorům, kteří by u nás i bez pobídek (třeba v úplně jiném sektoru ekonomiky) rádi investovali své peníze. I zde jde tedy o výhodu pro jedny, na úkor všech ostatních.

V důvodové zprávě k zákonu se rovněž tvrdí, že pobídky a jiné dotace je potřeba filmařům zvyšovat i z toho důvodu, že „v kinech se český film potýká s konkurencí amerických blockbusterů. Důsledkem je, že dochází ke vzniku jen určitých typů filmů a česká kinematografie neprodukuje systematicky filmy v celé škále žánrů.“ Vláda tedy zřejmě chce jako za socialismu určovat, které žánry filmů jsou potřebné, a které nikoliv. I zde platí lidové pořekadlo, že dotace jsou určeny k podpoře toho, co lidé nechtějí.

Závěrem lze podoktnout, že mandatorní výdaje je potřeba radikálním způsobem snižovat, ne vytvářet nové (obzvláště ne ve prospěch jedné konkrétní skupiny). Co pomůže jedněm, zaplatí druzí. Připočtěme k tomu byrokratický aparát, který o pobídkách a dotacích rozhoduje a jsme v mínusu. Vládní návrh zákona je vyloženě škodlivý. Daňovým poplatníkům bere další peníze a filmařům žádajícím o další pobídky bere svobodu tvorby. Svobodní nabízejí nízké daně pro všechny (tedy i pro filmaře a např. na vstupenky do kina), odstranění poplatku z kinematografického představení, garanci svobodné umělecké tvorby a výměnou za to navrhují rušení dotací, (nejen) filmových pobídek, jakož i zrušení Státního fondu pro podporu kinematografie. Věřím, že rozumní filmaři na tuto nabídku přistoupí.

[1] https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=KORN9X3FXU46
[2] BASTIAT. F. Co je a co není vidět. Praha: Liberální institut, 1998, str. 105. K dispozici rovněž online zde.
[3] cit. dle Laissez Faire, září 2011, XIV. ročník, kde se nachází i článek Petra Macha s názvem „Investiční pobídky ekonomice nepomohou“. K dispozici rovněž online zde.

Autor je místopředseda Svobodných v Olomouckém kraji a stážista poslance EP Petra Macha

Převzato ze Svobodni.cz se souhlasem autora