Evropou obchází strašidlo stagnace. Růst nečekejme

Česká ekonomika letos klesne o 0,4 procenta, rozpočtový schodek se však dostane pod tři procenta HDP, což je jedna z podmínek vstupu do eurozóny. Tím však dobré zprávy končí. Letos musí naše hospodářství počítat namísto mírného růstu se stagnací.

Evropská komise jako další z řady institucí zhoršila předpověď hospodářského růstu pro Česko. Dobře se však nebudou vyvíjet ani další ekonomiky v Evropě. Až na málo podstatné výjimky a nejspíš na Německo, které k tomu má určité důvody. O těch bude ještě řeč.

V Česku je momentálně tou hlavní příčinou stále odkládaného oživení skepse spotřebitelů i podnikatelů ohledně budoucího vývoje. Lidé nenakupují spotřební zboží a firmy velmi málo investují. Nevědí totiž, co bude zítra. Jestli spotřebitel bude mít práci a podnikatel odbyt pro svou produkci. Stále trvá oddlužování firem i domácností a na tom není nic tak špatného. A nejistota a strach z budoucnosti jsou stále strašidlem, které obchází celou Evropskou unii.

Roztočit kola? Ale na jak dlouho?

S tím, jak se čekání na změnu prodlužuje a naděje na nějaký razantní zvrat se vytrácejí, roste znovu silný tlak na otevření kohoutů státních penězovodů jako zaručený recept na nastartování evropské ekonomiky. Je nesporně skutečností, že zejména státní investice mají schopnost generovat nějaký hospodářský růst. Jenže jsou silně krátkodeché, protože nemohou být financovány z rozpočtových přebytků z minulosti, ale jen dalším zadlužováním již dnes hodně zadlužených zemí. Nic na tom nezmění fakt, že má Česko jeden z nejnižších státních dluhů v Evropě. I tak je to dluh vysoký. Argentina před lety zkrachovala při nižším zadlužení.

Evropu a s ní i Česko sužuje něco úplně jiného než ona proklínaná rozpočtová restrikce, která je ve skutečnosti opravdu tvrdá jen v zemích, které fakticky zbankrotovaly. Jinak probíhá omezování schodků většinou velmi opatrně a neochotně.

Jedním z důvodů je dlouhodobě nerealizované ozdravení evropského bankovního sektoru. Velké banky mají své kostlivce ve skříni a jsou velmi opatrné. Své zdroje směřují do bezpečných aktiv, tedy především dluhopisů finančně zdravých států. A jejich zájem o financování firemního sektoru a jeho investic je velmi malý. O tomto vytlačování se zatím jen málo hovoří, ale existuje.

Čekání na konec, který nepřichází

Je také pravda, že firmy se po nějakých bankovních zdrojích zrovna dvakrát dychtivě neshánějí, protože podmínky pro byznys v Evropě jsou už dlouho extrémně nepředvídatelné. Mnohokrát ohlášený konec eurokrize se nekoná a hned tak konat nebude. To, že Evropská centrální banka spustila mechanismus, který dokáže pro fakticky zbankrotované země natisknout tolik eur, kolik je potřeba, neznamená, že by svět byznysu uvěřil, že eurozóna je úspěšný model, který ve své nynější podobě přežije dalších sto let.

Většina lidí ze světa byznysu chápe, že buď dojde k dělení eurozóny, nebo k jejímu úplnému rozpadu, což bude mít zatím nespočitatelné důsledky pro jednotlivé národní ekonomiky a dojde k tomu poměrně rychle, tedy v horizontu tří až pěti let. Jak o tom mimochodem veřejně hovořil nedávno Kai Konrad, velmi blízký poradce německé kancléřky Merkelové. Nebo začnou dlouhodobé a masivní transfery financí z produktivního severu na daleko méně produktivní jih. Takže sever bude dlouhodobým zpomalením růstu platit za udržení Řecka a Španělska v eurozóně.

Při vědomí těchto rizik se v Evropě fakticky nedá pouštět do nějakých větších investičních projektů, nakupovat či budovat nové nemovitosti a nabírat zaměstnance na dlouhodobé kontrakty. Obzvláště v zemích, kde mají pracovní zákonodárství mnohem rigidnější než třeba u nás a odstupné je tam výrazně vyšší, což je skoro všude.

Rozpad energetiky

K tomu připočtěme ještě šílenou politiku boje proti globálnímu oteplování, kde vnucený nástup obnovitelných zdrojů a nesmyslný obchod s emisními povolenkami vede k nevyhnutelnému rozpadu propojeného celoevropského energetického systému. Stavět či obnovovat jakýkoli energetický zdroj, kromě solárů, větrníků a nejšpinavějších uhelných elektráren, se nevyplatí, protože výkupní cena elektřiny z klasických zdrojů je nesmyslně levná. Nucené svícení elektřinou ze solárů a větrníků ji však pro spotřebitele extrémně zdražuje. To je v Evropě, jejíž historický vzestup stál na průmyslu, smrtící. A vytlačuje to celá průmyslová odvětví a s nimi i pracovní místa a hospodářský růst někam za moře. To se samozřejmě nutně dotýká i Česka. Mimochodem plyn a ropa těžené z břidlic a v Evropě odmítané ekology přinesly USA novou průmyslovou revoluci. Mění nejen ekonomické, ale i politické globální klima. Po integrované Evropě už ani pes neštěkne. Tak kde najít ty zdroje růstu?

MfD, 4.5.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO