Mnoha lidmi jsou právě ony považovány za jedny z hlavních viníků současného hospodářského propadu a spekuluje se o tom, že by měly být buď státem kontrolovány, nebo v „lepším“ případě pak rovnou znárodněny. Řeč je pochopitelně o ratingových agenturách, které nebyly schopny včas odhalit rizika spojená se sekuritizací zejména hypotečních úvěrů. Názvy Moody‘s, Fitch a Standard  Poor‘s byly do doby před krizí považovány za symbol jistoty a neomylnosti.

Co se stalo, je celkem notoricky známo – všechny z výše zmíněných proslulých ratingových agentur selhaly, pokud se týká hodnocení kredibility mnoha společností, které se dostaly na okraj bankrotu, a výsledkem tak podle mnohých komentátorů mohla být přinejmenším značná destrukce globálního finančního systému. Finanční instituce jako Bear Stearns, Lehman Brothers nebo AIG se mohly pyšnit extrémně dobrými hodnoceními i těsně před tím, než se ocitly nad propastí. Velká část balíků cenných papírů, které obsahovaly i rizikové CDO a další deriváty, byla agenturami rovněž ohodnocena nejvyšším ratingem. Dnes se jejich hodnota limitně blíží nule.

Není sebemenších pochyb o tom, že agentury se ve svých hodnoceních mýlily. Měli bychom je ale hnát k zodpovědnosti, trestat je a trvat na jejich zestátnění?

Co je vlastně taková ratingová agentura zač? Jedná se o nezávislý tržní subjekt, jehož podnikáním je snaha o co možná nejobjektivnější hodnocení ostatních podnikatelských subjektů a jejich vzájemné porovnávání. Předmětem hodnocení (ratingu) je schopnost firem dostát svým závazkům. Produktem ratingové agentury je tak subjektivní doporučení, jak a s kým obchodovat nebo kam investovat, kterému můžete důvěřovat nebo ne.

Jádro problému leží právě v tom, že výstupem činnosti agentury je jen a pouze subjektivní doporučení, na což se ale jaksi pozapomnělo a agentury začaly být vnímány jako téměř neomylné subjekty, které dokáží zhodnotit situaci naprosto objektivně a bezchybně a jejichž doporučení je dobré vždy a za všech okolností následovat. Právě proto, že vznikl dojem, že se ratingové agentury nemohou mýlit, navázal se na jejich hodnocení prakticky celý finanční systém – banky, státní instituce, dokonce i regulátoři. Jak uvádí autoři David Evans a Caroline Salasová v článku Ratingové agentury v pasti:

„Úrovně dluhu, s nimiž rating pracuje, jsou jako kritérium zapracovány ve stovkách pravidel, zákonů a soukromých kontraktů, jež ovlivňují bankovnictví, pojišťovnictví či různé fondy. Například směrnice americké Komise pro cenné papíry (SEC) vyžadují, aby manažeři fondů na peněžním trhu spoléhali na rating, když se rozhodují, co koupit za peníze investorů, kteří jim svěřili svých 3,9 bilionu dolarů. Státní regulační orgány zase závisí na úvěrových stupních (tedy verdiktech ratingových agentur) při monitorování bezpečnosti dluhopisů za 450 miliard dolarů, které jsou v držení amerických pojišťoven. Dokonce i plány, které sestavují šéf americké centrální banky (Fed) Ben Bernanke a ministr financí Timothy Geithner na stimulaci ekonomiky, spoléhají na ratingové firmy při určování způsobu, jak budou peníze utraceny.“

První náznak toho, že agentury se mohou i mýlit, se objevil v roce 2001, kdy došlo ke zhroucení energetického obra Enronu. Všechny tři největší ratingové agentury hodnotily společnost jako bezpečnou z hlediska investování ještě pár dní před jejím krachem. Ani to však neotevřelo oči všem těm, kteří i dál bezmezně spoléhali na jejich doporučení.

O několik let později pak přišla hypoteční krize, jež se postupem času proměnila v krizi globální ekonomiky. Zcela logickou reakcí, která by měla následovat po dalším fatálním selhání agentur, by byl odklon od lpění na jejich chybných doporučeních, avšak i v průběhu krize zůstávají agentury nepostradatelnou součástí významných finančních operací, kdy se např. Fed rozhodl pro spuštění kvantitativního uvolňování, jinými slovy přímé nákupy cenných papírů na trhu, které mají mít rating AAA. A tento rating je opět udělen těmi samými „prokletými“ agenturami, které měly stát u kořenů krize. Kdybychom to chtěli k něčemu přirovnat - je to jakoby sázkař v sázkové kanceláři znovu a znovu poslouchal našeptávače, který mu dal v minulosti tipy, jež ho málem připravily o celý majetek.

Jak z toho všeho ven? Pokud by došlo k zestátnění agentur, bylo by to zárukou toho, že by příště jejich tipy (doporučení) byly správné? Je snad státní aparát obecně schopen lépe a kvalitněji odhadovat rizika, než to dokážou soukromé nezávislé agentury? A pokud ano, proč tedy nebyl schopen odhadnout své vlastní riziko spočívající v bezmezné důvěře v agentury?

Spíše než uvažovat nad znárodněním agentur by bylo lépe zamyslet se nad tím, jestli je ohromná, téměř až „drogová“ závislost na nich prospěšná, a zda by nebylo rozumnější spoléhat se i na jiné informační zdroje než výhradně na doporučení třech nejvýznamnějších ratingových agentur světa, které od sebe stejně bezpochyby v mnoha případech svá ratingová hodnocení tak trochu „opisují“. Ony samy o sobě však nejsou za vzniklé problémy zodpovědné – dávaly jen doporučení, a kdyby je byl býval nikdo neposlouchal, nikdo by je teď ani nemohl napadat. Problémem byla přehnaná důvěra okolí v jejich neomylnost. Do budoucna bude potřeba hledat i jiné cesty při snaze zorientovat se v otázkách kredibility jak tržních subjektů, tak finančních instrumentů. Zcela jistě by pak byla zdravá určitá různorodost v hodnocení a úhlech pohledu na tuto problematiku a ne jako doposud téměř stoprocentní unifikace – což ve výsledku skýtá značný prostor pro rozvoj konkurenčního prostředí na poli tvorby ratingů.

Centrum pro studium konkurence, Liberální institut