Místo očekávaného oživení ekonomiky čelí Evropa stagnaci

Ekonomická čísla z Evropy nejsou během posledních týdnů a měsíců příliš povzbudivá. Hrubý domácí produkt eurozóny za druhé čtvrtletí stagnoval. Eurostat komentoval nulový růst slovy „ekonomika eurozóny je stabilní“. Krásná ilustrace zásady „vždy se dívejte na život z té lepší stránky“.

Jiné statistiky nejsou lepší. Červencové maloobchodní tržby vzrostly o pouhých 0,8 procenta ve srovnání s červencem roku 2013. Uvážíme-li, že většina ekonomů prognózovala na rok 2014 hospodářské oživení, je to hubený výsledek. Lucemburské tržby rostly o 14 procent, estonské o devět, rumunské o šest procent, ale tyto ekonomiky nepředstavují v rámci kontinentu skutečnou hnací sílu. Podobně bychom mohli pokračovat s indexem průmyslové výroby, rovněž stagnuje. Německo zaznamenává od dubna 2014 dokonce mírný útlum.

Citovat další čísla by bylo nadbytečné. Je zřejmé, že místo očekávaného oživení máme co dělat se stagnací. Britská organizace CEPR (Centrum pro výzkum hospodářských politik) před časem oznámila, že ekonomika eurozóny vstoupila do recese ve třetím čtvrtletí roku 2011. Od té doby je eurozóna stále v recesi a naděje na vybřednutí se vzdaluje s každým uveřejněním čerstvých statistik. Pochopitelně vzniká otázka, proč tomu tak je. Co brzdí Evropu v hospodářském růstu?

Bičovat mrtvého koně nemá cenu

Odpověď může poskytnout jiná statistika. Objem úvěrů na koupi bydlení vzrostl během září 2003 až září 2008 o téměř 53 procent, což odpovídá ročnímu tempu růstu o 8,8 procenta. Celkově tak přibyly úvěry v úctyhodné hodnotě 1215 miliard eur, což je pořádná stimulační injekce pro ekonomiku. Není divu, že toto období bylo pro eurozónu „šťastnou pětiletkou“, kdy ekonomika vzkvétala, nezaměstnanost klesala a daňové příjmy států rostly. Motorem růstu nebyl státní dluh, ale soukromý dluh. Málokdo ovšem věnoval pozornost bankovní úvěrové expanzi. Státní dluh byl modlou a Pakt stability a růstu dogmatem. Banky nebudily pozornost.

Během následující pětiletky objem úvěrů na bydlení přibyl jen o slabých devět procent, což odpovídá roční míře růstu necelých 1,8 procenta. Úvěrový motor téměř vysadil a bylo to znát. A pokud jde o období září 2013 až červenec 2014, objem úvěrů dokonce poklesl o několik desetin procent.

Bydlení, dříve jeden z tahounů evropské ekonomiky, nyní jede na zpětný tah. Za takovýchto okolností by bylo možné očekávat hospodářský růst jen tehdy, pokud by výpadek hypoték byl kompenzován něčím jiným, například expanzí podnikatelských úvěrů anebo keynesovskou politikou státního zadlužení (ať už si o jejím výsledném efektu myslíme cokoli.)

Leč běda, podnikatelské úvěry v eurozóně jsou na tom ještě mnohem hůře než hypotéky. Obrovský úvěrový mejdan skončil na přelomu let 2008 a 2009 a od té doby trvá těžká kocovina. Jen od září 2013 objem podnikatelských úvěrů v eurozóně poklesl o dvě procenta. A vzhledem k přijatým úsporným opatřením evropské ekonomiky nemohou očekávat impulz ani ze strany veřejných financí. A k dovršení všeho, zadlužení evropských podniků a domácností je celkově již tak vysoké, že neexistuje prostor pro další růst. I kdyby úvěry byly zdarma (což již téměř jsou), nepomohlo by to, neboť není dost kvalitních dlužníků, kteří by si ochotně vzali další úvěr. Měnová politika je neúčinná, centrální bankéři jsou zmateni, neboť na tuto situaci nebyli teoreticky připraveni. Nikdy dříve svět nepoznal takovou přesycenost úvěry, jaká nyní trápí Evropskou unii a zejména eurozónu. Nemá cenu bičovat mrtvého koně, stejně nepojede. Právě tak nemá valnou cenu aplikovat další stimulační nástroje. Ani snížení úrokových sazeb ECB na nynějších 0,05 procenta nepomůže. Co by mohlo pomoci: silná poptávka ze zahraničí. Pamatujeme přece, jak německým automobilkám pomohla Čína v kritickém roce 2009. Může se historie opakovat?

Avšak dvakrát běda, čínská ekonomika zpomaluje v důsledku rostoucích problémů s nadměrnými investicemi. Ekonomové již před lety varovali, že čínská lokomotiva může narazit na problém nadprodukce, zejména v oblasti nemovitostí. Dlouhou dobu se zdálo, že varování byla planá. Nyní se však obavy uskutečňují a Čína slábne. V návaznosti na Čínu se nedaří ani Brazílii, která je závislá na exportu komodit (jejichž ceny pochopitelně klesají).

Do třetice běda, nepomůže ani Rusko. Jak by také mohlo, když sankce střídají protisankce. Ruské prodeje osobních automobilů poklesly v červenci o 22,9 procenta oproti předchozímu roku. Značka Volkswagen ztratila 32 procent, Opel 24 procent, BMW 38 procent, Audi 12 procent. (Naproti tomu Mercedes si polepšil o 13 a Porsche dokonce o 29 procent: oligarchům dosavadní sankce zřejmě příliš nevadily.)

Za těchto okolností napětí dále stoupá. Hovoří se o dalším kole ještě přísnějších sankcí. Jako by problémů nebylo dost, na Blízkém východě řádí Islámský stát a Hamás zřejmě také ještě nevypustil svoji poslední raketu. A o co se momentálně stará Evropská unie? Řeší zákaz vysavačů a varných konvic s vyšším výkonem. Co dodat.

LN, 5.9.2014

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

Nová ústava.cz