Jak dlouho může existovat eurozóna ve své stávající podobě? Jak dlouho bude pro fiskálně disciplinované země se zdravými veřejnými financemi přijatelné sdílet jednu měnu se zeměmi – černými pasažéry, které díky této společné měně benefitují z nižších úrokových sazeb, aniž by ovšem byla srovnatelná jejich produktivita práce a ekonomická výkonnost? Německo si po téměř dvanácti letech v eurozóně ze vcelku pochopitelných důvodů nepřeje, aby bohatší země eurozóny doplácely na ty chudší. Nepřekvapí tedy, že se v Německu objevují (u nás nejznámější je prof. Wilhelm Nölling) úvahy o tom, že by se z dnešního eura mohlo časem vydělit tvrdé jádro fiskálně disciplinovaných zemí, minimálně Německo, Rakousko, Nizozemí a Finsko, čímž by vznikla zóna „německého eura“. Na ČR jako na potenciálního kandidáta členství v takové eurozóně by se ovšem nikdo neměl dívat povýšeně jako na nějakého chudého prosebníka žádajícího o vstup do elitního klubu.

Předně, i Německo za svých sociálnědemokratických vlád v letech 2002 – 2005 překročilo tříprocentní limit pro deficity veřejných financí jako procenta HDP. Dále, při uplatňování procedury nadměrného schodku proti zemím, které překračovaly tříprocentní limit (Řecko, Portugalsko, Itálie, Francie), nebylo Německo jako nejlidnatější země EU s největším počtem hlasů v Radě schopno prosazovat skutečnou nápravu. Německo ale ani při nedávné příležitosti vzniku Lisabonské smlouvy nenavrhovalo zpřísnění pravidel Paktu stability ani jejich povýšení na úroveň mezinárodních smluv (jejichž uplatňování má přednost před vnitrostátními zákony), aby se nakonec členské země eurozóny nemohly domluvit na jejich systematickém obcházení.

To se už ostatně nejednou stalo: první vážnější střet nastal roku 2002, kdy Komise navrhla penalizovat Francii a Německo za nadměrné deficity. Výsledkem diskusí a hlasování mezi členskými státy ale byla naopak dohoda na určitém "změkčení" pravidel Paktu z roku 2005: byl rozšířen okruh výjimek, na které lze brát ohled při rozhodování o proceduře nadměrného schodku a časové lhůty pro nápravná opatření byly prodlouženy.

V další úvaze předpokládejme, že by si dnešní členské země eurozóny přály „nespadnout“ mezi tzv. středomořské euro ekonomicky slabších zemí a hledaly by argumenty pro to, aby sdílely s Německem jednu měnu.

Pro oblast potenciální „německé“ eurozóny tedy existuje hned několik dalších zemí, které by byly velmi relevantními kandidáty. Jde především o Belgii, která je sice politicky samým „srdcem“ EU, která ale v konvergenčním kritériu veřejného dluhu jako maximálně 60% HDP příliš nepokročila: při vzniku eurozóny v roce 1998 toto procento bylo až 117,4%, v roce 2009 pak při pozvolně sestupné tendenci stále až 96,7%. Řekněme ale, že by dostala Belgie od Německa výjimku a to by ji ve „své eurozóně“ ponechalo.

O stejnou výjimku by pak ale mohla chtít žádat i Itálie, která měla u dluhového kritéria v letech 1998 a 2009 hodnoty 114,9% a 115,8%, s mírným snížením uprostřed tohoto období (103,8% v roce 2004). Zde by se ovšem mohla objevit námitka, že byla Itálie fiskálně nedisciplinovaná, protože její schodek veřejných financí v letech 2003 až 2006 převyšoval 3% deficitní limit, zatímco ona Belgie měla v tomto období téměř vyrovnané rozpočty.

Itálie by zde ovšem mohla celkem přesvědčivě namítnout, že se jí u překročení povolených deficitů stalo něco velmi srovnatelného jako samotnému Německu, kterému se to stalo dokonce o rok dříve, v roce 2002. Itálie tedy šla o rok později jen tím směrem, kam už beztak vykročilo Německo – evropský fiskální vzor. Itálie zde tedy precedent nezpůsobila, byly to naopak Německo a Francie, které již počínaje rokem 2002 porušily na několik let tříprocentní deficitní kritérium.

Na tuto diskusi by ale muselo reagovat Španělsko, které by podle původních očekávání mělo snad zůstat mimo kvalitnější, „německou“ eurozónu. Bylo to přece Španělsko, které svou fiskální disciplínou dosahovalo v letech 1999 – 2003 klajících schodků veřejných financí až k fakticky vyrovnaným rozpočtům a v letech 2005 – 2007 dokonce zachraňovalo dobré jméno eurozóny tím, že generovalo rozpočtové přebytky (1%, 2%, 1,9%.) Tím pak také, na rozdíl od Belgie a Itálie, Španělsko srazilo svůj celkový dluh z 64% v roce 1998 na pouhých 39,7% v roce 2008.

Své by si ovšem k takové diskusi muselo říct nepochybně i Irsko. Předně by mohlo argumentovat, že u skupiny evropských zemí PIGS (Portugalsko, Irsko, Řecko, Španělsko) by ono „I“ mělo označovat Itálii a nikoliv Irsko, protože to si problém svého celkového zadlužení vyřešilo tak příkladně, jako žádná jiná země. Zadluženost Irska totiž mezi léty 1998 a 2007 klesala od hodnoty 53,6% k pouhým 25% HDP. Díky své fiskální disciplíně pak mělo v dekádě 1998 – 2007 v sedmi letech rozpočtové přebytky a třikrát rozpočty přibližně vyrovnané. Něčím takovým se nemůže (s výjimkou Finska) pochlubit žádná jiná země eurozóny.

Podle takových dílčích úvah by pak ale zůstala jen jedna nebo dvě země, na nichž by bylo možno nalézt konsensus k „vyloučení“z „německé“ eurozóny: Řecko a možná i Portugalsko, jehož celkové zadlužení v poslední době rychle roste. Tyto dvě ekonomiky jsou ale natolik malé, že se může objevit silný protiargument, že záležitost lze jistě ošetřit jiným způsobem, než „zbabělým bouráním“ po desetiletích budované kýžené politické konstrukce jednotné hospodářské a měnové unie zemí EU.

Pokud tedy vezme Německo svou měnovou situaci do vlastních rukou, podobné argumenty zohledňovat moci nebude: jednak to Německo nemá zapotřebí a hlavně by k ničemu nevedly. Skupina zemí podobných Německu je z důvodů dosažení reálné konvergence již dnes skutečnou „optimální měnovou zónou.“ Úvaha o případném vstupu do této „německé eurozóny“ by tedy mohla být pro Českou republiku mnohem relevantnější i historicky přirozenější než usilovat o dnešní, politicky vzniklé euro.

Zkrácená verze vyšla v Hospodářských novinách 7. září 2010

Poradce prezidenta republiky