Moderní monetární iluzionismus nezná hranic

Již od vzniku ekonomie v 18. století vznikaly pokusy vylepšit klasickou teorii Adama Smithe. Neviditelná ruka trhu, která nutí ekonomické činitele, aby dělali něco užitečného, dodnes mnohé neuspokojuje. A i když se dodnes za ni nenašla lepší náhrada, stále se vyskytují nové a nové pokusy, jak ji alespoň částečně řídit. Patří mezi ně i teoretické novinky vzniklé po Velké finanční krizi roku 2007.

Nejprve ale krátká lekce z ekonomické historie. Proč vlastně klasická teorie nestačí? Kde jsou její slabiny? Proč je třeba stále vymýšlet něco nového?

Protože klasická teorie v zásadě neobsahuje teorii peněz. Peníze jsou podle klasiků zlato. Cokoli ostatního jsou jen náhražky. Peněžní expanze či kontrakce jsou pak generovány tím, kolik se podaří (či nepodaří) vytěžit v daném roce zlata. Kromě toho klasická teorie neřeší bankovní krize. Selže-li kvůli špatným úvěrům jedna banka, vkladatelé přijdou o peníze a kromě toho vzniká riziko řetězového krachu dalších bank. Klasická teorie nenabízí jiné řešení než „zatněte zuby, modlete se a doufejte“.

Odpovědí byl marxismus, keynesianismus a monetarismus Miltona Friedmana. První z nich selhal. Učení Johna Maynarda Keynese bylo mnohem úspěšnější a v různých modifikacích přetrvává. Přesto ani tzv. neoklasická syntéza (která dává dohromady téměř vše od Smithe přes Keynese po Friedmana) nedokázala zabránit Velké finanční krizi. Nejen to: nedokázala ji ani částečně předpovědět.

Vzniká otázka – jde to dělat jinak a lépe?

Bezbřehá emise peněz

Zadáte-li do služby Google Trends heslo „modern monetary theory“, objeví se vám velká vlna zájmu během posledních měsíců. Co to je, ta moderní měnová teorie?

MMT v zásadě říká: Státní dluh a rozpočtové deficity nehrají roli. Měna je řízena státem, který může vždy dosáhnout stavu, kdy dluh je monetizován (tj. zaplacen z nově natištěných peněz). Státní investice do infrastruktury se vyplatí financovat dluhem tehdy, pokud výnosy z těchto investic jsou vyšší než náklady na dluh – čehož je možné dosáhnout vždy. Náklady na dluh mohou být nulové, stát nemůže zkrachovat.

Vzniká otázka, zda bezbřehá emise peněz nepovede k vysoké inflaci. Tuto námitku teoretici MMT připouštějí, ale mají řešení: inflaci lze omezit zvýšením daní, případně ještě dalšími emisemi státních dluhopisů! Vysoké daně i dluhopisy stáhnou přebytečné inflační peníze; výsledkem budou skvělé hodnoty hospodářského růstu, který navíc nebude tažen marnivou soukromou spotřebou, ale ušlechtilými projekty investic do infrastruktury, ekologie a zelené energie. Tak si to alespoň představují někteří progresivní politici, jmenovitě například poslankyně za stát New York Alexandria Ocasio-Cortezová.

Než začneme nesouhlasně kroutit hlavou, malá odbočka: všechny výše uvedené teoretické konstrukce mají v zásadě oporu v již existujících ekonomických učeních, zejména v keynesianismu. Pojetí státem řízených peněz jako nástroje pro řízení ekonomiky je dávno faktem. Myšlenka, že dluhy není třeba platit plnohodnotnou měnou, je rovněž stará věc. Také vysoké daně jako protiinflační nástroj byly již dávno teoreticky probrány a v praxi vyzkoušeny. A stát jakožto iniciátor hospodářského růstu? Stará vesta.

Co nám to připomíná?

Teoretickou novinkou MMT je tvrzení, že na penězích vůbec nezáleží: stát nemusí soutěžit se soukromým sektorem o investice do cenných papírů, protože peněz bude vždy dostatek – zabezpečí je centrální banka. Výše rozpočtového schodku má být taková, aby byla zajištěna plná zaměstnanost. V případě, že nejsou místa v soukromém sektoru, nastupuje vládní záruka zaměstnanosti, přičemž vláda funguje jako zaměstnavatel poslední instance – ano, tento termín se v teorii MMT vskutku objevuje.

To je natolik radikální koncepce, že i dosavadní levicové výklady Keynese před ní blednou. Keynes sice navrhoval i veřejné práce jako politický nástroj, ale vláda jako „zaměstnavatel poslední instance“ byla příliš silnou kávou i pro něho.

Jak by MMT fungovala, kdyby byla uvedena do praxe? Některé aspekty byly již vyzkoušeny, a to opakovaně. Financování deficitů nově natištěnými penězi bylo například zkoušeno v Indii, a to důkladně – včetně extrémně vysokých daní z příjmu. Pravda, Indie sice neposkytovala záruku zaměstnanosti, ale tento politický nástroj byl pro změnu dlouhodobě zkoušen v bývalých socialistických zemích. Profesor Lawrence Summers upozorňuje, že ve vyspělých zemích se o politiku blízkou MMT pokusil François Mitterand v 80. letech – s katastrofálními výsledky. Francouzský dluh od té doby nepřetržitě kyne, zatímco plná zaměstnanost převládala naposledy v 60. letech, kdy se hospodářství řídilo relativně konzervativními zásadami.

Kouzelné je, že teoretici MMT mají vše podrobně vysvětleno pomocí „nenapadnutelných“ matematických vzorců a na veškeré námitky mají odpověď. Pokud je třeba, pozmění svoji teorii. Co nám to připomíná? Ano, starý dobrý marxismus.

LN, 2.4.2019

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.

Robot Investment Calculator