29.6.2016 | Svátek má Petr, Pavel






EKONOMIKA: Krájení jedovatého salámu

26.8.2014

Je pravděpodobné, že bez zásadní změny bude český dluh kynout a za dvacet let důsledky ochromí hospodářský růst

Odhad deficitu českého státního rozpočtu na rok 2014 činí okolo 100 miliard korun. Veřejnost je k podobným novinkám značně apatická. Ale neměla by být. Veřejný dluh je totiž nebezpečnější, než se zdá.

Historicky býval veřejný dluh spojován s válkami, protože dlouho neexistovaly jiné srovnatelné státní výdaje. Dluh za válek vždy vzrostl. Po nich mohly nastat čtyři možnosti. Za prvé, dluh splatily reparace poražené země. Například Německo si po roce 1871 nechalo vítězství zaplatit poraženou Francií. Za druhé, dluh zaplatilo zvýšení daní, jak to udělala ve stejném roce poražená Francie. Za třetí, dluh byl zaplacen z velké části inflačními penězi. To byl případ Francie a Velké Británie po druhé světové válce, neboť Spojenci se zřekli reparací, aby získali Německo na svoji stranu.

Poválečné dluhy bývaly natolik enormní, že prakticky nebylo možné splatit je regulérně. Britský státní dluh dosáhl rekordních 262,9 procenta v roce 1946. Přesto v roce 1989 poklesl na 35,1 procenta HDP. Také francouzský poválečný dluh dosahoval po válce okolo 230 procent. Začátkem 70. let ale klesl pod 20 procent HDP. Jak toho tyto státy dosáhly? Inflací. Jen jí mohla Británie uhradit své závazky v situaci, kdy mezní daňové sazby sahaly až k 98 procentům.

A za čtvrté, v řadě případů dluh nebyl splácen. Buď byl odpuštěn (jako v případě poválečného Německa), anebo stát jednostranně vyhlásil platební neschopnost. Dlužníci se pak museli smířit s daným stavem. To byl případ sovětského Ruska po roce 1917. Carské dluhopisy z předrevoluční doby se dodnes obchodují, ale jen jako sběratelské předměty.

Boj proti chudobě

Dnes ale na území EU, natož Česka, není žádná válka. Proč tedy dluhy stále rostou? Starý vzorec chování přestal platit počínaje 70. lety 20. století. Místo ozbrojených konfliktů se největší výdajovou položkou stala jiná válka - nekončící boj proti chudobě. Kontinentální Evropa začala zvyšovat sociální výdaje, které se záhy staly dominantními rozpočtovými položkami. Zároveň vlády zvedaly daně, aby bylo čím krýt tyto výdaje.

Podobné chování lze sledovat téměř ve všech západních zemích. Dlouhou dobu se zadlužovaly jen kvůli válce. Teprve když pokročilý sociální stát po roce 1970 začal takzvanou válku proti chudobě, státy se začaly zadlužovat jen proto, aby uspokojily občany. Sociální stát v podobě, v níž dnes existuje v západní Evropě včetně Česka, vznikl až v 70. letech. Z té doby se datuje chronicky vysoká nezaměstnanost. Dříve se její míra ve Francii nebo v Německu pohybovala okolo dvou až tří procent, v Itálii nebo ve Španělsku čtyř až pěti. Když ale v 70. letech začala éra zvyšování daní a odvodů z mezd, poptávka po uměle zdražené pracovní síle klesla. Vyšší míra nezaměstnanosti měla nepříznivý vliv na soukromou spotřebu, vyžádala si ovšem o to více prostředků na sociální účely. Pekelný kolotoč sociálního státu se roztočil. Dnes tato čísla vypadají jako z jiného světa, a také jsou - ze světa, kde se platilo za práci, a nikoli za návštěvu úřadu práce.

Francie měla naposledy přebytkový rozpočet v roce 1974. Tehdy činil její státní dluh necelých 30 procent HDP (podle jiných zdrojů méně než 20 procent). Veřejné výdaje dosahovaly 35,2 procenta HDP a míra nezaměstnanosti činila 2,9 procenta, což bylo nad průměrem minulých deseti let (ani ne 2,3 procenta). Dnešní Francie má jinou ekonomiku. Exploze státních výdajů vynesla dluh k nynějším 92 procentům HDP s rostoucím trendem. Daně zhltnou víc než polovinu ekonomiky, veřejné výdaje jsou ještě vyšší. Nezaměstnanost je (po desetiletích boje s chudobou) na 11 procentech - a to je vylepšují statistické triky.

Francie není jedinou zemí s takovým vývojem. Od 70. let téměř každá vláda zvyšuje dluh, ať levicová, nebo údajně pravicová. Žádný politik neřekne „zvyšujeme dluh, protože neumíme situaci řešit lépe“. Vždy se hovoří o „prorůstových opatřeních“. Zvýšíme výdaje, ale pouze ty „správné“ - které efektivně zapůsobí na růst ekonomiky.

Slib zázraku

V této souvislosti slýcháme pojem „multiplikátor“, který slibuje zázrak - veřejné výdaje velikosti x mají mít za následek nárůst HDP o y, přičemž y má být vyšší než x. Tak se to píše v učebnicích ekonomie pro první ročníky. Také se v nich píše, že výdajový multiplikátor je vyšší než daňový - současné zvýšení veřejných výdajů a daní má mít teoreticky větší efekt než současné snížení obojího. Nikoho nezajímá, že pro tento závěr neexistuje empirický podklad. Ani to, že tuto část teorie John Maynard Keynes vytáhl bez důkazů ve formě eseje, a ani to, že pokus o její formalizaci obsahuje hloupou chybu. Ve všech kurzech ekonomie hlavního proudu se učí nesmysl, který desítky let slouží jako pseudovědecké zdůvodnění ideologie stále silnějšího sociálního státu. Důsledky jsou nedozírné.

Vlastně je obtížné najít vyspělou ekonomiku, která zůstala aspoň částečně imunní vůči zhoubnému cyklu výdaje - daně - nezaměstnanost - dluh. V celé vyspělé části Evropy to je pouze Švýcarsko. V postkomunistické Evropě zbývá jediný finančně zdravý stát - Estonsko, které ovšem utrpělo finanční krizi kvůli pevné vazbě své měny na euro.

Malá česká prognóza

Reformátoři české ekonomiky udělali začátkem 90. let tu zásadní chybu, že se snažili okopírovat model západního sociálního státu 80. let. Pod heroickými hesly o „tržní ekonomice bez přívlastků“ ve skutečnosti zaváděli nákladný a do slepé uličky směřující model sociálního tržního hospodářství s vysokými daněmi a s obrovskou vahou státu v ekonomice. Nyní když český státní dluh dosahuje zhruba 47 procent HDP, si můžeme položit otázku: jaký je rozdíl mezi Českem a Francií? Odpověď zní: zhruba 20 let. Je pravděpodobné, že bez zásadní změny bude český dluh kynout, podobně jako kyne od 70. let ve Francii, Itálii, Británii za vlády Strany práce a v řadě západních zemí. Jediný rozdíl je v tom, že Češi budovali dluh o 20 let kratší dobu než Francouzi, Italové a další těžce zadlužené národy. Malá prognóza: letošních sto miliard deficitu je jen tenkým kolečkem dluhového salámu. Každým rokem přibude další kolečko, až za 20 let bude plný talíř. Česká ekonomika bude v roce 2034 zatížena státním dluhem okolo 90 procent HDP. Daně budou natolik vyšponované, že ochromí hospodářský růst. Situace nebude mít dobré řešení, neboť ani inflaci, ani platební neschopnost za ně nelze považovat. A politici budou dál žvanit o multiplikátorech a boji proti chudobě. Kéž by se tato prognóza neuskutečnila.

LN, 23.8.2014

Autor je ředitel pro strategii společnosti Partners



Diskuse


J. Plzák
16:02
26.8.2014

V. Vaclavik
15:33
26.8.2014

B. Rybák
13:18
26.8.2014

K. Tregl
10:58
26.8.2014

J. Hejna
10:31
26.8.2014

J. Kratochvíl
10:14
26.8.2014

R. Gramblička
11:03
26.8.2014

J. Kratochvíl
11:52
26.8.2014

Z. Lapil
12:30
26.8.2014

J. Kratochvíl
14:11
26.8.2014

Z. Lapil
23:00
26.8.2014

R. Gramblička
12:58
26.8.2014

B. Rybák
13:33
26.8.2014

J. Kratochvíl
14:19
26.8.2014

B. Rybák
19:30
26.8.2014

J. Plzák
16:06
26.8.2014

V. Čermák 160
16:58
26.8.2014

J. Jurax
3:53
27.8.2014

J. Kulheim
11:07
26.8.2014

J. Jurax
3:55
27.8.2014

J. Kostelanský
9:20
26.8.2014

A. Bocek
7:22
26.8.2014

P. Boublíková
11:15
26.8.2014

počet příspěvků: 45, poslední 27.8.2014 03:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.