Křik krachujících exportérů a pláč nezaměstnaných plní mediální prostor! Titanik pluje a na palubě hrají poslední tango! Jiří Paroubek zachrání korunu tím, že ji sváže s eurem, tím poručí nejen větru a dešti, ale i tržním silám, Vlastimil Tlustý by korunu oslabil razantnější formou reforem, než je kalouskokoaliční kosmetika a ještě by tím zlevnil naftu.

Je pravdou, že kdyby platila jedna DPH 15 %, byly by benzín a nafta levnější – o dvanáct haléřů a ještě pouze pro neplátce daně. Obávám se, že žádné velké řešení to není. Možná, že by ministr Tlustý vyjel do zemí OPEC a Ruska a přemluvil místní, aby privatizovali těžbu, dopravu a zpracování ropy a současně aby se vybodli na místní sporty, jako je terorismus a džihád. Pořádná ekonomická reforma ovšem znamená zvýšení konkurenceschopnosti a zvýšení konkurenceschopnosti znamená – tvrdnutí měny. Tvrdnutí měny znamená ovšem levnější dovozy, tedy i naftu. Reforma alibistická, až zpackaná ovšem může měnu skutečně zastavit.

Svázání koruny s eurem po vzoru Slovenska by znamenalo, že na nějakou dobu zůstane zachován mimořádný zisk plynoucí z podhodnocení české pracovní síly v exportních podnicích a současně bude obětována výše dlouhodobých úspor obyvatelstva. Paroubkova rada ve skutečnosti navrhuje financovat zisky velkopodniků z úspor na stará kolena, včetně penzijního připojištění. Je to sice divné, ale oněch deset dolních milionů by si tohle mělo pamatovat.

Zdrojem inflace a současně i posilování koruny je stále ještě velký rozdíl mezi paritou kupní síly a směnným kursem. V podmínkách otevřené ekonomiky bez zvláštní komparativní výhody je přirozeným zdrojem tohoto rozdílu rozdíl ekonomické úrovně. Jednoduše řečeno, část lidského snažení lze vyvézt a část nikoli. V zemi s nižší životní úrovní se především služby a místní průmysl musí spokojit při nižší kupní síle s nižšími cenami, část dovozu je saturována domácí produkcí, i když je na spotřebu pracovní síly náročnější, a část vývozu využívá nižší ceny pracovní síly na trhu.

Na počátku let devadesátých stála československá ekonomika, zdevastovaná plánováním a demoralizovaná socialistickými výrobními vztahy, před otázkou, jak se přeorientovat z hladových trhů RVHP na světové trhy, tehdy zvané „tvrdé“. Nevyhovovala kvalita, musela vyhovovat cena. Prudká devalvace vytvořila jednak cenovou ochranu domácího trhu, jednak umožnila legální formu dumpingu.

Teorie pravila, že tento čas bude využit k aklimatizaci ekonomiky na tvrdé podmínky. Praxe ukázala, že čas byl stejně tak využit k přežití a dokonce rozvoji podniků s vysokým obsahem málo kvalifikované, tedy levné práce a k uplatnění podnikatelských strategií, které byly založeny pouze na neschopnosti českých podniků využít kvalitu domácí pracovní síly – ať šlo o vybavení podniků, výrobní strukturu nebo přímo o kvalitu managementu.

Příčinou posilování koruny je skutečnost, že zatímco česká ekonomika dnes je normální západoevropskou ekonomikou, která má odstraněnu naprostou většinu překážek v úplné integraci (pro pořádek - zůstává administrativa přeshraničního zaměstnávání, nedostatečná jazyková vybavenost a vlastní měna), z let minulých však přetrvává neodůvodněně vysoký rozdíl mezi kursem a kupní silou. Protože cedulová banka úspěšně střeží inflační cíl, může se tato disproporce promítat pouze do zhodnocování měny.

Zhodnocování koruny má svoje dopady dočasné a trvalé. Dočasné působí rychlost vývoje kursu, jde o to, jak opožděné je promítnutí kursových změn do korunových cen. Trvalé jsou především v růstu ceny práce na domácím trhu, ať jde o nákup pracovní síly nebo služeb. Protože proti růstu ceny práce nominované v domácí měně je obrana přetěžká, strategie přežití směřuje do omezení vlivů dočasných. Úkolem dne je zrychlit promítnutí změny kursu do cen. V praxi jde o přímé nebo skryté sjednávání cen dodávek v cizí měně, kde to jen jde.

Exportéři dnes sami přiznávají, že růst kursu na ně dopadá přibližně jednou třetinou. Toto číslo je, pravděpodobně, odvozeno od míry otevřenosti ekonomiky a vliv dočasných dopadů vydává za dopady trvalé a neodstranitelné. Efektivní problém s růstem kursu tak je pravděpodobně ještě menší.

Silná koruna však v každém případě znamená buď zúženou reprodukci nebo přímo krach výrob, jejichž strategie je plně založena na podhodnoceném kursu. Takový proces je přirozený a zdravý a jeho řešením je zvýšení pružnosti trhu práce, nikoli plošná podpora nerentabilních tradic. Přímo ukázkovou je situace v pražském Siemensu, který příliš a dlouho spoléhal na levnou pracovní sílu, až svoji konkurenceschopnost ztratil. Tisíc kvalifikovaných dělníků na vyhladovělém pražském pracovním trhu je spíše vítaným příspěvkem, než problémem, problémem zůstává chuť odborářů vyrazit ze Siemense, co půjde i nad rámec zákona a ještě si udělat politickou reklamu.

Růst kursu měny je tak přirozeným řešením řady budoucích problémů, především v oblasti mezd a regulovaných cen, o něž se svádějí politické boje. Pokud můžeme mluvit o spravedlnosti trhu, je spravedlivé, když ochrání životní úspory lidí. Slovenský přechod na euro znamená, že za třicet kdysi společných korun dostanou bratia jedno euro a jejich úspory se již nikdy nezhodnotí. Dohánění Evropy se promítne do inflace (nemůže jinam), ovšem inflace nebude doprovázena vysokými úroky v bance, jak tomu bylo na počátku devadesátých let, úroky z vkladů budou dál na úrovni eurozóny. Češi mají šanci fixovat korunu na úrovni mnohem vyšší a ponechat tak úspory v rukou občanů.

Koruně ovšem hrozí jiné nebezpečí. Česká ekonomika je součástí EU a jako taková realizuje prakticky čtyři pětiny zahraničního obchodu a tím celou jednu polovinu tvorby HDP ve vazbě na euro, nikoli na korunu. Protože existuje ještě nezanedbatelný podíl amerického dolaru, již teď je euro pro českou ekonomiku důležitější měnou, než koruna. Pokud se firmy budou proti posilování koruny zajišťovat účtováním v eurech i ve vnitroobchodě, jakože již tak činí, bude euro korunu z její pozice nadále přirozeným způsobem vytlačovat. Koruně sice pomáhá její zákonná pozice a proto ještě dnes dokáže být, alespoň v omezené míře mírou hodnot, pokud bude trend dále pokračovat, stane se pouze zajímavým a likvidním cenným papírem, kterým, shodou okolností, v Česku vyplácejí lidi. Začne žít jiným životem a stane se i zranitelnější spekulací. Co však je důležitější, jak bude ztrácet svoje užitečné vlastnosti, bude růst význam chyb na kráse, jako je pohyb vůči euru, psychologické oddělení trhu, transakční náklady, … .

Klasické poučky o státu a měně vycházejí z analýzy rozpadu bretonwoodského systému, jako pádu jedné iluze o uspořádání světových financí. Od té doby byl například liberalizován mezinárodní trh s penězi a důsledkem tohoto kroku byla krize z poloviny let devadesátých. Tedy nikoli důsledkem liberalizace, ale díky tomu, že spekulanti nalezli způsob, jak vydělat na měnách, které politici uměle drželi na nereálném kursu. Protože spekulativní útok na měnu lze uskutečnit ve stejném volebním období, jako její umělé vychýlení, výrazně se zlepšila profesionalita cedulových bankéřů i nezávislost cedulových bank. O deset let později tady máme nový fenomén, který logicky navazuje na vývoj na měnovém trhu a vytváření nadnárodních ekonomických zón. Nejsilnější měny začínají utlačovat měny národní na jejich vlastním dvorku.

V Evropě k tomu přistupuje další neprozkoumaná situace. Na většině kontinentu se prosazuje společná dominující měna (euro) a v těsném sousedství se rychle vzpamatovávají tranzitivní ekonomiky, jejichž výkonnost byla sice zdevastována komunistickým experimentem, ale jde o škody odstranitelné v zásadě v průběhu jediné generace a ve stejné době se tyto ekonomiky plně připojují k integračnímu procesu.

Klasické monetaristické poučky tak ztrácejí přesvědčivost, základním požadavkem pro fungování monetarismu je, aby manipulovaná měna byla skutečnou mírou hodnot. Stejně jako zneužívání keynesiánských pouček a receptů mimo obor platnosti jejich definic bylo základní příčinou stagflace, může v této situaci, mimo platné podmínky teorie, vést používání monetaristických pouček k dalšímu poškození důvěry v lokální měnu – a tím i jejímu ještě rychlejšímu spontánnímu nahrazování – v našem případě eurem.

Monetaristickou iluzí je, že úpadek jednoho výrobního oboru, který postihne určitou oblast, lze řešit tím, že znehodnotím v této oblasti měnu a tím obnovím konkurenceschopnost regionu jako celku. Takové okradení všech, kterého si nikdo moc nevšimne. Je jisté, že v určitých speciálních případech, například v relativně uzavřené ekonomice nejlépe s omezenou směnitelností měny, tohle fungovat bude a odeznění efektu devalvace bude trvat dostatečně dlouho, aby se účinek poškození vlastníků peněz rozložil v celé společnosti a dokonce se částečně koncentroval u „viníků“. V případě extrémně otevřené ekonomiky dojde k úprku od měny a dalšímu poškození ekonomiky i peněz, zatímco efekt odezní tak rychle, že jeho přínosy budou minimální. V takovém případě zůstane, odbory – neodbory, jediné řešení. Cena práce musí odrážet její skutečný přínos pro hodnotu obsaženou ve výrobku. I za cenu, že mzda klesne nejen reálně, ale i nominálně. Jinak to budou vyrábět Číňani a žádná chytristika nepomůže. Je iluzí, že trh přepravních služeb může nahradit obchod s automobily. Je iluzí, že manipulace s peněžním trhem může suplovat nedostatky rigidního trhu práce.

Debata o zavedení eura nemůže být o tom, zda, ale kdy. Tehdy, až se dostatečně sblíží kurs s paritou kupní síly, protože samostatná měna dnes pomáhá jako nástroj vyrovnávající ekonomické deformace zděděné z komunismu. Pokud využijeme očekávaného zastavení kursového vývoje ve chvíli, kdy z trhu budou odcházet nerentabilní výroby, riskujeme následný inflační šok. Manipulace s korunou provedená podle jakýchkoli pouček, korunu i českou ekonomiku ohrozí. Snadno může vyvolat vlnu nedůvěry v měnu buď primární anebo následně po využití takto vzniklé nerovnováhy kursu pro spekulační útok. I tak je pravděpodobné, že v době přechodu na euro bude česká měna obíhat pouze jako paralelní měna, protože pro stanovení cenových hladin, kromě několika, z nichž nejdůležitější bude cena práce, bude hodnota v € hodnotou s mnohem vyšší vypovídací schopností. Pokud bude zavedení eura věcí populistického rozhodnutí po vzoru Slovenska nebo výkřiků Jiřího Paroubka, bude celý proces připomínat jednání matky, která v touze po vnoučatech strčí šestnáctiletou dceru prvnímu, který přijde.