11.12.2017 | Svátek má Dana


EKONOMIKA: Komplot centrálních bankéřů? Z toho mrazí

19.6.2014

Belgie se takřka přes noc stala třetím největším držitelem amerického dluhu. Touto podivuhodnou skutečností teď zaměstnávají šedé buňky mozkové – jak by řekl slavný belgický rodák – houfy analytiků po celém světě. Žádný z nich bohužel není Poirot, a tak zůstává příliš mnoho otazníků.

Má to ten Washington ale štěstí. Na sklonku loňského roku se americká centrální banka rozhodla omezit rozsah svého programu kvantitativního uvolňování. Zahájila tím proces postupného snižování objemu měsíčních odkupů vládních dluhopisů (a také těch navázaných na nemovitostní trh, to nyní ale není podstatné).

Investoři po celém světě v té souvislosti zhusta předpokládali vzestup výnosů z amerických dluhopisů. Ten by pochopitelně značil i růst nákladnosti obsluhy závratného zadlužení vedoucí globální ekonomiky. „Někdo“ však zjevně nechtěl nechat washingtonskou administrativu „ve štychu“. A podařilo se – výnosy z amerických dluhopisů nejenže nevzrostly, dokonce poklesly. Kdo je ovšem ten „někdo“? Kdo Washingtonu přispěchal na pomoc? To je jedno z největších mystérií současné geopolitiky. Jde o shodu okolností, nebo záměr?

Pralinky a dluh

„Někdo“ je oficiálně, „statisticky“ Belgie. Země, která má skoro čtyřikrát méně obyvatel než Kalifornie, se totiž v oficiální statistice amerického ministerstva financí najednou ocitá vedle Číny a Japonska jako třetí největší držitel amerického dluhu. Zatím se vědělo o lásce Belgie k čokoládovým pralinkám, nikoli však o jejím zalíbení v americkém dluhu. Nu což. Nyní je třeba s tím vážně počítat. Ještě loni v říjnu držela malá evropská země americké obligace za 180,3 miliardy dolarů, do letošního března se tento objem více ne zdvojnásobil, když dosáhl 381,4 miliardy dolarů. Belgie, jejíž hrubý domácí produkt jen lehce přesahuje 500 miliard dolarů, tedy za šest měsíců akumulovala americký dluh za více než 200 miliard dolarů!

Jak již je řečeno, Belgie vystupuje pouze coby „statistický“ držitel, za nímž je ve skutečnosti pravděpodobně skryt někdo docela jiný. S transakcemi s řečenými dluhopisy bývá spojováno clearingové středisko Euroclear, které sídlí v Bruselu. Je pikantní, že v době, kdy je elektronicky evidován každý halíř té či oné transakce, ať už na obyčejné účtence za nákup rohlíků nebo na výpisu z osobního účtu, lze ještě zahladit stopy po pohybu částky přesahující roční hrubý domácí produkt celé české ekonomiky. Ale to se právě nyní děje! Řada pozorovatelů proto usuzuje, že pohyb prostředků v takovémto objemu musí být posvěcen z nejvyšších míst, tedy musí se jednat o tajnou dohodu, komplot, na úrovni zúčastněných vlád nebo centrálních bank.

Půjčka za oplátku

První z možných vysvětlení má za to, že konečným investorem je Evropská centrální banka (ECB), která se tak revanšuje té americké za pomoc z doby vrcholící dluhové krize eurozóny. Na sklonku roku 2011, kdy krize eskalovala a hrozil rozpad eurozóny, přinesl Wall Street Journal informaci, že americká centrální banka provádí kamuflovanou sanaci evropských bank. Američané tehdy měli umožnit čerpání miliard dolarů ze svých zdrojů. List spekuloval, že Evropská centrální banka takové řešení preferuje, jelikož jí umožňuje obejít legislativní restrikci spočívající v zapovězení přímého úvěrování komerčních bank z její strany.

Pokud tomu tak vskutku bylo, je pochopitelně dobře představitelné, že nyní zase evropská banka „na oplátku“ vychází vstříc svému americkému protějšku. Výnosy z amerických dluhopisů jsou dnes o nějakých padesát bazických bodů níže než na konci roku 2013, kdy se, jak již je řečeno, očekával spíše jejich růst. Pokud opravdu Evropská centrální banka nakupuje přes belgický účet americký dluh, lze vlastně konstatovat, že jsme svědky skrytého transatlantického kvantitativního uvolňování.

Tři jednou ranou

Zajímavé také je, že někteří komentátoři, například Wolfgang Münchau z Financial Times, míní, že Evropská centrální banka je příliš zdrženlivá ve svém boji s deflačními tlaky v eurozóně. Ve světle výše uvedeného by taková zdrženlivost byla celkem logická: jestliže banka tajnosnubně uvolňuje na jednom kontinentu, nezbývá ji už příliš kapacity uvolňovat na tom druhém, byť jde o světadíl jí vlastní. Geniální by se v takovém kontextu jevil nedávný návrh profesora ekonomie z Harvardu Jeffreyho Frankela, aby Evropská centrální banka v rámci svého potenciálního kvantitativního uvolňování (oficiálně žádné kvantitativní uvolňování neprovádí) nakupovala americké dluhopisy, nikoli dluhopisy jednotlivých členských států eurozóny. Frankel argumentoval tím, že při neexistenci společných evropských dluhopisů se jedná o potenciálně vhodnou alternativní možnost, jelikož například německá Bundesbanka by se mohla zpěčovat při představě, že by společná evropská banka měla odkupovat například řecký dluh. Navíc by odkup amerických dluhopisů ze strany Evropské centrální banky podle něj vedl ke kýženému efektu oslabení eura vůči dolaru. Frankelův návrh, pokud by byl uveden do praxe, tedy zabíjel dvě mouchy jednou ranou. A jak je vidno nyní, možná i mouchy tři. Značil by totiž také plnou legitimizaci a ztransparentnění hypotetického skrytého transatlantického kvantitativního uvolňování. To, co možná nyní probíhá tajně, bez doznání oficiálních míst, by se mohlo odehrávat „oficiálně“, s celkem věrohodným ekonomickým zdůvodněním – dokonce z hlavy harvardského profesora.

Žádné drobné

Ale existuje ještě alespoň jedno smysluplné vysvětlení „belgické záhady“. Podle něj nenakupuje přes belgický účet Evropská centrální banka, nýbrž – Čína. Japonský list Nikkei nedávno informoval o dubnovém washingtonském projevu exšéfa čínské komise pro bankovní regulace. Byla by to jen jedna z řady podobných řečí, kdyby v ní nezazněla poznámka, že americké dluhopisy odpovídají polovině devizových rezerv Číny. Ty přitom koncem letošního března dosahovaly 3,95 bilionu dolarů. To by znamenalo, prořekl-li se čínský potentát, že říše středu drží ve skutečnosti americké dluhopisy za přibližně 1,97 bilionu dolarů. Jenže statistika amerického ministerstva financí – ta samá, z níž plyne zmíněný pozoruhodný vzestup Belgie mezi tři největší světové věřitele Spojených států – uvádí, že Čína drží „pouze“ zhruba 1,27 bilionu amerického dluhu. Rozdíl je 700 miliard dolarů. To nejsou drobné.

Jednou z možností je, že Peking používá právě účty, jako je ten náležející belgickému Euroclearu, k deponování části svého portfolia amerických dluhopisů. To, že Belgie nyní vystupuje jako jeden ze tří největších světových věřitelů Spojených států, pochopitelně nutně neznamená, že přímo belgičtí investoři nalezli najednou zalíbení v americkém dluhu. Belgii si jen mohla vyhlédnout země typu třeba právě Číny, aby tam dluhopisy „zaparkovala“.

Proč by ale něco takového Čína činila. A právě teď? Celá věc by mohla souviset s ukrajinskou krizí. Peking se v rostoucí míře může obávat, že časem sankce Washingtonu dopadnou v nějaké formě i na něj. Zvláště poté, co před páry dny uzavřel s Moskvou třicetiletý obří kontrakt na odběr zemního plynu (ten pochopitelně musel být plánován dlouhé měsíce, ne-li roky dopředu). Obvykle totiž zahraniční držitelé amerických dluhopisů deponují tyto cenné papíry v newyorské pobočce americké centrální banky. Peking si ale zkrátka mohl říci, že už Spojeným státům nedůvěřuje ani za mák a deponoval oněch 700 miliard mimo jejich dosah. Pokud tomu tak je, jde zřejmě o bezprecedentní jev ve vývoji americko-čínských vztahů, potvrzující růst celkového napětí a nedůvěry v globálním geopolitickém kontextu.

Ať je to tak či onak, „belgická záhada“ jen vyvolává další otázky. Buď totiž k sobě mají Spojené státy s Evropou blíže, než jsou ochotny veřejně přiznat, a otázkou je pak, proč se takovému přiznání vyhýbají, nebo mají Spojené státy k Číně dále, než jsou ochotny přiznat, a pak se opět nabízí otázka, proč tomu tak je. Pohyby na dluhopisových trzích možná ukazují na to, že se celkem v tichosti rodí stěžejní geopolitické koalice a že svět se – zatím skrytě – ekonomicky parceluje. To nevěstí nic dobrého. Spíše z toho mrazí.

Psáno pro Echo24

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce



Diskuse


počet příspěvků: 3, poslední 19.6.2014 12:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.