19.3.2024 | Svátek má Josef


EKONOMIKA: JFK, posel nízkých daní

1.6.2017

Ač demokrat, John F. Kennedy dokázal, že nižší daně fungují

Na Johna Fitzgeralda Kennedyho se zpravidla vzpomíná v souvislosti s atentátem v Dallasu, karibskou krizí, programem letů na Měsíc, rozšiřováním občanských práv, anebo s milostnými eskapádami. Málokdy, pokud vůbec, se ale zmiňuje daňová politika tohoto ryzího demokrata – která později inspirovala kovaného republikána Ronalda Reagana.

Dobrá příležitost si ji připomenout. Dnes od narození JFK uplyne právě sto let.

Zlatá šedesátá

Politiku daňových škrtů oznámil JFK v projevu v Newyorském ekonomickém klubu na sklonku roku 1962. Pravil v něm: „Je to paradox, že naše daně jsou tak vysoké, ale daňové příjmy tak nízké. A nejspolehlivější způsob, jak ty příjmy zvýšit je – zkrátit daně. [...] Zpočátku budeme mít schodek, potom ale získáme expandující ekonomiku, která nám zajistí rozpočtové přebytky.“

Zákon, který snížil korporátní daně i daně z příjmů jednotlivců, schválil Kongres až tři měsíce po smrti JFK, v únoru 1964. Někteří historici tvrdí, že mnoho poslanců a senátorů pro něj hlasovalo jen z piety k zavražděnému prezidentovi. Za Kennedyho života kongresmani zákon odmítli.

Larry Kudlow a Brian Domitrovic v knize JFK and the Reagan Revolution dospěli k závěru, že k tučným šedesátým letům minulého století nejvíc přispěly právě Kennedyho daňové škrty.

Po snížení daní následovala expanze ekonomiky. Trvala do roku 1969 a americká ekonomika během ní povyrostla o 48 procent. Index Dow Jones Industrial se v té době zdvojnásobil.

Navzdory (či spíš díky) nižším sazbám daňové příjmy stouply z 94 miliard v roce 1961 na 153 miliard dolarů v roce 1968. Demokrat Kennedy tak vlastně potvrdil platnost Lafferovy křivky, podle níž mají daně od určité výše negativní výnos pro stát.

Inflace se přitom držela nízko a podíl vládního dluhu na HDP klesal.

Leckteří Američané dodnes mají za to, že zlatá byla léta padesátá. Ze strohých čísel ale vychází jiný příběh. Během expanze v šesté dekádě byl růst americké ekonomiky o třetinu větší než v prvních 16 poválečných letech. V šedesátých letech přibylo 13 milionů pracovních míst. V dekádě, která jí předcházela jen šest milionů.

Rozhýbaná Amerika

Kennedy v roce 1960 kandidoval proti Nixonovi se sloganem Rozhýbejme znovu Ameriku (Get America Moving Again). Nakonec se to povedlo.

V závěru Kennedyho prezidentství (listopad 1963) rostl HDP o šest procent. A z politiky JFK těžil i jeho nástupce Lyndon Johnson. Také za něj přidávala ekonomika ročně víc než pět procent.

Další čtyři prezidenti vládnoucí po JFK (kromě Johnsona Richard Nixon, Gerald Ford a Jimmy Carter) se v Kennedyho politice nízkých daní neshlédli. Až v roce 1981 nastoupil do Bílého domu Ronald Reagan. Pravil, že vláda ve Washingtonu je „nenažraná“, nastartoval daňový obrat směrem dolů, rušil regulace i dotace a ekonomice se začalo dařit.

Reagan často citoval liberální ekonomy Friedricha Hayeka nebo Miltona Friedmana, někdy ale připomínal i Kennedyho myšlenky. Prohlásil, že v daňové politice demokratického prezidenta nalezl při návrzích daňových úprav inspiraci.

Patrně tím zapůsobil na demokraty. Většina z nich hlasovala například pro Reaganův návrh na snížení maximální sazby daně z příjmu na 28 procent. Senát ho v roce 1986 schválil téměř jednohlasně, poměrem 97 ku třem.

Tehdy však byly ve hře jiné sazby než za Kennedyho, kdy v Americe přetrvávaly některé daně odpovídající válečné ekonomice. Kennedyho návrh snižoval korporátní daň z 52 na 47 procent (Kongres schválil 48 procent) a horní mezní sazbu daně z příjmu z konfiskačních 91 procent na 70 procent.

(To, že horní mezní sazba daně z příjmu po válce zůstávala v Americe nad devadesáti procenty, přirozeně neznamená, že se skutečná [efektivní] sazba daně neměnila. Před Kennedyho daňovými úpravami poklesla u nejbohatších domácností dokonce na 25 procent. Nejbohatší Američané, jak jinak, využívali každou příležitost k daňovým odpočtům, prolézali skulinami v zákonech, aby daním unikli. V šedesátých letech v důsledku Kennedyho politiky však klesaly nejen mezní, ale i efektivní sazby.)

Od univerzit k byznysu

„Náš daňový systém odčerpává příliš mnoho kupní síly, snižuje finanční pobídku pro vyšší osobní úsilí, odrazuje od investic, od rizika,“ prohlásil americký prezident s pořadovým číslem 35 ve zmíněném projevu k elitním ekonomům v newyorském hotelu Waldorf Astroria.

Cílem JFK bylo snížit daně především Američanům ze střední třídy. Zákon připravený jeho vládou zredukoval jejich daňovou zátěž o dvacet i víc procent. Kennedy očekával, že budou víc utrácet a rozhýbou poptávkovou stranu ekonomiky. Předpoklad se potvrdil.

Nasnadě je otázka, proč Kennedy politiku snižování daní vyhlásil až na konci druhého roku prezidentství. Bylo to patrně tím, že zpočátku naslouchal zejména radám keynesiánských univerzitních profesorů a snažil se ekonomiku rozhýbat vládními investicemi. Stavěly se nemocnice, dálnice, zakládaly se nové národní parky.

Růst v roce 1961 byl přitom slabých 2,6 procenta. Kennedy se dovtípil, že s jeho politikou něco není v pořádku a začal víc naslouchat svému ministru financí, republikánu C. Douglasi Dillonovi a lidem z byznysu. Výsledkem byla politika nízkých daní a silného dolaru.

Kennedy, jiný demokrat

JFK nebyl konzervativní politik. Na rozdíl od Reagana zvedal minimální mzdu, zvyšoval příspěvky nezaměstnaným, rozšiřoval sociální programy i systémy zdravotního pojištění. Jeho daňová politika ale byla na hony vzdálena demokratům typu Baracka Obamy nebo Hillary Clintonové, nemluvě o Berniem Sandersovi (ten je ale u demokratů jen „přísedícím“).

A proč Kennedy s politikou snižování daní nebývá spojován? Důvod je nasnadě, přivlastnil si ji Lyndon Johnson.

Larry Kudlow a Brian Domitrovic v předmluvě ke své knize označují Johna Kennedyho a Ronalda Reagana za dvě největší osobnosti americké politiky posledních šedesáti let. Píšou, že poskytují model, který „dnes potřebujeme, abychom dostali Ameriku zpět k jejímu přirozenému růstu“.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce