Po amerických a západoevropských bankách trhá finanční krize na kusy automobilový průmysl. Tentokrát už ale i v dosud nedotčené střední a východní Evropě. Scénář je stejný. Američtí i evropští politici jako utržení ze řetězu plní krachující sektor státními penězi.

Velká americká trojka General Motors (GM), Ford a Chrysler balancují na hraně úpadku. Při pohledu na sedm set miliard dolarů, jež americká administrativa nalila do obdoby naší konsolidační agentury, šéf GM Rick Wagoner a spol. zákonitě trpí. Pavlovovým reflexem. Koneckonců nežádají zas tak mnoho, jen nějakých padesát miliard dolarů - ve srovnání s cenou za sanaci bank je to opravdu podstatně menší suma. A když dostali Američani, proč ne jejich evropská konkurence. Alespoň čtyřicet miliard eur, zní požadavek výrobců automobilů ze starého kontinentu. "Je to nesystémová a selektivní podpora jen pro určitou zájmovou skupinu," říká český ministr financí Miroslav Kalousek. Se svým názorem je ale v menšině.

Kdo vydělá

Veškeré peníze vydané státem na podporu soukromého podnikání mají jeden společný efekt. Zaplatí je občané. Jinými slovy, až si za rok či dva jakýkoliv zákazník vyrazí do autosalonu pro vysněný nový vůz, může si být jistý, že kromě ceny na faktuře už za auto jednou platil svými daněmi. Smutnější je ale to, že jakékoliv pokřivení trhu vyvolané státní subvencí má tendenci obrátit se časem proti zamýšlenému efektu. A právě to hrozí u státní pomoci automobilkám. Americký automobilový průmysl se do krize dostal vlivem dramaticky oslabené poptávky během posledních dvou let a současné finanční tsunami už jen prodlužuje jeho agónii. Evropané si osud amerických kolegů zkoušejí až od poloviny letošního roku. Zatímco Američané drasticky prodělávají (za velkou trojku jdou ztráty z posledních let přes sto miliard dolarů - pozn. red.), jejich evropská konkurence zůstává i přes řádící krizi v kladných číslech minimálně za letošní rok. Většina automobilek také využívá současné situace k nepopulárním opatřením, nápadně připomínajícím restrukturalizaci - zavírání závodů, redukce pracovních míst či investice do nových technologií, které dále zlevní výrobu - to vše "pod tlakem krize". Veřejnost a propuštění zaměstnanci tím dostávají předhozeného náhradního bubáka, na němž si mohou vylít bezmocný vztek, aniž by to automobilkám způsobilo šrámy na PR.

Shrnuto do jedné rovnice, americké automobilky za sebou vláčí obrovské ztráty, GM potřebuje státní pomoc už i na provozní financování, protože od ledna nebude mít na elektřinu ani na mzdy. Náklady na celkovou restrukturalizaci budou obrovské, daleko převyšující oněch 25 či padesát miliard dolarů, které si nakonec pravděpodobně velká trojka vybrečí. Druhou stranu oné rovnice tvoří Evropané, kteří zeštíhlují, kde se dá, prodávají sice méně, ale stále končí ziskem. A těší se na svých čtyřicet miliard, které utratí za výzkum a vývoj.

Globální pohled

Amerika v tuto chvíli tahá za podstatně kratší konec výfuku. Nejenže jsou americké automobily ve srovnání s evropskými technologicky pozadu, ale navíc se tato propast ještě prohloubí vlivem oněch čtyřiceti miliard do výzkumu a vývoje. "Evropa je dál a dál se posune, zatímco Američané ztratí další čas restrukturalizací. V tomto ohledu evropské automobilky ty státní dotace nepotřebují, protože americká podpora velké trojky konkurenci nenaruší," říká ředitel Sdružení automobilového průmyslu Antonín Šípek. Raději než obří přímé dotace výrobcům by uvítal spíše menší příspěvky lidem na nová auta výměnou za sešrotování vozů starších patnácti let. Tím by se odstranila hlavní příčina současných potíží automobilek - silně oslabená poptávka. "Je jasné, že ani situace evropských automobilek není zrovna ideální, jenže ve srovnání s Amerikou to nijak tragicky nevypadá. U Američanů jde o přežití, musejí dramaticky snížit náklady, které jsou třeba vůči Japoncům vyrábějícím ve Spojených státech až dvojnásobné," upozorňuje analytik společnosti Atlantik FT Patrick Vyroubal. A z toho plyne největší riziko evropské intervence. Evropské automobilky, které už tak mají před americkými náskok, získají vlivem oněch čtyřiceti miliard obrovskou komparativní výhodu, na niž nebude schopná zámořská konkurence reagovat. V tuhle chvíli by bylo snadné si mnout ruce nad ekonomickým vítězstvím, ale co se stane později?

Krize ještě neskončila

Následující scénář je poměrně jednoduchý. Evropští výrobci, nadopovaní slušnou porcí technologického náskoku, ještě více zostří konkurenci na již tak extrémně soutěžním americkém trhu. To povede k hlubším a hlubším problémům amerických automobilek, jimž restrukturalizace a kompletní obměna vozového portfolia bude ještě pár let trvat. Problémy dále eskalují. Pokud "neřízeně" padne i jen nejmenší Chrysler, roztočí se spirála vedoucí ke kompletnímu bankrotu amerického autoprůmyslu. Skokem se zvýší nezaměstnanost asi o dva procentní body - to je podíl, který v americké ekonomice Chrysler vytváří. Růst nezaměstnanosti bude pokračovat, protože skončí i část subdodavatelů, kteří pracovali z větší části právě pro Chrysler. Vlivem vzestupu nezaměstnanosti klesne poptávka po nových vozech ještě hlouběji a nalomení giganti GM a Ford by mohli skončit také na štítě. Tím by se USA dostaly do pravděpodobně nejhlubší recese všech dob. Autoprůmysl za mořem tvoří zhruba deset procent pracovních míst a kromě toho plní i důležitou sociální roli. Vyplácí důchody bývalým zaměstnancům a platí jim i těm současným zdravotní pojištění. Krachem by tyto náklady rázem přešly na stát. Ten by se propadl do obrovských deficitů veřejných financí, následoval by pád měny, deflace a politická nestabilita. A největší světová ekonomika by pak spolehlivě stáhla ke dnu i Evropu včetně konkurenčně "nabušeného" automobilového průmyslu.

Do tak černé reality snad situace nedospěje. Nastíněnou možnost by však měli jako reálnou hrozbu brát všichni ti, kteří by rádi rozházeli státní finance co možná největšími lopatami všem, kteří si o ně řeknou. Jako příjemné překvapení pak může zapůsobit výrok evropské komisařky pro hospodářskou soutěž Neelie Kroesové. "Žádám všechny vlády, aby se vyhnuly nákladné pasti závodů v dotacích. Všichni jsme slyšeli výzvy k podpoře pro automobilový průmysl, zejména ve Francii a v Německu. Všechny vlády tomu musejí odolat," prohlásila. Její výrok zní jako z jiného světa, uvědomíme-li si, že lidé typu šéfa Evropské komise José Barrosa či komisaře Güntera Verheugena by nejraději sami v kufrech rozváželi po automobilkách miliardy z eráru členských zemí. Nezbývá než doufat, že se prosadí hlas rozumu a velení EU evropským automobilkám doporučí, aby oněch čtyřicet miliard čerpaly přednostně z letošního zisku.

Euro 52/2008