Nepomáhat! Alespoň ne tak, jako doposud, protože to nepřináší žádné pozitivní výsledky. Na podporu africkým zemím byly jen za uplynulých padesát let vynaloženy stovky miliard dolarů, ale výsledky jsou až na světlé výjimky doslova tristní.

V první řadě si však musíme přiznat, že poučka o rovnosti všech lidí neplatí a že na schopnosti a mentální předpoklady jednotlivých ras a často i kmenů mají obrovský vliv tisíce let předchozího vývoje ve specifických místních podmínkách.

Jako příklad může posloužit i skutečnost, že v mnoha afrických zemích dodnes vykonávají těžkou práci na polích pouze ženy. Zvyky jsou skutečně „železné košile“ a místním obyvatelům se vetřely hluboko pod kůži, s vysokou pravděpodobností vedly i určitým genetickým mutacím.

Některé skupiny lidí, a to i v Evropě, se dodnes chovají jako klasičtí „sběrači“, kteří své aktivity směřují především na získávání obživy nikoli cílevědomým pracovním úsilím, ale extenzívním využíváním jakkoli dostupných zdrojů. Nepamatuji se, že bych u nás někdy viděl například cikány ve vedení zemědělských družstev, případně osobně okopávat řepu a brambory, vysazovat stromky či se do úmoru obětavě plahočit při kultivaci své malé zahrádky.

V Africe však stále existují stamilióny lidí, kteří jsou ještě nejméně polovičními sběrači. Nejtragičtější na současném vývoji je, že v mnohých státech Afriky se k moci dostali despotičtí vůdci, kteří se pro zvýšení svého vlivu na místní obyvatele rozhodli vyhnat ze svých zemí potomky bývalých kolonistů, kteří se jako zkušení zemědělci starali o produkci potravin nejen pro místní obyvatelstvo, ale často i na export.

Klasickým příkladem je Zimbabwe, dřívější ekonomicky značně rozvinutá britská kolonie Rhodésie, kde despoticky vládnoucí prezident Robert Mugabe nechal vyhnat a v řadě případů i zavraždit bílé farmáře, kteří z této země svými znalostmi a organizačními schopnostmi vytvořili obilnici Afriky. Nyní se o totéž vyháněním, vražděním a mučením bílých farmářů – takzvaných Afrikánců, žijících tomto území již od 17. století - usilovně snaží i současní černí představitelé Jihoafrické republiky.

Mnozí z místních černých obyvatel již zanedlouho budou se „slzou v oku“ vzpomínat na svůj relativně „sladký a bezpečný život“ za apartheidu.

Perspektiva severní a zejména „Černé Ariky“ je černá a my Evropané ji nemůžeme zásadním způsobem ovlivnit. Populační exploze na africkém kontinentu překonává všechny představy a udržet tyto milióny lidí dlouhodobě naživu je nereálné. Odborníci z OSN odhadují, že na konci 21. století může mít Afrika téměř 4 miliardy obyvatel. I kdyby Evropa na své území každý rok přijala 40 miliónů Afričanů, i tak by se počet obyvatel Afriky dále zvyšoval.

Jsou tedy vůbec nějaké možnosti, jak situaci řešit? Ano, ale jen omezené. V první řadě je nutné zrušit některé evropské dotace na zemědělskou výrobu a umožnit africkým producentům prodávat jejich výrobky v Evropě za rozumné, poctivé ceny. Totéž by mělo platit i pro dodávky surovin.

Také ekonomická podpora a spolupráce Evropy se severoafrickými zeměmi včetně dohodnuté participace na ochraně jejich jižních hranic by mohla proudy migrantů ze subsaharské Afriky omezit. Ale rozhodujícím faktorem pro záchranu Evropy před její totální afrikanizací bude vytvoření pokud možno neprůchodných hranic bráněných silou. Jinak je po několika desetiletích s evropskou civilizací definitivní konec.

Nicméně v každém případě se budeme muset smířit s tím, že na africkém kontinentu zemřou desítky miliónů lidí, kterým za daných okolností nebude nikdo schopen pomoci. A tato situace potrvá tak dlouho, dokud se Afričané nenaučí plodit jen tolik potomků, kolik jich budou schopni uživit.