Letecká doprava je odvětví, které bývá postiženo hospodářskými problémy jako jedno z prvních. Létání na dovolenou je jednou z nejlépe zbytných položek a i firmy snadno ušetří na výdajích za letenky třeba tím, že místo v byznys třídě začnou létat na služební cesty v třídě turistické. Přitom náklady leteckých společností jsou z naprosté většiny fixní neboli nezávislé na prodeji letenek. Každý měsíc je třeba platit leasing za letadla v milionech korun. Poplatky za přistání a za řízení letového provozu jsou nezávislé na tom, kolik sedaček v letadle je obsazeno, a pilot dostává plat bez ohledu na to, kolik veze lidí. Není tedy divu, že mezi spoustou leteckých společností světa vykazují značné problémy i České aerolinie. Přesto stojí za to si na hospodaření této státní společnosti stojící před rozhodnutím o privatizaci trochu posvítit. ČSA jsou totiž dlouhodobě jedinou leteckou společností z postkomunistických zemí, která na trhu uspěla a pravidelně sbírala titul pro nejlepší středo- a východoevropské aerolinky a zařadila se mezi spolehlivé evropské letecké přepravce střední velikosti. A zcela právem. Kvalita služeb, dodržování letového řádu a dobře vyškolený personál si získávaly a stále ještě získávají své příznivce. Navíc turistická atraktivita Prahy pomáhá plnit letadla ČSA v evropských destinacích západními turisty.

Je tedy současná krize firmy jen důsledkem světové recese? Ano, i ne. Kdyby byly České aerolinie zcela zdravou a dobře obchodně postavenou firmou, neměly by nyní potíže s financováním provozu, které musí zajišťovat přes státní společnost Osinek, a i jejich privatizace, byť za mizernou cenu, by byla možná. O tom, že vše bude trochu jinak, se rozhodovalo v letech 2003 a 2004. V předchozím období pod vedením Miroslava Kůly ČSA navýšily počet cestujících téměř o polovinu, na rozdíl od svých východoevropských souputníků, kteří se propadali do nicoty, a o sedmdesát milionů dolarů dokázaly v letech 2000 až 2003 snížit gigantickou ztrátu akumulovanou v první polovině devadesátých let v době spolupráce s Air France.

Pak Kůlu z rozhodnutí strany a vlády Vladimíra Špidly vystřídal bývalý ministr obrany a nynější volební manažer ČSSD Jaroslav Tvrdík. A s ním přišli do vedení společnosti i další bývalí vojáci, které rozvaha a výsledovka moc netankovaly. Vznikla nová strategie firmy a peníze tekly proudem. Jak do pochybných poradenských projektů, tak především do investic s velmi problematickým výnosem. Prudce se navýšila přepravní kapacita ČSA, protože nový management začal nakupovat nová letadla Airbus A-320 pro střední tratě, ačkoli nebylo jasné, jak se je podaří vytížit. A nepodařilo. Otevíraly se nové linky za každou cenu, a to stálo hodně peněz. A to už ani nestojí za zmínku nákup flotily padesáti luxusních vozů Audi. A tak zatímco v roce 2005 měla firma skončit s půlmiliardovým ziskem, skončila s osmisetmilionovou ztrátou a vypadalo to hodně zle. A tak si Tvrdík sbalil kufry a odešel na jaře. Místo něho tam Jiří Paroubek jako předseda vlády dosadil poměrně rozumně odborníka na finance Romana Lašáka z PPF s tím, že ten nepořádek trochu poklidí a nebude se o tom moc šířit. Srozuměna s tím byla i následující vláda ODS.

A Lašák uklízel, snažil se zbavit všech nerozumně otevřených aktivit, ať už v obslužných provozech, nebo neproduktivních linkách. Snížil fixní náklady a fakticky firmu zachránil před bankrotem, ale posunout ji dál už nedokázal, protože se mu třeba nepodařilo dost dobře se vyrovnat se zdražením ropy a na tom závislým růstem ceny leteckých paliv. Znalci oboru by mu jistě vyčetli i další rozhodnutí, ale on přesto dovedl ČSA téměř k privatizaci. Nebýt krize, asi by se to i povedlo. Teď má jedinou starost. Udržet ve firmě dostatek hotovosti, aby mohla spolehlivě fungovat a přežila i rozhodnutí, že se privatizovat nejspíše nebude. A k tomu je třeba prodávat další majetek. ČSA se, pokud přežijí, nejspíše definitivně stanou jen lokálním dopravcem, což nás může mrzet, ale když se neprivatizovalo v roce 2003 nebo o rok později, tak nelze počítat s -tím, že za dramatického vývoje ekonomiky bude možné dělat zázraky.

MfD, 25.8.2009

Autor je komentátor týdeníku Profit