Levná ropa zasahuje ekonomiku a státní rozpočet Ruské federace na nejcitlivějších místech

Ruská měna překročila hranici 83 rublů za dolar a dále padá. Před rokem byl rubl na kurzu 64 za dolar. Před dvěma lety – před krymským dobrodružstvím a před vyhlášením sankcí – se kurz pohyboval kolem hodnoty 33 rublů za dolar.

Ruská ekonomika si nevede skvěle, abychom to řekli mírně. Sankce samozřejmě mají svůj nepříznivý vliv. Srovnáme-li vliv západních sankcí na Rusko a ruských sankcí na Evropskou unii, je to jednoznačně Rusko, kdo vychází jako poražený. Statistiky například ukázaly, že rok po zavedení ruských sankcí na evropské potraviny a zemědělské produkty EU vyvážela více těchto produktů. Ztracený ruský trh byl kompenzován zvýšením vývozu do USA (o 16 procent), do Číny (o 33 procent) a na další, převážně asijské trhy.

Sankce jedině z pozice silnějšího

Kdybychom chtěli napsat rozšíření Machiavelliho spisu Vladař pro dnešní dobu, nemělo by chybět poučení: pokud v roli vládce uvažujete o zavedení obchodních sankcí, učiňte tak výhradně tehdy, jednáte-li z pozice silnějšího. Pokud budete slabší (jako v tomto případě Rusko), pak svého protivníka nijak nepoškodíte. Pouze připravíte své vlastní občany o možnost koupit si pořádný francouzský sýr.

Faktem nicméně zůstává, že ani západní sankce proti Rusku nemají valný efekt. Jejich politický cíl – donutit Rusko vzdát se Krymu – je mimo realitu. Ať už si o věci myslíme cokoli, pro dosažení územních změn bývají sankce krátké. Ostatně, jen málokterý sankční program v historii dokázal skutečně uspět.

Z malého počtu úspěšných sankčních programů bychom mohli uvést Reaganovy sankce proti Sovětskému svazu v 80. letech. Tehdy šlo o zákaz vývozu americké pšenice a amerických technologií pro těžbu a dopravu ropy. Pamětníci vědí, jak rozhořčeně tehdy komunistický tisk tepal do válečného štváče Reagana. Mnozí z nás byli tehdy překvapeni, že Sovětský svaz, ta báječná země, kde zítra již znamená včera, musí potupně dovážet obilí z prohnilé kapitalistické Ameriky, aby měla čím nakrmit svůj lid. To nám ve škole neříkali! V 80. letech v SSSR nešlo o lahůdkové zboží ze zmlsaného Západu, nýbrž o to, jestli vůbec bude co jíst. Když Reagan připravil Rusy o americké obilí a o možnost vydělávat si exportem ropy, urychlil tím pravděpodobně rozpad socialismu o řadu let.

Pokud jde o ropu, pokles jejích cen v současnosti je pro Rusko podobně nepříjemný jako v 80. letech. Je to mnohem horší rána než sankce, neboť levná ropa zasahuje ruskou ekonomiku a státní rozpočet na nejcitlivějších místech. Francouzské sýry lze nějak nahradit, případně obejít se bez nich, ale výpadek ropných příjmů nikoli. Ceny přitom dále klesají. Proč?

Saúdská Arábie pumpuje na trh velké množství této suroviny. V této souvislosti stojí za připomenutí rada, kterou Michael Reagan (syn bývalého prezidenta) dal Obamovi v březnu 2014:

„Navrhuji, aby si prezident Obama prostudoval, jak Ronald Reagan porazil Sovětský svaz. Učinil tak, aniž by vypálil jedinou ránu, s použitím superzbraně: ropy. Šlo o jedinou věc, kterou tehdy Sověti byli schopni kromě zbraní vyvážet. Protože prodej ropy byl zdrojem bohatství Kremlu, můj otec přesvědčil Saúdy, aby zaplavili trh levnou ropou. Nižší ceny devalvovaly rubl, což nakonec způsobilo bankrot Sovětského svazu. Následovala perestrojka, Michail Gorbačov a kolaps impéria.“

Přijde další série revolucí?

Leccos se od 80. let nezměnilo. Rusku se nepodařilo rozšířit svoji exportní základnu a stále zůstává závislé na ropě a plynu. USA a Saúdská Arábie rovněž zůstávají spojenci, i když jejich vztah je komplikovanější kvůli saúdské podpoře radikálního islámu. Ale je toto spojenectví tak silné jako v 80. letech? Jinými slovy, opakuje prezident Obama osvědčený Reaganův recept na poražení Ruska?

Zdali za zvýšením saúdské těžby skutečně stála slovní intervence prezidenta Obamy, anebo pouhá snaha vytlačit z trhu konkurenci, není jisté. Faktem je, že s vytlačením konkurence to Saúdům nevychází, neboť se naučila fungovat s nižšími náklady. Pokud jde o změnu režimu v Rusku, ani v tomto směru to zatím nevypadá na zásadní změnu. Putinova popularita je na úrovni 85 procent, uvádí moskevské výzkumné středisko Levada Center.

Pokud se však nízké ceny ropy udrží déle, může ke změně režimu dojít na jiných místech než v Rusku. Saúdská Arábie dlouhodobě potřebuje ceny ropy nad úrovní 100 dolarů za barel, aby dokázala vyrovnat rozpočet. Totéž platí například pro Írán, Venezuelu, Alžírsko, Nigérii nebo Irák.

To znamená, že pokud se nízké ceny ropy udrží déle, svět může zažít další sérii revolucí typu arabského jara. Není ovšem jisté, zdali součástí této série bude Rusko. A už vůbec není jisté, zdali případné změny režimů budou k lepšímu. Je možné představit si i horšího vládce než Putina nebo královskou rodinu Saúdů.

Historie se málokdy opakuje jako přesná repríza dřívějších událostí. Vladař, který vaří podle osvědčených receptů, může někdy uvařit jedovatý koktejl. I toto by mohla být poučka z aktualizovaného vydání Machiavelliho.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 22.1.2016

Nová ústava.cz