16.12.2018 | Svátek má Albína


EKONOMIKA: HDP aneb Hospodářská pošetilost

22.5.2018

Z hrubého domácího produktu se stal univerzální nástroj pro měření prosperity země. Není ale horší použití tohoto indikátoru

Hrubý domácí produkt pronikl nejen do politických dokumentů a projevů, ale i mezi širokou veřejnost. Pokud však jde o HDP a jeho růst, kvantita neznamená kvalitu. Jeho umělá expanze založená na steroidech v podobě státního a soukromého dluhu nebo dočasného přílivu kapitálu nemívá dlouhého trvání. Samotný údaj o růstu nic neprozradí, pokud jej nehodnotíme v kontextu. A hříchů schovaných za zkratkou HDP je mnohem víc.

Hrubý domácí produkt. Inflace. Nezaměstnanost. „Svatá trojice“ makroekonomických ukazatelů, kterou vzývají nejen ekonomové, ale i politici, média a veřejnost. Každá desetina procenta změny si získává mediální prostor a slouží jako důkaz, že ten či onen politik dělá svou práci buď dobře, nebo špatně. To je však zásadně chybný přístup k problému.

Například z hrubého domácího produktu, zřejmě nejsložitějšího ze všech ekonomických ukazatelů, se stala modla – univerzální nástroj pro měření prosperity země. Nelze si přitom představit horší použití tohoto indikátoru. Co je HDP? Součet veškeré soukromé a vládní spotřeby a investic. Pokud jde o investice, pak nikoli do cenných papírů, ale do hmotného majetku (budovy, stroje, dopravní prostředky, infrastruktura) a do nehmotného majetku (patenty, software, atd.). K tomuto součtu se přičte rozdíl hodnoty vývozů a dovozů. To ale ani zdaleka není konec.

Výsledné číslo se vydělí deflátorem, jenž zahrnuje inflaci, aby výsledkem bylo reálné zhodnocení. Deflátor není jen index spotřebitelských cen, neboť zahrnuje i ceny výrobců a komodit. Jeho konstrukce je sama o sobě obtížným úkolem, který skrývá možnost výskytu řady omylů nebo dokonce úmyslných manipulací.

Mizivá informační hodnota

Soukromá spotřeba je zdánlivě zřejmá položka – čím více lidé spotřebují, tím se mají lépe. Souhlasí to s lidovým chápáním HDP jako měřítka prosperity. Ale i zde je háček. Řekněme, že vláda výrazně zvýší starobní penze a platy zaměstnanců veřejné sféry. Lze reálně očekávat růst soukromé spotřeby, neboť i spotřeba státem placených osob je statisticky vykázána jako soukromá.

Z hlediska čistě číselného je to „dobře“, neboť HDP roste. Z hlubšího pohledu to tak být nemusí. Vláda může financovat růst soukromé spotřeby vyššími daněmi, zvýšením veřejného dluhu nebo omezením investic, jako jsou dálnice, školy či nemocnice. Je to správné?

Za určitých okolností možná ano, pokud se, dejme tomu, ekonomika nachází v krizi a platy veřejných zaměstnanců nebo důchody jsou nízké ve srovnání se soukromou sférou. Jindy naopak může jít o bezohledný populismus. Zda jde o první nebo druhý případ, je sporné. Údaj o růstu HDP v tomto směru nic neprozradí.

Radostné zprávy z médií („hrubý domácí produkt meziročně stoupl o 5,5 procenta a proti předchozím třem měsícům se zvýšil o 0,8 procenta“) mají jen mizivou informační hodnotu, pokud nejsou posuzovány v kontextu ostatních makroekonomických údajů, včetně zahraničních. A jiný příklad. Mějme ekonomiku, která má veřejný dluh pod kontrolou, platy státních zaměstnanců jsou přiměřené a investuje se dostatečně. Soukromá spotřeba roste, HDP také. Je tato ekonomika zdravá?

Nemusí tomu tak být. Lze ukázat řadu ekonomik, kde růst soukromé spotřeby byl financován soukromým zadlužením domácností u bank. Příkladem může být vývoj většiny ekonomik Evropské unie a eurozóny v letech 2000 až 2008, tedy po zavedení eura a před finanční krizí.

Pokud bychom v roce 2007 seřadili baltské státy, Španělsko, Irsko, Maďarsko, Rakousko, Francii a Německo podle růstu HDP, dostali bychom stejné pořadí jako dle růstu objemu hypotečních úvěrů. Nikoli náhodou úvěrová expanze podporuje růst HDP. A které ekonomiky nejvíce postihla finanční krize? Baltské státy, Španělsko a Irsko. Mnohem známější řecká krize byla způsobena rovněž zadlužením, ale spíše státním než soukromým.

Problém kapitálových toků

Hrubý domácí produkt – kromě expanze státních i soukromých dluhů – navíc nebere v úvahu ani kapitálové toky, které jsou kriticky důležité pro malé otevřené ekonomiky. Další příklad, opět z finanční krize. Bývalá lotyšská měna lat byla dlouho výrazně nadhodnocená. Lotyšský deficit běžného účtu byl 26 procent hrubého domácího produktu (za rok 2008). Co to v praxi znamená? Vysoký deficit obchodní bilance, nekonkurenceschopnost ekonomiky. Společně s baltskými ekonomikami měly deficit běžného účtu okolo deseti procent HDP i Portugalsko a Řecko.

Až do roku 2007 zaznamenávalo Lotyšsko obrovský příliv kapitálu, který vyhnal ceny nemovitostí nad úroveň Berlína. Mohutné kapitálové toky (Lotyšsko bylo podle některých názorů branou pro ruské investice) vyhnaly ceny bytů a domů do astronomických výšin. Navíc se odehrával příběh známý ze Španělska a Irska – expanze úvěrů, zejména hypoték. A nešlo jen o inflaci nemovitostí. Pevná vazba měny na euro měla za následek, že inflace spotřebitelských cen překročila v létě 2008 17 procent.

Pak přišlo stejně jako v jiných okrajových zemích eurozóny vystřízlivění. Ve druhém pololetí 2008 lotyšská ekonomika splaskla o devět procent. V roce 2009 připomínala v mnoha ohledech období Velké deprese 30. let. Poučení: kvantita neznamená kvalitu, pokud jde o HDP a jeho růst. Umělá expanze HDP založená na steroidech v podobě státního a soukromého dluhu nebo dočasného přílivu kapitálu nemívá dlouhé trvání. Samotný údaj o růstu nic neprozradí, pokud jej nehodnotíme v kontextu. Ani tím však problémy s HDP nekončí. Ani zdaleka.

Kouzelný deflátor

Dalším problémem je deflátor, číslo, jehož pomocí se nominální produkt převádí na reálný (od inflace očištěný) HDP. Zdánlivě jednoduchý úkol: stačí vzít míru inflace a nominální produkt vydělit. Jenomže to tak není. Míra růstu spotřebitelských cen (laické veřejnosti známá jako „inflace“) tvoří jen jednu složku deflátoru. Zahrnuje totiž pouze ceny zboží a služeb konečné spotřeby – od dětských plenek přes potraviny, ošacení, nábytek, vodu, plyn, elektrické spotřebiče a automobily až po kremaci. Deflátor HDP zahrnuje ceny všech statků v ekonomice.

Praktické důsledky mohou být zásadní. Například v roce 2008 činila česká spotřebitelská inflace 6,8 procenta, zatímco deflátor HDP jen 1,9 procenta. V roce 2010 spotřebitelské ceny rostly o 1,4 procenta, deflátor HDP naopak poklesl o 1,5 procenta. Celkově v letech 2000 až 2013 spotřebitelské ceny vzrostly o 42,3 procenta, ale deflátor HDP jen o 25,3 procenta. Tento rozdíl je významný a poučný.

Názorně ukazuje, proč HDP není ideálním měřítkem růstu prosperity. Když například při recesi klesají ceny výrobců a investic, klesá zároveň hodnota deflátoru, čímž se výsledný reálný HDP opticky „vylepšuje“. Z ekonomického hlediska je výpočet v pořádku, ale subjektivní dojem většiny populace (která nevnímá přínos vyplývající z nižších cen, protože pro běžné spotřebitele je důležitá „normální“ inflace) je, že ve skutečnosti se máme mnohem hůře a vláda to tají.

Případ Číny

Ve skutečnosti se věci mají tak, že v průběhu recese (nebo dokonce krize) vychází HDP podle statistiků méně špatně než dle běžných spotřebitelů. Navzdory tomu může být za určitých okolností pravda, že stát něco tají nebo manipulativně upravuje. Dobře to znají analytici zabývající se čínskou ekonomikou, což ukazuje článek z roku 2009:

„Fakt, že čínské statistiky nesedí, je zřejmý i z oficiálních čísel. Národní statistický úřad v Pekingu oznámil, že HDP za první pololetí 2009 představoval 13 986 miliard jüanů. Když se však sečte HDP vykázané jednotlivě za všech 31 provincií a autonomních měst, dospějeme k 15 376 miliardám, na což nedávno po ukázal deník The Financial Times. Je jasné, že provinční úřady falšují čísla. Proč? Proto, aby vypadaly před ústředním výborem komunistické strany dobře.“

Ale co když falšuje i Národní statistický úřad? Čínský hospodářský růst v nominálním vyjádření v letech 2005 až 2015 ročně rostl o šest až 24 procent – hodně „divoká“ historie! Křivka reálného růstu však byla mnohem klidnější a hladší: tak klidná a hladká, že je to nápadné. Natolik, že stabilita čínského hospodářského růstu budí podezření u ekonomů. „Tím, že uměle podhodnocují inflaci, čínští statistici dokážou vytvořit iluzi hladkého růstu,“ napsal The Financial Times v roce 2015.

Ve druhém pololetí 2015 čínská průmyslová výroba prudce zpomalila na 1,2 ročně z pěti procent za rok 2014. Pokud reálný růst čínské ekonomiky dosáhl 7,3 procenta v roce 2014, jaký byste čekali pro rok 2015? Možná, že i HDP poklesne podobným tempem. Nicméně oficiální statistiky vykázaly uspokojivý 6,9procentní reálný růst.

Kouzlo? Ani ne. Jen záporný deflátor HDP. Pro zajímavost, čínská inflace za rok 2015 dosáhla 1,5 procenta, přičemž o rok dříve čínské spotřebitelské ceny rostly o dvě procenta. Tyto hodnoty možná přímo nedokazují falšování údajů o reálném HDP, přinejmenším jsou silnou indicií. Důkazy nejsou a nebudou, veškerou metodiku má v rukou pět členů stranické buňky na čínském centrálním statistickém úřadu – a od nich nelze čekat přehnanou sdílnost.

Falšuji, falšuješ, falšujeme

Zůstaňme ještě v Číně. Profesor Harry Wu z Univerzity Hitocubaši v Tokiu tvrdí, že s čínskými statistikami je manipulováno desítky let a že soustavně nadhodnocují hospodářský růst. Podle profesora Wua průměrný roční růst v letech 1978 až 2014 činil 7,1 procenta, což je o 2,5 procentního bodu méně, než vyplývá z oficiálních statistik. To je rozdíl, který nelze přičíst na vrub odlišné metodiky nebo statistických diskrepancí.

Údaje profesora Wua jsou na Západě kritizované. Mnozí západní ekonomové věří oficiálním čínským místům, neboť si neumějí představit, že by někdo falšoval statistiky ve velkém. Jeden precedent ale existuje – bývalý Sovětský svaz. V roce 1981 vyšla v Nizozemsku kniha Secret Incomes of the Soviet State Budget (Tajné příjmy sovětského státního rozpočtu). Její autor, sovětský emigrant Igor Birman, pracoval dlouhá léta v úřadě pro hospodářské plánování a na rozdíl od vágních úvah sovětologů se soustředil na čísla.

Sovětské statistiky vykazovaly dlouhodobé přebytky státního rozpočtu. Deficit se vyskytl pouze v letech 1941 až 1943. Birman věděl, že trvalá převaha příjmů nad výdaji musela být výsledkem falšování statistik vzhledem k notorickému neplnění centrálních plánů. Proto začal kontrolovat veřejně zveřejněné statistické výkazy tím nejjednodušším způsobem, který sovětology ze CIA nebo z Harvardovy univerzity nenapadl – kontroloval mezisoučty a celkové součty všech položek.

Tato jednoduchá investigativní metoda vedla k pozoruhodnému výsledku. Součet příjmů státního rozpočtu podle všech pěti základních zdrojů (daň z obratu, odvody ze zisků, daně z příjmů, odvody do penzijního systému a příjmy z lesního hospodářství) nesouhlasil s celkovými vykazovanými příjmy. Například v roce 1980 měly celkové příjmy činit 276,8 miliardy rublů, zatímco součet jednotlivých položek dával dohromady jen 200 miliard rublů. Oněch 76,8 miliardy pocházelo z nevysvětlitelných zdrojů. Šlo o „tajné příjmy“ sovětského státu.

Detailnější analýzou Birman zjistil, že šlo o vládní úvěry ztrátovým státním podnikům, které byly zaúčtovány a statisticky vykázány jako fiktivní rozpočtové příjmy. Od 40. let fungovala sovětská ekonomika na bázi nepřetržitých rozpočtových schodků, které se podle hrubých odhadů mohly pohybovat v rozmezí deseti až 20 procent hrubého domácího produktu ročně. Skrytý vnitřní dluh byl enormní. Každá ekonomika spravovaná tímto způsobem musí časem dospět ke státnímu bankrotu, hyperinflaci anebo k obojímu.

Na Západě Birmanovi věřil málokdo. Hrstka dobře informovaných západních ekonomů (i některých politiků včetně Ronalda Reagana) však věděla, že sovětský režim je na prahu bankrotu. Ekonomická analytička Judy Sheltonová v knize The Coming Soviet Crash(Nadcházející sovětský krach) z roku 1989 uvedla: „Západ by měl chápat, že Gorbačov se rozhodl ušetřit na spotřebě, ne na investicích či zbrojení. Jednání o odzbrojení nejsou orientována ani tak na snížení vojenských výdajů, jako na vytvoření příznivé atmosféry, jež usnadní Moskvě přístup k západní finanční a ekonomické pomoci.“

Koncem 80. let se sovětské výdaje na zbrojení přiblížily neuvěřitelným 50 procentům HDP. Fakt, že totalitní režimy falšovaly statistiky (a zřejmě dodnes falšují) nikoho příliš nepřekvapí. Můžeme ale věřit statistikám, které publikují seriózní statistické úřady demokratických států? Může se i na vyspělém Západě vyskytnout falšování dat (když pomineme notoricky známý případ Řecka)?

Přímé falšování je nepravděpodobné. Můžeme se však setkávat s praktikami, jež pod záminkou metodických změn různými způsoby přikrášlují skutečnost. Jednou z těchto metodických změn je postupné rozšiřování báze pro výpočet hospodářského produktu. Spíše bylo, protože HDP se dnes již počítá ze všeho možného. Ale podívejme se na historii tohoto pojmu, jež je málo známá, a přitom pozoruhodná.

Špatně uskutečněná dobrá myšlenka

Historie HDP sahá do 30. let. Tehdy americký prezident Franklin Delano Roosevelt požádal Simona Kuznetse, aby sestavil souhrnný indikátor, který by ukázal, nakolik ekonomika poklesla za velké krize a zda se již zotavuje. Americký ekonom ruského původu Kuznets (1901–1985) úkol splnil. Nevynalezl však HDP v jeho dnešním významu. Počítal původně jen výkonnost „reálných“ odvětví, jež přispívají blahobytu společnosti – průmysl, stavebnictví, těžba a zemědělství.

Kuznetsův původní indikátor tedy nezahrnoval odvětví, jako je bankovnictví, finanční zprostředkování, reklama a marketing, jež byla považovaná jen za servis „skutečné“ ekonomice. Nepočítal ani s vládní spotřebou, neboť dle něj šlo jen o peníze, jež stát vybral od daňových poplatníků a byly by započteny dvakrát. Kuznets nehodlal započítat ani zbrojní průmysl (nepřispívá blahobytu!), a už vůbec veřejné výdaje financované dluhem.

Časem se Kuznetsův původní indikátor podstatně proměnil a rozšířil. Zejména v poválečném období, kdy již pod názvem HDP získal politický význam. Hrubý domácí produkt si rovněž získal významnou pozici díky následníkům britského ekonoma Johna Maynarda Keynese, kteří byli uhranuti myšlenkou pomocí moudrých státních zásahů řídit ekonomiku a dovedně vyrovnávat její výkyvy.

HDP byl pro jejich potřeby nástroj jako stvořený – ačkoli samotný Keynes, který zemřel v roce 1946, tento termín ve svých dílech nikdy nepoužil. V jeho díle se často vyskytuje slovo „output“ (česky výstup nebo produkce), ale tento termín může nabývat podle kontextu více významů. Pokud jde o makroekonomický kontext, Keynes zmiňuje ve svém díle Obecná teorie peněz, zaměstnanosti a úvěru termín „národní dividenda“, který připomíná HDP:

„Národní dividenda, jak je definována Marshallem a profesorem Pigou, měří objem běžného výstupu nebo reálného příjmu. Závisí na čistém přírůstku zdrojů dostupných společnosti pro spotřebu nebo pro kapitálové investice v závislosti na ekonomických aktivitách a úsilí za běžné období po odečtení opotřebení kapitálových investic během tohoto období.

Probíhá pokus vybudovat na tomto základě kvantitativní vědu. Lze ale vážně zpochybnit tuto definici na základě skutečnosti, že produkce zboží a služeb je nehomogenní komplex, který přísně vzato nelze být měřen, s výjimkou speciálních případů, například když všechny položky jedné produkce jsou obsaženy ve stejném poměru v jiné produkci.“

Tvořivá úprava

Tento Keynesův více než chladný postoj k měření souhrnného společenského produktu je v ostrém kontrastu s přístupem řady jeho následníků, kteří si na HDP a výpočtech s ním spojených založili akademické kariéry. Mimochodem, absence matematických vzorců v Keynesových spisech není způsobena jeho neznalostí matematiky. Vystudoval ji totiž s vyznamenáním na King’s College v Cambridgi. Domníval se ale, že matematický aparát není vhodný pro popis ekonomických problémů – jak je zřejmé dnes, po velkém selhání ekonomické vědy v roce 2008, měl k tomuto názoru dobré důvody.

Keynes i Kuznets by se nepochybně velmi divili, jaké politikum se z HDP časem stalo. Hrubý domácí produkt pronikl nejen do politických dokumentů a projevů, ale i mezi širokou veřejnost. Když v roce 1987 Itálie předstihla velikostí své ekonomiky Británii, šlo o velkou událost komentovanou v italských médiích jako „Il Sorpasso“ (Předstižení).

Itálie se tehdy stala (dočasně) pátou největší světovou ekonomikou, což se stalo zdrojem národní hrdosti. Mimochodem, Británie opět předstihla v této disciplíně Itálii v roce 1997; v současnosti je na pátém a Itálie na devátém místě. (Italský tisk se spíše věnuje vleklé politické a ještě vleklejší bankovní krizi.)

Ještě více by se Kuznets a Keynes divili, jak tvořivě byla definice HDP upravena v nedávné době. Jak v červenci 2014 napsal The Financial Times:

„V uplynulém měsíci britští statistici provedli kouzlo. Prohlásili, že ekonomika Spojeného království je ve skutečnosti opět procent vyšší, než se předtím myslelo. Jako kdyby náhle objevili miliardy liber ročního příjmu za opěradlem národního gauče. Vysvětlení však bylo jednodušší. V rámci další úpravy metodiky začali statistici počítat ekonomický ,přínos‘prostituce a ilegálních drog.“

Nešlo o aprílové vydání, výdaje na prostituci a drogy se skutečně začaly oficiálně počítat do hrubého domácího produktu podle metodiky EU. Národní statistický úřad udává, že Británie vydělá ročně deset miliard liber, z čehož na prostituci připadají zhruba tři, zatímco na drogy sedm miliard liber. Celkem tato odvětví mají zhruba stejný podíl na britském HDP jako zemědělství. Výnosy z ilegálního pašování cigaret a alkoholu ve výši 300 milionů liber ročně jsou již do HDP započteny. To je docela zlepšení…

Hédonické omyly

Vraťme se ještě k problematice deflátoru HDP, jenž je neméně důležitý než součet všech zdrojů domácího produktu. Jeho hlavní složku tvoří index spotřebitelských cen, s jehož měřením jsou však spojeny četné komplikace, například růst užitné hodnoty zboží a jeho kvality. Statistici se tento problém snaží řešit zavedením takzvaného hédonického indexu (podle řeckého slova „hédoné“ – potěšení, slast). Pokud se výrobky zkvalitňují, započítá se jen část zdražení, zbytek se bere jako projev vyšší kvality. Pokud kvalita zboží roste rychleji než cena, statistici zaznamenají pokles ceny.

V USA se problémem v 90. letech zabývala takzvaná Boskinova komise a dospěla k závěru, že inflace byla nadhodnocena o více než jeden procentní bod, zčásti kvůli zvyšování kvality zboží. „Boskinizovaná“ inflace vychází nižší. Závěry komise vedly ke zmírnění metodiky pro výpočet inflace. Kritici tvrdí, že Boskinova komise dospěla k přehnaně optimistickým závěrům, ale i kdyby se držela striktních standardů akademické nezávislosti, stále by její výsledky byly problematické.

Podívejme se, jak se růst indexu spotřebitelských cen měří. Český statistický úřad (ČSÚ) má dlouhý seznam zboží a služeb, kde figuruje více než tisíc položek, například „chléb konzumní kmínový“, „dětské plenkové kalhotky jednorázové“, „Lidové noviny“, „papoušek vlnkovaný“, ale i „sepsání závěti“ a „kremace“.

Vypovídací schopnost indexu spotřebitelských cen není dokonalá, málokdo však zná „drobný“ detail – index spotřebitelských cen nezahrnuje kategorie, jež ČSÚ neklasifikuje jako spotřební. K nim patří maličkosti: hospodářské a pěstitelské potřeby, dary příbuzným, příspěvky organizacím… a taková drobnost, jako je nákup a rekonstrukce domu nebo bytu. Takže z hlediska ČSÚ, když si koupím koňské sedlo, zaplatím členské příspěvky do Klubu přátel italské opery či si koupím dům v Počernicích, je to jedno, do inflace se ceny těchto „drobností“ nepočítají.

Spíše jiná veličina

Proč statistici nepočítají s kupními cenami vlastnického bydlení, když náklady na údržbu vlastnického bydlení zahrnuty jsou? Protože inflace měřená indexem spotřebitelských cen zahrnuje pouze takzvané výdaje na konečnou spotřebu, kdežto pořízení domu či bytu je klasifikováno jako investice, nikoli spotřeba. (Nejde o rozmar českých statistiků, nýbrž o mezinárodně uznávanou metodiku.)

Mezinárodní uznání však není zárukou věcné ekonomické správnosti dané metodiky. Výdaje na pořízení vlastnického bydlení jsou součástí rodinných rozpočtů. V průměru mají vyšší váhu než výdaje na provoz osobních dopravních prostředků. Ceny nemovitostí by tedy měly s inflací (a tím pádem i s reálným HDP) „cvičit“ více než ceny benzinu, ale necvičí, protože ze statistického hlediska neexistují. Ve skutečnosti ovšem ano.

Sečetli jsme již všechny hříchy schované za zkratku HDP? Zbývá jeden v ceně 276 miliard korun za pouhý rok 2017. A představuje odliv dividend z české ekonomiky – odliv peněz, jež sice jsou započteny do HDP, ale český občan z nich nic nemá a mít nebude. Pokud bychom chtěli počítat peníze, jež skutečně patří občanům Česka, museli bychom místo HDP pracovat s jinou veličinou, zvanou hrubý národní důchod (HND).

Tato veličina sice trpí podobnými neduhy jako HDP, ale na rozdíl od něj se alespoň týká obyvatel daného území. Ale hádejte: myslíte, že HND najdete na webovské stránce Českého statistického úřadu? Můžete jednou...

LN, 19.5.2018

Autor je ekonom

Robot Investment Calculator



Diskuse


M. Šejna
10:45
22.5.2018

R. Chodovsky
10:49
22.5.2018

P. Zinga
9:40
22.5.2018

V. Lunák
9:31
22.5.2018

M. Šejna
10:33
22.5.2018

V. Halašta
13:45
22.5.2018

K. Janyška
9:10
22.5.2018

R. Langer
6:07
22.5.2018

V. Halašta
9:28
22.5.2018

V. Lunák
17:54
22.5.2018

počet příspěvků: 17, poslední 22.5.2018 09:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.