O tom, že Česko dnes prožívá boom solárních elektráren, není třeba pochybovat. Po rozpačitém začátku před pěti lety se instalovaný výkon fotovoltaiky zmnohonásobil a dosáhl podle údajů z otevřených zdrojů 2000 MW. Za této situace, jak uvádí článek 5 největších zelených nesmyslů, se cena elektrické energie pro konečného zákazníka zvyšuje asi o 0,4 Kč na kWh, tj. přibližně o 15% z ceny elektrické energie pro domácnosti, resp. asi o 30% ze silové části elektrické energie. V článku v LN je uvedeno, že pokud se převede cena elektrické energie vyrobené solárními elektrárnami proti snížení produkce kysličníku uhličitého v tepelných elektrárnách, snížení emisí CO₂ o 1 tunu vyjde asi na 7000 Kč. Je to podle zdroje LN nejdražší způsob jak snižovat emise kysličníku uhličitého.

To, co výše uvedeným informacím chybí, je racionální ekonomický odhad ztrát, popřípadě škod, které by v důsledku vyšších emisí kysličníku uhličitého mohly vzniknout. Právě racionálně a technicky podložené výpočty případných ekonomických ztrát by měly stát na druhém konci ekonomického porovnání. Pokud by například produkce CO₂ způsobovala zřetelně stanovitelné ztráty, pak by bylo možné provést porovnání nákladů na snížení emisí proti úsporám případných ztrát. Toho se však v daném případě nelze nadít. Prvním problémem je vůbec vlastní definice "škodlivosti CO₂". Protože je tento plyn přirozenou součástí vzduchu, bylo by nutné jasně doložit, že jistá jeho koncentrace je "neškodná", zatímco jiná než tato koncentrace "škodí". Pro takovou úvahu ale scházejí jasná a průkazná kriteria. Z tohoto důvodu je v zásadě nemožné jakékoliv číslo ve vztahu k případné škodlivosti kysličníku uhličitého zjistit. Zůstáváme proto v rovině spekulací. Argumentace zdůrazňující náklady na hypotetické úspory emisí skleníkových plynů je tak velmi účelová, i když jsou současné výpočty a zákony takto nastaveny.

Jinou rovinu by však přinesla úvaha o úsporách energetického uhlí. Z hlediska využití přírodních surovin je totiž zřejmé, že spalování uhlí je podobně jako spalování ropy, resp. jejích produktů, tou nejméně efektivní chemickou technologií. Nenávratně tak ztrácíme cennou chemickou surovinu. Uhlí totiž může být zdrojem zajímavých chemických sloučenin, benzínem počínaje a speciálními organickými chemikáliemi konče. Čím méně uhlí spálíme pro výrobu elektřiny či tepla, tím více nám ho zůstane pro alternativní využití jako suroviny pro výrobu chemických sloučenin. V tomto případě lze již poměrně přesně ekonomicky analyzovat alternativní technologie pro využití uhlí a zjišťovat efektivitu úspory uhlí. Uvítal bych proto, abychom v případě alternativních zdrojů výroby elektřiny pomocí obnovitelných zdrojů energie ustoupili od otrockého a věcně nesmyslného vyčíslování potenciálních úspor emisí kysličníku uhličitého. Jak ukázal krach nedávné konference o klimatu v Kodani, údajnou dobrou vůli ke snižování emisí tak zvaných skleníkových plynů má dnes kde kdo. Když však přijde na faktické závazky, kde na jedné straně lze konkrétně vyčíslit náklady na takové záměry a na druhé straně se nelze prakticky dopídit vyčíslitelných přínosů takových opatření kromě věty o tom, že "snižování emisí skleníkových plynů je dobrá věc", výsledkem může být jen oprávněná skepse a nedohoda.

Mnohem racionálnějším základem na podporu obnovitelných zdrojů energie, a to nejen slunečních elektráren, je potřeba Západu snižovat svou energetickou závislost na primárních zdrojích z Ruska či Blízkého východu, tj. z míst, kde nás opravdu nemají moc rádi. Lze totiž oprávněně očekávat, že zvyšující se závislost na dodávkách plynu či ropy z těchto území by mohla dále podlamovat schopnost Západu bránit své společenské, kulturní a politické hodnoty. Jak ukazuje případ libyjského diktátora Kaddáfího a atentátu na letadlo společnosti Pan Am nad skotským Lockerbie, diktátorské režimy mohou nabídnout výměnou za odpuštění jejich hříchů přístup k surovinám, čemuž jsou politici na Západě ochotní naslouchat a chovat se podle toho.

Pokud budeme využití obnovitelných zdrojů energie považovat za cestu snižující naši energetickou závislost na energetických zdrojích z dovozu a přestaneme počítat tuny "uspořeného" kysličníku uhličitého, bude to jenom dobře pro skutečně racionální diskusi o těchto nových zdrojích energie. Cena za tyto nové formy zdrojů elektřiny, jakými je fotovoltaika, větrné elektrárny a další obnovitelné zdroje (geotermální, odpad z potravinářských technologií apod.), pak nemusí být snadným a laciným zdrojem kritiky. V jistém čase se využití obnovitelných zdrojů energie může stát otázkou naší nezanedbatelné strategické výhody.