Bylo to někdy v létě roku 1998, když v Mnichově do našeho kupé, v rychlíku směřujícím do Prahy, přistoupili dva nakažlivě rozesmátí mladí muži. Cestoval jsem tehdy s kolegou, který se právě vrátil z ročního studijního pobytu v USA. Ten zajásal, protože oba kluci byli Američané, právě ukončivší studium historie na univerzitě v Yale. Rodiče jim za odměnu zaplatili šestitýdenní pobyt v Evropě. A to již začalo zajímat i mě, protože se historií i cestovním ruchem zabývám profesně a chtěl jsem vědět, co nabízí v tomto směru naše cestovky.

Oba mládenci měli tři týdny na Francii a tři týdny na Česko. Rodiče jednoho z nich měli z matčiny strany české kořeny, takže měli zájem, aby se chlapci dozvěděli i něco z české historie. Jenže jejich „český“ program byl velice stereotypní. Klasická Praha, Karlštejn a Český Krumlov. Tedy místa, kam jezdí devadesát procent zahraničních turistů. A vůbec nic speciálního. Ale jinak jsme se bavili přenáramně. Asi po hodinové debatě se mě jeden z těch mladých mužů zeptal, jestli bych mohl jmenovat nějaké zajímavé postavy z dějin, které jsou společné historii Francie, USA a Česka. Pochopitelně, že mě jako první napadl generál Lafayette. A to jsem si dal. Právě tento zvídavý mladík vypracoval uprostřed studia nějakou sáhodlouhou práci o generálovi. A věděl o něm všechno. Tedy - téměř všechno. Když mi položil otázku, proč zařazuji generála Lafayetta do českých dějin, odvětil jsem mu, že z toho důvodu, že byl v letech 1794-1797 vězněn v Olomouci. Není to málo, zeptal se docela správně onen budoucí historik. Vždyť to, že byla v rakouské monarchii jedna z věznic v Olomouci, ještě pro české dějiny nic neznamená, i kdyby tam byl vězněn kdokoli, namítal. Tak jsem se ho zeptal, jestli mu něco říká jméno generál Benjamin Huger. Věděl. Ano, to byl generál Konferederace v občanské válce Severu proti Jihu. Ano, řekl jsem mu, ale mně jde o jeho dědečka, také Benjamina, a o jeho tatínka Francise Kinlocha Hugera. O nich mladík nevěděl tedy nic. A chtěl pochopitelně vědět, jak to vše spolu souvisí.

A tak jsem jim jen stručně vyprávěl, jak se doktor Erich Bollman pokusil v roce 1794 utajovaného prominentního vězně osvobodit. Jak se zcela náhodně setkal ve Vídni s Francisem Hugerem, jehož tatínek Benjamin se s Lafayettem přátelil, a který přijel do Vídně rovněž s cílem pomoci Lafayettovi. A jehož syn byl později generálem Konfederace. Nu a o tom, jak se jim 8. listopadu 1794 Lafayettův útěk málem podařil. Nešlo však vše podle plánu a generál Lafayette se zcela náhodně dostal do obce Brunseif, dnes Ryžoviště v Nízkém Jeseníku, v okrese Bruntál. V okolí obce Ryžoviště potkal koželuha Drechslera, kterého požádal o pomoc při překročení hranice. Podivně vyhlížející muž nabízející za drobnou službu koně, byl poctivému občanu podezřelý. Proto Drechsler přivedl rychtáře Josefa Richtra s dalším ozbrojencem a prchajícího generála zatkli. Noc strávil Lafayette v budově rychty. A tak druhý den přijela do Ryžoviště početná eskorta, rychtář Josef Richter byl veřejně pochválen za bezchybné vykonávání svého úřadu a zoufalý sedmatřicetiletý hrdina dvou revolucí, člověk bojující za svobodu všech, musel zpět do krutého vězení. Co však tehdy občané v Ryžovišti a okolí věděli o americké či francouzské revoluci. Ale do našich dějin to patří, protože ona rychta pod kostelem, cenná stavba z 18. století ve stylu Ludvíka XVI., v Ryžovišti dodnes stojí a předmětnou událost připomíná pamětní deska na jejím průčelí. A místní občané se k této epizodě dějin hlásí. A dal jsem ještě s gustem k lepšímu, že můj kolega MgA. Jan Sulovský, redaktor Českého rozhlasu v Olomouci, napsal hru Lafayette - hrdina dvou světadílů, která byla rok před tímto naším setkáním uvedena v Olomouci. Takže patří Lafayette do našich dějin, či nepatří? Skončil jsem své vyprávění otázkou. Jo, patří, říkali ti mládenci. Ale proč neumí vaše cestovní kanceláře třeba takovou návštěvu toho Rýžoviště nabídnout turistům? Víte, jak by u nás doma koukali, kdybychom jim vyprávěli, že jsme byli v budově, v níž strávil generál Lafayette noc na útěku? A kdybychom se u toho ještě mohli vyfotografovat?

Tenkrát jsem oněm chlapcům odpovědět neuměl, ale dal jsem jim za pravdu. A nenechal jsem si tento příběh pro sebe. Zpracovali jsme s kolegy na toto téma několik projektů. Ty by přiblížily zájemcům z Evropy i ze zámoří málo známá místa v Jeseníkách, která jsou spojena s životy desítek velmi zajímavých osobností evropského významu. Máme takových osobností vytipováno a podobně zpracováno více než sto. Pochopitelně i takových, o nichž se málo vědělo a ví. V té době se ještě ani Opava nehlásila jednoznačně k rodačce Joy Adamsonové. Pochopitelně jsme narazili. Odborníci na cestovní ruch prohlásili projekty za bludy s tím, že daleko lepším cílem cestovního ruchu je Karlštejn než nějaká rychta v Rýžovišti.

A tak jsem si po dvanácti letech s gustem přečetl v sobotních Lidových novinách rozhovor Pavly Francové s „advokátem turismu“ Václavem Stárkem, generálním sekretářem Asociace hotelů a restaurací ČR, pod názvem Ceny v českých hotelech jsou na dně. Václav Stárek konstatuje, že bychom se měli cestovnímu ruchu věnovat o hodně více, protože jde vlastně o zajímavou ekonomickou oblast. A říká, že bude nutné dostat turisty do regionů, v nichž „už dnes není problém sehnat ubytování na vysoké úrovni, ale je potřeba dát tomu turistovi důvod, aby přijel. Například je dobré vytvořit nějaký příběh. Lidé si chtějí hrát, zajímají je příběhy, a tak není nic lepšího, než využít historii, řemesla a cokoli dalšího, co je spojeno s tím krajem a snažit se to turistovi nabídnout a dobře prodat.“

Zlatá slova, že? Jenže pan Václav Stárek vidí bohužel také jedno z řešení v tom, „aby vznikl podvýbor pro cestovní ruch v Poslanecké sněmovně, aby se někdo začal zabývat cestovním ruchem jako takovým“. To říká také v onom rozhovoru, a to ale není vůbec ono. To by přispělo pouze k tomu, že by ještě více cestovali pouze poslanci, jakoby za poznáním.

Řešení rozvoje cestovního ruchu spočívá především v tom, aby rozhodující slovo v této politice měli především ti, kdož turistiku organizují, a nikoli úředníci na krajích a na ministerstvech. Ti totiž každoročně rozhodují o obrovských částkách investovaných do tisíců většinou nic neříkajících (byť skvěle vypadajících) propagačních příruček, obsahujících často značné množství věcných chyb, ale žádná pozvání na rychtu do Rýžoviště.

Jenže každý takový úředník vám řekne, že nelze tak velké prostředky svěřit lidem dole. Oni nemohou chápat státní strategii. Podle toho také náš cestovní ruch vypadá. Schází mu ruch a ruchadla.