19.3.2024 | Svátek má Josef


EKONOMIKA: Česko, hospodářský hlemýžď

24.5.2017

Důvody k vládní pýše nad ekonomickými výsledky země se při bližším pohledu rozplynou

Česká vláda se pyšní hospodářským růstem, nízkou nezaměstnaností a údajně skvělými výsledky státního rozpočtu. Přitom ale náš úžasný růst nedosahuje běžných hodnot z let 2000 až 2008. Co se stalo s českou ekonomikou? Jsou to jen důsledky krize a ztracené dekády? Anebo už jsme konvergovali do té míry, že náš čeká již jen pomalý růst vyspělých zemí, které už blahobytu dosáhly?

Navzdory příznivým faktorům

Při bližším pohledu se důvody k pýše rozplynou. Například „skvělé“ výsledky rozpočtu. Za ně vděčíme třem faktorům. Za prvé, výdaje na dodatečné financování projektů dotovaných Evropskou unií poklesly v roce 2016 o 118 miliard korun ve srovnání s předchozím rokem. Méně dotací, méně výdajů, méně plýtvání – nic proti tomu, ale stěží jde o zásluhu české vlády.

Za druhé, nízká nezaměstnanost měla za následek nižší výdaje a vyšší rozpočtové příjmy. To je docela logické a zdálo by se, že vládě za to patří potlesk. Jenomže při pohledu na mezinárodní data zjistíme, že nezaměstnanost rapidně klesala ve většině zemí světa díky globálnímu hospodářskému oživení. Česko zkrátka surfuje na vlně světové konjunktury, přičemž jeho vlastní růst není nijak udivující.

Týdeník The Economist uvádí pro Česko dvouprocentní hospodářský růst (údaj za poslední čtvrtletí 2016). Z jiných zemí: Estonsko 2,7 %, Irsko 7,2 %, Island 11,3%, Lotyšsko 3,9 %, Lucembursko 3,8 %, Slovensko 3,0 %, Nizozemsko 2,5 %, Polsko 3,3 %, Izrael 4,3 %. Pro srovnání, Francie: 0,8 %. Zde vidíme, co to znamená, když se řekne „vícerychlostní Evropa“.

Kdyby Češi hráli hokej tak, jak se daří jejich ekonomice, neměli by nárok dostat se na mistrovství světa. Ale mohli by se klidně připojit k „tvrdému jádru“ Evropské unie, které dlouhodobě stagnuje a stagnovat bude.

Třetí příčinou „báječných“ výsledků státního rozpočtu je politika České národní banky. Jejím důsledkem jsou rekordně nízké úrokové sazby. Posuďte sami. Úroková sazba desetiletého státního dluhopisu činila 4,3 procenta v lednu 2010. V lednu 2014 poklesla na 2,43 procenta, zatímco v lednu 2016 již jen 0,62 procenta. Mnohé z dluhopisů s kratší dobou splatnosti přitom poklesly do záporných hodnot, takže ministerstvo financí začalo na zadlužování dokonce vydělávat! V roce 2013 čisté výdaje na dluhovou službu činily 50,56 miliardy korun, v roce 2016 poklesly na 40,38 miliardy.

Navzdory všem těmto unikátně příznivým faktorům Česko nemá „druhé nejlepší finance v EU hned po Lucembursku“. Pokud jde o výši státního dluhu ku velikosti ekonomiky, jsme na čtvrtém místě za Estonskem, Lucemburskem a Bulharskem. Ale dobrá, i to by mohl být pěkný výsledek, jen nebýt tak pomalého růstu.

Česko je hospodářský hlemýžď. České bankovnictví neprošlo po roce 2008 světovou krizí (naši vlastní krizi nám vláda a ČNB vyrobily již v roce 1997). Česká hospodářská recese byla velmi mírná oproti krizím, které zažily třeba Irsko, Španělsko nebo dokonce Island. Přesto od té doby něco neklape. Český ekonomický motor vydává divné zvuky a nejede na plný potenciální výkon. Relativní výkonnost ve srovnání s Německem dokonce klesá. O nějaké „konvergenci“ se již hodně dlouho nemluví, neboť namísto dohánění ztrácíme pozice.

Samá záhada

Andrej Babiš se chlubí, že „za tu dobu, co jsem ministrem financí, jsme na daních a odvodech vybrali o 320 miliard navíc“. Ale to jaksi nesedí. Pan Babiš je ministrem od ledna 2014. V tomto roce příjmy centrální vlády dosáhly 1133,8 miliardy korun, přičemž stát samozřejmě hospodařil ještě podle rozpočtu schváleného předchozí vládou. V roce 2016 příjmy činily 1281,6 miliardy. Ať počítáme, jak počítáme, nárůst příjmů se přiblížil zhruba ke 150 miliardám, což je právě tolik, kolik stát ušetřil díky nižším požadavkům na spolufinancování evropských projektů, levnější dluhové službě a poklesu nezaměstnanosti vzhledem ke globální hospodářské konjunktuře. Odkud se vzalo oněch „320 miliard navíc“, je záhadou.

Ještě větší záhadou je, kdy (a jestli vůbec) se česká ekonomika dokáže vzchopit, aby dohnala alespoň Rakousko. Vzhledem k faktu, že před první světovou válkou české země byly hospodářsky daleko výkonnější než Rakousko (s výjimkou Vídně, kde se vybíraly daně), nemělo by to být nemožné. Ale jak se dostat z mrtvého bodu?

Snadněji lze říci, co nás ze stagnace nedostane. Nepomohou nám dotace. Nepomůže nám „nová Hedvábná stezka“, pokus Číny přenést své vlastní dluhy a růstové problémy do zahraničí. Nepomůže nám zavírání hospod a vesnických prodejen kvůli EET. Nepomůže nám tlak odborářů na zvýšení mezd o pár procent navíc – potřebovali bychom růst o pár desítek procent během rozumné doby. Co jediné by nám mohlo pomoci: práce a podnikání. Za celou dobu své existence lidstvo nenašlo lepší recept na prosperitu. A jaká je hlavní úloha vlády: neházet klacky pod nohy, prosím.

LN, 19.5.2017

Autor je ekonom, spoluautor programu strany Realisté

Pavel Kohout.cz