Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996EKONOMIKA: Černé díry v červených číslech (úvod)
Toto je první článek v dlouhé a nepravidelné sérii, kterou jsem vám slíbil. Postupně se v ní seznámíme s problémovými stavbami z celého světa.
Pražský tunel Blanka není sám. Naopak, má sourozence, kam se podíváš. Kdybychom udělali na glóbu červenou tečku v každém místě, kde stojí nějaký předražený a opožděný projekt, vypadala by naše zeměkoule, že dostala neštovice. Proč k tomu vůbec dochází?
Jednoduchá otázka, velmi těžká odpověď.
Jedním z vlivů je určitě korupce, ale domnívám se, že nebude rozhodující. To by bylo moc snadné. Různé země světa se svou mírou zkorumpovanosti navzájem dost liší, ale zdá se, že problém „přešvihnutých“ megastaveb je univerzální a postihuje všechny civilizace. To naznačuje, že tento problém je dán spíše hlubokou psychologií člověka.
*****************************
Izraelský psycholog Daniel Kahneman je u nás znám jako autor knihy Myšlení rychlé a pomalé. Pamatuji si, jak jsem ji četl s požitkem, který se dá srovnat snad jen s čerstvou zamilovaností. Knihomolové mi nyní určitě rozumějí.
Právě Kahneman byl první, kdo se začal systematicky věnovat problému iracionality. Kladl si otázku: podle čeho se lidé vlastně rozhodují, když ne rozumem? Při svém výzkumu objevil několik zákonitostí lidské psychiky, kterých si do té doby oficiální věda nevšimla. (Obchodníci, politici či podvodníci je naproti tomu z praxe znali již dávno.) Z jeho objevů vyrostla nová disciplína zvaná behaviorální ekonomie. V roce 2002 dostal Kahneman za své dílo Nobelovu cenu.
Jeden z jevů, který Kahneman popsal, se jmenuje optimistický bias. (Bias = zaujatost, opak nestrannosti; špatně se to překládá.) Zhruba řečeno: lidé systematicky podceňují časové i finanční náklady svých plánů, jakož i pravděpodobnost negativních jevů obecně.
Samozřejmě se to netýká rutinních činností. Peníze a čas, které jsou potřeba k usmažení vajíček na snídani, se brzy naučíme odhadnout docela přesně. Ale jakmile jde o něco složitějšího, začíná se tento jev projevovat v plné síle. Vezměte si třeba takové psaní diplomové práce. To dělá skoro každý ve svém životě poprvé. A jeho původní odhad, jak dlouho to bude trvat, nemívá s výsledkem mnoho společného.
„Buďte optimistou – zatím je to dobrý!“
Byl jsem svědkem podobného procesu u rekonstrukce elektrických rozvodů v jednom menším objektu. Rozpočtu se to až tolik netýkalo. Firma, která práci prováděla, patřila k ostříleným veteránům oboru a náklady na nové kabely a další vybavení dokázala odhadnout se solidní přesností.
Co ovšem nevyšlo, byl čas. Původně desetidenní akce se nakonec protáhla na více než měsíc. Nešlo o podvod, stejně z toho pánové elektrikáři nic navíc neměli, leda mrzutosti. Prostě se průběžně naráželo na těžko plánovatelné problémy, od záludností zanechaných stavitelem v roce 1928 nám, budoucím generacím, až po náhlé onemocnění jednoho z důležitých pracovníků, kterého sklátil žaludeční vřed.
Víceméně to samé jsem si vyslechl od každého, kdo někdy něco stavěl, ať už vlastními silami nebo s pomocí jiných. Podlahy, bytové jádro, chata atd. Akce, které se dokázaly přidržet původního rozpočtu a termínu, jsou vzácnější než bílá vrána.
Problém se netýká jen staveb. Za svůj život jsem naprogramoval značné množství softwaru a musím říci, že v tomto oboru lidské činnosti to nevypadá o nic lépe. Základ celé práce je hotov rychle, ale odstranění nečekaných komplikací a vychytání chyb vždycky trvá podstatně déle, než se původně plánovalo.
Před několika lety jsem dospěl k pravidlu, kterému říkám pravidlo čtyř. Je velmi jednoduché. Vezmi svůj původní odhad a vynásob jej čtyřmi. To je reálný čas dokončení, který počítá s tím, že v průběhu činnosti vás budou rozptylovat jiné záležitosti a že budete narážet na potíže, které vás ani nenapadly. Tj. týden = měsíc, kvartál = rok.
Pravidlo se mi docela osvědčilo, většina úkolů se mi vejde právě do rozsahu „troj- až čtyřnásobek původně očekávaného času“. Špatné je, pokud jejich plnění záleží i na nějakém jiném jedinci, který má málo času. Za poslední rok se mi to stalo jednou, z týdne pak byly dva měsíce.
Nu, a něco podobného se může uplatňovat i u megastaveb za miliardy korun.
*****************************
Daniel Kahneman dokládá houževnatost optimistického biasu na své vlastní historce, která ukazuje, jak těžké je popasovat se s neúměrným optimismem, i když o něm víte a snažíte se s ním počítat.
Kahneman, jeho spolupracovník Amos Tversky a několik dalších psychologů se rozhodli napsat učebnici pro izraelské střední školy. Pravidelně se scházeli, aby na ní pracovali. Zhruba po roce, kdy už měli několik kapitol napsáno a připravenu osnovu celé knihy, se jednoho dne pustili do odhadů, za jak dlouho ji budou mít hotovou. Odhady se pohybovaly mezi 1,5 a 2,5 roku.
Pak se Kahneman šel zeptat nezávislého odborníka – děkana Seymoura Foxe. Ten si jej vyslechl a ohromil jej svým odhadem. Neznal žádný tým, který kdy byl s takovou prací hotov dříve než za 7 roků, a dost velká část podobných projektů nebyla dokončena nikdy. Kahnemanovi lidé se trochu urazili: to nás nezná!
Přesto se děkanův odhad ukázal být nejlepší. Učebnice byla dokončena až za 8 let a jelikož se mezitím změnily osnovy, byla středním školám k ničemu.
Jestliže se tímhle způsobem nachytají sami odborníci, kteří celý problém objevili a popsali, začíná být k pochopení, proč se velké projekty v celém světě dostávají do časových skluzů a ohromných finančních ztrát.
Přehnaný optimismus není jediným psychologickým jevem, který může stát v pozadí celého problému. Dalším faktorem v celé hře je tendence lidí upínat se na čísla, pokud už nějaká byla vyřčena. Tomu se říká „efekt kotvy“ a v případě veřejných megastaveb může být nejen podvědomý, ale docela vědomý. Představte si třeba tento scénář:
Projednává se budoucí veřejná stavba, která má podle odhadu ministerstva stát zhruba 1,2 miliardy korun. Vyjádří se k ní první uznávaný odborník a řekne, že bude stát 1,25 miliardy korun. Vyjádří se k ní druhý uznávaný odborník a řekne, že bude stát 1,3 miliardy korun.
Vy jste na řadě třetí a z vašich vlastních výpočtů, srovnání a úvah vychází, že to budou minimálně 2,5 miliardy Kč. Co v takové chvíli uděláte? Můžete si dovolit svůj odhad vůbec zveřejnit? Spíš asi ne. Proč?
Protože pokud to číslo zveřejníte a nakonec nebudete mít pravdu, znemožníte se nadlouho dopředu, možná na celý život. Veřejnost si řekne – co to musí být za poděsa, když odhadnul cenu tamté stavby dvakrát výš, než kolik opravdu stála?Vaše důvěryhodnost je pryč, zpátky ji jen tak nezískáte. Za zády se vám budou smát. Odborník, který se takto zmýlil, má těžký život.
Ale špatný je i druhý případ. Pokud se nakonec ukáže, že jste pravdu měl, tak jste tím udělal ze svých dvou uznávaných kolegů-odborníků před lidmi hlupáky. A nejen z nich, také z toho úředníka z ministerstva, který celou věc zadával a který bude na svém místě sedět ještě dalších dvacet let. Lidé neradi vypadají jako hlupáci a někdy v budoucnosti vám to určitě oplatí, aby to zabolelo. Stojí vám to za to?
Nakonec vám z toho vyjde, že nejlepší bude, když zveřejníte hausnumero, které se od odhadu vašich kolegů moc neliší. Pokud nevyjde, aspoň jste se mýlili všichni a nevznikne mezi vámi žádný konflikt. Dokonce si možná ušetříte trestní stíhání (aneb „nikdo ty komplikace nedokázal odhadnout předem, pane poručíku!“).
Chcete-li se o kognitivních biasech a chybách v myšlení chcete dozvědět více, doporučuji vám tyto dvě TED přednášky od izraelských psychologů (Dan Ariely a Tali Sharot). Každá má cca 18 minut a lze si u nich zapnout české titulky. Času stráveného nad nimi nebudete litovat. Zde je jedna:
a zde druhá:
Pro dnešek stačilo. Od příštího dílu se začneme dívat na jednotlivé stavby, které se svým projektantům (a daňovým poplatníkům) staly noční můrou. Nebude to hned, ale do půlky října se dočkáte první z nich. Můžete uzavírat sázky, ze které země bude.
*****************************
*****************************
Hudební epilog
Na závěr taková optimistická písnička, abyste si trochu zlepšili náladu.
Je dobře, že se Simon a Garfunkel nezabývali také otázkou, kolik by takový Bridge over Troubled Water vlastně stál. Třeba by pak raději nic nenapsali.
Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora