24.4.2024 | Svátek má Jiří


EKONOMIKA: Beznadějné vyhlídky do nového roku

31.12.2009

S nadějí vzhlížíme do nového roku před každým Silvestrem. Letos, po krizovém roce 2009, je to doufání ještě o něco silnější. Zvláště když kdekdo hlásí jasné světlo na konci tunelu a statistiky ukazují, jak ekonomika po desetinkách procenta leze zase vzhůru. A je to dobře, protože se píše „věř a víra tvá tě uzdraví“, a nutno konstatovat, že v ekonomice jsou pozitivní očekávání skutečně živou vodou.

Jenže k té víře je také dobré vědět, že zatímco ekonomika se zvedat z popela již začala, tak lidé to na vlastních životech a životní úrovni ještě nějaký čas nepocítí.

Objektivně vzato, tak hustou mlhu při pohledu do nejbližších dvanácti měsíců jsme ještě nezažili. Masivní státní pomoc v uplynulém roce sice dokázala zabránit řetězovému kolapsu finančních trhů s nedozírnými následky, ale skutečnou příčinu krize neodstranila a ani odstranit nemohla. Jak pregnantně upozorňuje například viceguvernér ČNB Miroslav Singer ve své prezentaci Česká ekonomika a krize, která je k nahlédnutí na webu centrální banky, cena za krizi a za způsob jejího řešení bude vysoká a budeme ji platit hodně dlouho.

Hlavním problémem současnosti jsou nadbytečné výrobní kapacity, které byly vytvořeny pomocí dluhů, a ty bude nutné uhradit, což se neobejde bez problémů nejen pro zaměstnance, ale i pro financující banky. Lze očekávat, že nezaměstnanost se bude proto ještě zhoršovat a sociální situace se rozhodně nevylepší. Singer proto soudí, že rok 2010 bude obtížnější než ten letošní, a jistě není sám.

Navíc sám způsob řešení krize zadělal na krizi novou. Pumpování peněz do světové ekonomiky je již nyní na trzích cítit ve formě masivního růstu cen akcií, což hrozí vznikem další cenové bubliny, jejíž prasknutí může vyvolat další vlnu paniky. Dramaticky také vzrostly ceny zlata, k němuž se investoři utíkají jako k poslední záchraně ve strachu z inflace, která může propuknout, pokud vlády a centrální banky nezačnou včas stahovat z trhu peníze nasypané do hospodářství při protikrizových intervencích.

Jenže to bude bolet. Takové stahování znamená zvýšení úrokových sazeb a zdražení obsluhy státních dluhů nadělaných v době krize a stále dramaticky rostoucích. I v malých českých podmínkách to dělá pěkný ranec. Aktuální prognózy uvádějí, že úrokové sazby vzrostou během roku až roku a půl o jeden až dva procentní body. Polovina dluhu je přitom financována prostřednictvím krátkodobých pokladničních poukázek, což znamená, že zvýšení úroků ministerstvo financí pocítí vlastně okamžitě. A roční náklad na jejich splacení vzroste i bez dalších státních půjček pro rok 2011 minimálně o pět, ale spíše o deset miliard.

A není psáno, že úroky nevystřelí ještě více. Vlády se stále nechtějí přihlásit k úspornější rozpočtové politice. Například v USA má činit deficit rozpočtu pro rok 2010 deset procent HDP a v Británii dokonce dvanáct, takže kam se my s našimi pěti a půl procenty hrabeme.

Ale náš problém je rychlost růstu státního dluhu a v jeho struktuře, kdy hlavní příčinou každoročních deficitů není krize, ale dlouhodobý život nad poměry a automaticky rostoucí povinné výdaje. A dnes už si fakticky půjčujeme i na zaplacení úroků z půjček. Další státní půjčky navíc ujedí z koláče peněz, které by banky mohly půjčovat podnikům, a podpořit tak vznik nových pracovních míst. Větší dluhy totiž rovná se větší nezaměstnanost.

Jedinou nadějí je, že budou volby a dostaneme silnou vládu, která tento problém bude konečně řešit. Je to naděje slaboučká jako sluneční paprsky na konci prosince. Ale umírá poslední.

MfD, 29.12.2009