9.12.2016 | Svátek má Vratislav






EKONOMIKA: Anatomie britského zázraku

26.5.2014

Velká Británie překvapuje Evropu. Prožívá ekonomický boom, logický a tvrdě zasloužený

Ještě před dvěma lety se Británie vzpamatovávala nejpomaleji z vyspělých světových ekonomik. Když ji navštívíte dnes, spatříte pozoruhodné vzepětí. Dle nejnovějších dat HDP v prvním čtvrtletí 2014 meziročně posílila o 3,1 procenta; zotavuje se nejrychleji ze zemí G7. Roste objem investic a důvěra mezi podnikateli i domácnostmi. Obchodní domy praskají ve švech. Trh nemovitostí je velmi živý, v oblasti Velkého Londýna dokonce přímo žhavý. Čím to, že právě Velká Británie se tak svižně vypořádala s následky finanční krize?

Abychom pochopili vývoj britské ekonomiky v uplynulých letech, musíme nejprve rozptýlit některé předsudky. Prvním z nich je představa o Angličanech jako o konzervativním národě, který nemá rád změny. Právě naopak. Již od "slavné revoluce" v roce 1688 byla Velká Británie hlavním inovátorem v oblasti podnikání a financí. Bankovnictví a burzy v současné podobě jsou fakticky britským vynálezem. Stěží se najde ekonomický model, který by Velká Británie nevyzkoušela – samozřejmě s výjimkou totalitní plánované ekonomiky.

Mezi formativní události, které vytvořily současnou ekonomickou podobu Británie, patří zejména tyto tři:

– vznik státního dluhu v důsledku druhé světové války; – socializace ekonomiky po roce 1945; – reformy premiérky Margaret Thatcherové v osmdesátých letech 20. století.

Poválečná stagnace Velká Británie byla v období po druhé světové válce zatížena dluhem v neuvěřitelné výši 262,9 procenta HDP podle tržní hodnoty státních dluhopisů z konce roku 1946. Na rozdíl od Německa, Japonska a Itálie, kterým Spojenci válečné dluhy téměř úplně odpustili, Velká Británie nesla břemeno vítěze. Německo si mohlo dovolit tvrdou měnu a nízké daně. Svobodný obchod byl v západní části Německa zaveden již od roku 1948.

Oproti tomu Velká Británie zrušila přídělový systém (lístky na spotřební zboží) až v roce 1954 – tedy rok poté, co lístkový systém zrušilo komunistické Československo! Tak velká byla válečná finanční zátěž. Vypovídá o ní ještě další informace: Velká Británie držela ještě dlouho v poválečném období mezní daně z příjmů ve výši až 95 procent.

To na splacení dluhů ale stále nestačilo, proto vláda musela dávat Bank of England instrukce k inflačnímu tisku peněz. (Centrální banka je nezávislá na britské vládě teprve od roku 1997.) Inflace kulminovala na hodnotě 24,2 procenta v roce 1975. V letech 1945 až 2005 cenový index vzrostl 23,4násobně.

Vysoké daně a vysoká inflace měly samozřejmě nepříznivý dopad na vývoj britské ekonomiky. Životní úroveň dlouhodobě stagnovala a britská libra ztratila své někdejší neotřesitelné postavení tvrdé konvertibilní rezervní měny. Během sedmdesátých let 20. století Britové dokonce zažili něco, co obyvatelé bývalého východního bloku považují za svoji unikátní zkušenost – devizový příslib. Skutečně, Britovémuseli žádat o příděl cizích měn při cestách do zahraničí, který byl velmi limitovaný. A zažili i režim vícera různých měnových kurzů pro turistiku a podniky.

Náskok před kontinentem

Britský socialistický experiment si částečně vynutily válečné náklady, dílem jej způsobila snaha ekonomů z London School of Economics vyzkoušet si některé teoretické koncepce v praxi. Ať tak či onak, přišel zhruba o 30 let dříve než Francie, Itálie, Belgie, Německo a další západní kontinentální ekonomiky začaly v sedmdesátých letech budovat dnešní mohutný sociální stát. Británie předstihla ve vývoji kontinent.

Například když francouzský prezident François Mitterand ještě začátkem 80. let znárodňoval banky a těžký průmysl, britská premiérka Thatcherová ve stejné době již zahájila opačný proces. Velká Británie byla o desítky let dál, protože dříve udělala chyby, kterých se jiné státy dopustily později. Zahájila trend snižování daní, privatizace a dalších kroků směrem k poněkud volnější tržní ekonomice. Británie také jako jedna z prvních zemí EU dospěla k názoru, že společná měna není pro její ekonomiku výhodná. Je nutno zdůraznit, že k problému eura se Británie postavila pragmaticky, a ne ideologicky. Gordon Brown, bývalý ministr financí za Labouristickou stranu, sestavil pět otázek:
– Je hospodářský cyklus a ekonomická struktura Velké Británie a kontinentu kompatibilní, abychom mohli permanentně žít ve společné měnové zóně?
– Pokud nastanou problémy, je systém dostatečně pružný, aby dokázal reagovat?
– Znamenalo by členství v eurozóně lepší podmínky pro dlouhodobé investory podnikající ve Velké Británii?
– Jaký dopad by mělo členství v eurozóně na konkurenceschopnost britských finančních služeb?
– Stručně řečeno, přinese společná měna vyšší růst, stabilitu a trvalý nárůst zaměstnanosti?

Správné rozhodnutí

Poté, co většina otázek byla zodpovězena záporně, Velká Británie se rozhodla pro trvalou výjimku (opt-out) ze členství v eurozóně. Bez ohledu na fakt, že Labouristická strana je tradičně eurooptimistická. Následné události pak ukázaly, že rozhodnutí přijaté s chladnou hlavou bylo nepochybně správné. Jak by Británie dopadla, kdyby hypoteticky měla euro, ukazuje příklad sousedního Irska.

Britský novinář John Lanchester k tomuto tématu napsal: "Kdybychom přijali euro a naše hypoteční úrokové sazby byly navázány na příjemně nízké kontinentální sazby, peníze by byly ještě levnější a úvěry dostupnější, takže bublina na trhu nemovitostí ještě větší a následný krach ještě tvrdší. Dva příklady zemí, kde se to stalo: Irsko a Španělsko…Ty zoufale potřebovaly vyšší úrokové sazby k ukončení úvěrové bubliny, ale potřeby jiných zemí převážily. Výsledkem byla groteskní bublina a strašlivý krach, který následoval."

Připomeňme, že irská bankovní krize měla za následek téměř bankrot státu. Ten byl odvrácen jen díky mezinárodní finanční půjčce za drsných okolností. Španělská bankovní krize měla podobný průběh a její důsledky ještě prodloužily a zhoršily byrokracie a katastrofálně špatný zákoník práce. Tedy něco, co Velká Británie nezná. Snadnost podnikání je naopak tradiční britskou výhodou.

Výhoda vlastní měny

Nelze tvrdit, že byVelkou Británii nezasáhla finanční krize. Naopak, byla jednou z jejích prvních obětí. Na podzim 2007 to byla britská banka Northern Rock, která se stala předmětem klasického bankovního runu – prvního v zemi od sedmdesátých let – a již vzápětí musela zachránit vláda. Kdyby však Velká Británie měla euro, skončila by nesrovnatelně hůře. Objem špatných úvěrů by byl mnohem větší; mezinárodní záchranná akce by si vyžádala mnohem více finančních prostředků; Velká Británie by zřejmě byla donucena zvýšit daně, což by její ekonomiku odrovnalo už úplně.

Uprostřed krize se projevila i jiná výhoda vlastní měny s volně plovoucím kurzem. Během akutního krizového období (červenec 2007 až leden 2009) kurz britské libry poklesl vůči euru o 26 procent. Tento hluboký pokles samozřejmě znamenal nepříjemnost vzhledem k poklesu kupní síly Britů vůči zahraničí, ale zlevnil uprostřed krize britský export a zvýšil atraktivitu Velké Británie jako cíle zahraničních investic. Podobný přirozený adaptační mechanismus se tehdy uplatnil i v případě české koruny, která oslabila o 17 procent vzhledem k euru.

Díky slabší libře se rozběhl export, turistický ruch a příliv zahraničních investic do britského realitního trhu. Přesněji řečeno, jde především o londýnský realitní trh, neboť zbytek země ještě nedohonil úroveň cen z let 2007 a 2008. Londýn však jde vzhůru ve velkém stylu. Ceny bytů v centru jsou více než o 20 procent vyšší než před krizí a zbytek města (Outer London) rychle následuje.

Bez ohledu na regionální nerovnováhy (ceny bytů na severovýchodě Anglie jsou stále asi o čtvrtinu pod úrovní roku 2007) se britské ekonomice daří. Je to poznat i z přílivu imigrantů z kontinentu. V restauracích, obchodech, hotelech a na mnoha jiných místech můžeme potkat Španěly, Francouze, Portugalce, Italy, Poláky, ale také Čechy nebo Slováky. V Londýně je už téměř vzácností potkat bílého Brita. (Ve vchodu do jedné administrativní budovy jsem si už myslel, že recepční je bílý Brit, ale vyklubal se z něho Čech; právník, kterého jsem šel navštívit, byl africký imigrant. Jeho koncipient pak mladý Albánec.)

Otevřenost a pružnost

Úspěch britské ekonomiky je dán otevřeností a pružností. Zažili jste někdy administrativní peklo se založením společnosti s ručenímomezeným v Česku? VBritánii nic takového není. Žádné otravné návštěvy notářů, neuvěřitelné poplatky za banality, nesmyslně dlouhé lhůty. Podobně pružný je i britský pracovní trh. Británie byla jednou z prvních zemí, které se otevřely novým členským státům Evropské unie – a nejen jim.

Britské zákony umožňují snadno přijímat, ale také snadno propouštět. Proto se – na rozdíl od Francie, Španělska nebo Itálie – zaměstnavatelé nebojí přijímat nové pracovníky. I to je jeden z důvodů, proč britská ekonomika funguje obstojně a proč je Londýn nejbohatším regionem v celé Evropské unii.

Neuvěřitelná míra vstřícnosti vůči cizincům je pro kontinentálního Evropana těžko pochopitelná a v posledních letech budí politické kontroverze i v samotné Velké Británii. Například volební právo v místních volbách mají nejen občané Evropské unie, ale i všech zemí Commonwealthu – tedy kupříkladu i Australané, Bangladéšané, Indové, Jihoafričané, Kanaďané, Nigerijci, Pákistánci, Uganďané, Zimbabwané i další.

Obyvatelé bývalých britských kolonií pro změnu kolonizují zemi svých bývalých kolonizátorů. Tím nejen zvyšují její HDP, ale zároveň působí určité tenze. Zejména zvýšené náklady na sociální systém. Kolem třiceti procent Pákistánců a Bangladéšanů žijících ve Velké Británii nemá žádnou placenou práci a žije na státní útraty. U žen těchto národností je to dokonce téměř osmdesát procent!

Hlavní město je Londýn

Tyto tenze jsou zřetelné zejména ve vzestupu Strany nezávislosti Spojeného království (United Kingdom Independence Party, UKIP). Nigel Farage, její charismatický předseda a hlasitý kritik Evropské unie, získává stále více preferencí. UKIP zdůrazňuje vystoupení z Evropské unie (ve Velké Británii široce populární téma) a omezení imigrace.

Naprosto paradoxně má Strana nezávislosti Spojeného království řadu členů a příznivců z řad imigrantů různého původu. Od relativních starousedlíků (zejména Indů) až po nově příchozí, což jsou především Poláci. Výsledek? UKIP nemůže dost dobře kritizovat Indy nebo Poláky, neboť se uchází i o jejich hlasy. Její kritika se proto obrátila vůči Rumunům, kterých je ovšem ve Velké Británii tak málo, že skoro nejsou vidět.

Zde se projevuje typicky britský paradox ve vztahu k cizincům. Bývá časté, že Britové si paušálně stěžují na cizince. Když se ale Brit setká s cizincem jako s konkrétní osobou, chová se korektně, vstřícně a přátelsky. Skutečně rasistická strana (Britská národní strana, BNP) živoří s preferencemi okolo jednoho procenta.

Britové však hodně těžce nesou představu Bruselu jako hlavního města Evropy a Velké Británie jako provincie Evropské unie. Informaci, že kolem pětasedmdesáti procent zákonů pochází z Bruselu, Češi přijmou s mávnutím ruky a kdekdo podotkne "bruselské direktivy jsou určitě lepší než to, co nám ukuchtí poslanci na Malostranském náměstí".

Tatáž informace je ovšem ve Velké Británii vnímána jako něco totálně skandálního a nepřijatelného. "Za tohle naši otcové a dědové nebojovali ve druhé světové válce. Naše hlavní město je Londýn, nikoli Brusel" – taková je typická britská reakce. Francouzi a Němci to nechápou. Pro ně je Evropská unie ztělesněním starých nesplněných imperiálních snů. Britové již tuto fázi mají za sebou. Nyní jim stačí "jen" nezávislost. Je otázkou, jak se bude vyvíjet Evropská unie. Jedno je ale jisté – Velká Británie zůstane za všech okolností nezávislá.

LN, 24.5.2014

Nová ústava.cz



Diskuse


J. Kanioková
18:42
26.5.2014

J. Kuka
Ono
16:48
26.5.2014

Atas9
12:43
26.5.2014

M. Pivoda
12:33
26.5.2014

R. Tichý
12:36
26.5.2014

P. Zeman
13:40
26.5.2014

J. Kanioková
18:40
26.5.2014

P. Vaňura
20:11
26.5.2014

M. Pivoda
20:43
26.5.2014

Milan Drbohlav
10:53
26.5.2014

K. Frauknecht
9:47
26.5.2014

J. Jurax
1:29
26.5.2014

J. Babicka
4:32
26.5.2014

S. Netzer
11:08
26.5.2014

P. Zeman
13:41
26.5.2014

počet příspěvků: 16, poslední 26.5.2014 08:43









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.