Tohle bylo ve zkratce sdělení článku jednoho profesora jedné univerzity v jednom deníku. Předesílám, že se nebudu zabývat „logickým řetězcem“ zmíněného sdělení, ale zaměřím se na použitý termín „veřejné služby“. Ještě rozšířím pole působnosti na jeho sourozence „veřejné statky“.

Obecně je služba nebo statek cokoli, co někdo na trhu za úplatu poptává a někdo to za úplatu nabízí. Takových transakcí (směn) probíhá mezi zákazníkem a dodavatelem každodenně nezjistitelný počet. Obvykle zákazníci považují za normální, že pokud spotřebují službu nebo statek, tak poskytovateli zaplatí. Nějakou službou nebo statkem (v barterovém obchodě) nebo penězi (závazkem splatným na viděnou). Pro metodologicky precizně uvažující čtenáře dodám, že krádež nebo loupež není transakce. Ta je realizovatelná pouze mezi dvěma (a více) subjekty (aktivními entitami). V případech krádeže a loupeže existuje pouze jeden subjekt (zloděj, lupič) a ostatní jsou objekty (okradený, oloupený – pasivní entity).

V tuto chvíli se na scéně objeví pan Složitý a oznámí světu a městu, že takhle to již nefunguje, protože jisté služby a statky mají zvláštní charakter, který je mění na „veřejné služby a veřejné statky“.

Co je zvláštního na tomto typu služeb a statků, že nemohou být ponechány bez přívlastku „veřejný“? Zastánci veřejných služeb a veřejných statků obvykle uvádějí 2 (slovy dvě) vlastnosti, kterými obhajují jejich existenci:

Za prvé: mohou z nich mít užitek také lidé, kteří se nepodíleli na jejich financování, ale nelze je vyloučit ze spotřeby. Fakticky se jedná o existenci černých pasažérů, kteří sice konzumují, ale nelze je „chytit“ a „vyloučit“. V ekonomické hantýrce tzv. „nevylučitelnost ze spotřeby“. Klasickým příkladem, který uvádějí zastánci veřejných statků a veřejných služeb, jsou hasičské sbory. Ty budou při požáru hasit dům černého pasažéra, aby se požár z jeho domu nerozšířil na domy plátců.

Za druhé: spotřeba jednoho zákazníka nijak nezmenší spotřebu jiného zákazníka. V ekonomické hantýrce se tento stav nazývá „nerivalita ve spotřebě“. Oblíbeným příkladem zastánců veřejných statků a veřejných služeb je uliční osvětlení. Pan Veselý jde po osvětlené ulici a nijak nezmenšuje spotřebu pana Šťastného.

Uvedené dvě vlastnosti (podle zastánců veřejných služeb a veřejných statků) dokazují tržní selhání. Důvodem je, že takové služby a statky jsou nesmírně užitečné, ale neexistovaly by, protože by je nikdo nefinancoval (z výše uvedených důvodů). Závěr je, že takové selhání trhu musí být napraveno státním zásahem, který bude veřejné služby a veřejné statky financovat z daní na úrovni obce nebo státu.

Pokud by někomu připadaly obě vlastnosti veřejných služeb a veřejných statků tzn. nevylučitelnost ze spotřeby a nerivalita ve spotřebě totožné (protože jsou), tak ho pan Složitý okamžitě vyvede z omylu. Prohlásí, že je představitelná situace, kdy jsou náklady na provoz služby (statku) fixní, tzn. nerostou (ani neklesají) s počtem spotřebitelů. Provozovatel má (v ekonomické hantýrce tzv. utopené) náklady bez ohledu na to, jestli je konzument jeden nebo jich je sto (případně více).

Představte si, že je v kině nějaký počet volných míst. Náklady na provoz kina nerostou (ani neklesají) s počtem diváků. Připuštění neplatících diváků nepovede ke zvýšení nákladů (na straně dodavatele), snížení potěšení z filmu u zákazníků (platících diváků) a neplatící diváci (černí pasažéři) mají z filmu také potěšení. Nikdo nebyl poškozen a naopak se celkový blahobyt zvýšil prostřednictvím potěšení černých pasažérů při fixních nákladech. Nastává (ekonomickou hantýrkou) tzv. pareto-zlepšení, kdy si někdo polepší a nikdo další si nepohorší tzv. pareto-suboptimální spotřeba. Ekonomickou hantýrkou řečeno: v případě utopených nákladů a nulových mezních nákladů připuštění černých pasažérů existuje pareto-suboptimální spotřeba, která se jejich připuštěním změní na pareto-optimální spotřebu. Pan Složitý zahájí oslavy a následně s vítězoslavným výrazem oznámí, že každý takový statek nebo služba je nyní veřejný. V jeho světě to znamená, že ho musí provozovat stát (obec, kraj atd.), protože selhal trh, protože připuštění černých pasažérů nevyžaduje žádné dodatečné náklady, což znamená, že spotřebu lze oproti současnému pareto-suboptimálnímu stavu vylepšit do stavu pareto-optimálního.

Pokud nyní někoho napadlo, že jsou vlastně všechna kina, divadla, dopravní prostředky, výrobní nebo jiné kapacity, které nejsou využity v každém okamžiku na 100%, zahrady, parky, restaurace, galerie, knihovny atd. zralé na znárodnění, tak má naprostou pravdu. Podle logiky pana Složitého mohou poskytnout potěšení černým pasažérům a nezvýší náklady majitele a nesníží užitek platících.

Všechny výše uvedené komplikace a zdánlivě „logické“ argumenty dostanou mírnou trhlinku ve chvíli, kdy položíme banální otázku: kdo tyto situace hodnotí? Účastník směny (transakce) nebo někdo, kdo není účastníkem, tzn. vnější pozorovatel?

Jsme totiž celou dobu v ekonomii (vědě o lidském jednání). Hodnota je subjektivní kategorie, která je zvnějšku neměřitelná, a je tudíž z principiálních důvodů vyloučeno mezi osobní srovnání užitku. Neexistuje žádná objektivní (fyzikálně-chemická) analýza, abychom mohli konstatovat, že hodnoty (preference) osoby Nebeské jsou nadřazeny hodnotám (preferencím) osoby Pozemské nebo naopak. Dokud nepřijdou přírodovědci s např. jednotkou radosti (jeden „sláva“) nebo jednotkou vzteku (jeden „sakra“) nebo jinou pitomostí (tím je nepodezřívám, že by se do toho pouštěli), tak tomu bude navěky. Tím jsou pochopitelně ukončeny veškeré debaty o pareto-suboptimální spotřebě a osoba, která hodnotí transakci, jíž není účastníkem, je odkázána do pozice „kibic, drž hubu“, případně „neživíš, tak nepřepínej“.

Navíc, vzhledem k nespornému faktu, že veškeré lidské hodnoty se odrážejí v jednání jednotlivců (dokonce tzv. všemocné globální korporace jsou také tvořeny jednotlivci), tak jediný způsob, jak zjistit, kde se nachází jakékoli optimum, je ponechat lidi jednat. Pouze tak lze ověřit jejich skutečné hodnoty.

Pokud by totiž pan Kino považoval za nejlepší řešení připustit černé pasažéry, tak by to nesporně udělal. Proč tak nečiní? Z naprosto oprávněné obavy, že by dramaticky poklesl počet platících diváků. Časem by všichni věděli, že stačí jeden platící divák a zbytek by se mohl přesunout do role černých pasažérů. Nebo by se mu dostaly do hospody určité typy černých pasažérů, kteří by svojí přítomností odradili od spotřeby potenciálně platící diváky. A pan Kino (a další dodavatelé) tak nečiní, což je bezpochyby důkazem, že takový stav je nejlepší z alternativ, které mají k dispozici.

Aby toho nebylo málo, tak si zastánci veřejných statků a veřejných služeb občas vstřelí vlastní gól. Např. veřejná doprava je podle nich veřejným statkem par excellence. Nemohou sice operovat nevylučitelností ze spotřeby (lze pochytat a vyloučit černé pasažéry), ale mohou operovat s nerivalitou ve spotřebě (připuštění černých pasažérů není spojeno s dodatečnými náklady). Takže bylo „dokázáno“ tržní selhání a stát je tady, aby ho napravil. Do dopravních prostředků jsou však vysíláni revizoři, aby pokutovali černé pasažéry. Platy revizorů nesporně zvyšují náklady (a jestli „minimálně“ nebo ještě méně, je lhostejné, protože zvyšují) na provozování statku, který se stal veřejným, protože jeho spotřeba byla pareto-suboptimální. Jinak by přece nemusel přispěchat stát se svým zásahem. To je tedy (mírně řečeno) poněkud nekonzistentní postoj. Tím je fakticky kompletně celá „argumentace“ zastánců veřejných statků a veřejných služeb o nerivalitě ve spotřebě, nevylučitelnosti ze spotřeby a pareto-suboptimální spotřebě v úplných ruinách.

Kromě toho je ekonomie popisná (bezhodnotová, deskriptivní) věda. Prohlášení typu „mohou mít užitek“ nebo „měly by být“ do ekonomie vůbec nepatří. Autor takového výroku se pokouší do bezhodnotové (popisné) vědy vpašovat normu (hodnotu). To je samozřejmě možné, ale v ten okamžik se musí vzdát veškerých ambicí používat ekonomické nástroje a termíny. Musí se přesunout s argumentací do jiného oboru. Není mně znám jiný obor, který by se zabýval vzácností statků a služeb, ale nevylučuji, že nějaký nebude v budoucnosti vytvořen. Do té doby je tohle nepřípustné a „argumenty“ jsou znovu v troskách.

Poznámka pro metodologicky precizně uvažující čtenáře: pareto-suboptimální a pareto-optimální spotřeba jsou analytické (popisné, hodnotově neutrální) výroky, které jsou tak nazvány podle jejich objevitele. Fenomenální italský ekonom Vilfredo Pareto (1848 – 1923) takto nazval vnitřní (ekonomickou hantýrkou endogenní) mechanismus ekonomického procesu, který má tendenci vždy nacházet pareto-optimální stav prostřednictvím jednání jednotlivců. Jeho epigoni z toho učinili arbitrární (hodnotící) výrok, která nastává vnějším (ekonomickou hantýrkou exogenním) zásahem nějakého polovzdělance.

Ale představte si, že bychom dokázali překonat výše uvedené argumentační potíže. A přistoupili na tvrzení zastánců veřejných statků a veřejných služeb, že je pro společnost lepší veřejné statky a veřejné služby mít než je nemít a je třeba, aby je poskytoval stát. V takovém případě je manévr, kdy skočíme od potřebnosti veřejných statků a veřejných služeb k nezbytnosti jejich poskytování státem, vším možným, ale určitě to není přesvědčivé tvrzení. Nota bene to v případě „potřebnosti“ veřejných statků a veřejných služeb není dilema, které bychom měli řešit.

Jde totiž o to, že nežijeme ve světě Rajské zahrady nebo jiného nadpozemského zařízení. Žijeme ve světě omezených zdrojů, tzn. vzácných zdrojů. Takže peníze (nebo jiné vzácné zdroje) musejí být staženy z alternativních použití za účelem financování veřejných služeb a veřejných statků. S tím prostě nejde pohnout. Tudíž jediná vhodná otázka, která nám pomůže vyřešit zdánlivý rébus potřebnosti/nepotřebnosti veřejných statků a veřejných služeb zní: jsou považovány spotřebiteli za naléhavější soukromé statky a soukromé služby, které nemohou být nakoupeny, protože tyto zdroje musejí být použity na financování veřejných statků a veřejných služeb?

Odpověď na otázku je naprosto jasná. Evidentně mají veřejné služby nebo veřejné statky pro spotřebitele v nejlepším případě druhořadý význam. Jinak by totiž nemusel stát vymáhat jejich financování pomocí daní, tzn. vynucovat stažení vzácných zdrojů z jejich alternativního použití. Je nesporné, že jsou vzácné zdroje vyplýtvány a trh se vzdaluje od pareto-optimální spotřeby, což byl původní záměr.

Abychom došli k jinému závěru, tak bychom museli použít orwellovské sémantiky. Jestliže budeme něčí ne vykládat jako ano nebo ignorování statku jako jeho preferování atd., potom můžeme považovat tvrzení zastánců veřejných statků a veřejných služeb za prokázané a nezpochybnitelné.

Existuje jediný způsob, jak může propagovat pan Složitý existenci veřejných statků a veřejných služeb. Návod poskytl J. M. Keynes: „Nejdůležitější úkoly státu se nevztahují k těm činnostem, které soukromí jednotlivci již vykonávají, ale k těm funkcím, které spadají mimo sféru jednotlivce, k těm rozhodnutím, která nepřijme nikdo, pokud je nepřijme stát. Pro vládu je důležité nikoli dělat věci, které jednotlivci již dělají, a dělat je o něco lépe či o něco hůře, ale dělat ty věci, které nedělá nikdo.“

Není to sice argumentačně o nic lepší než nerivalita ve spotřebě nebo nevylučitelnost ze spotřeby nebo pareto-suboptimální spotřebě, ale je to podle mého názoru férovější. Nic to nepředstírá. Nepřetržitě rostoucí počet veřejných statků a veřejných služeb prohlášení lorda of Tilton perfektně kopíruje. Už neexistuje žádný obor lidské činnosti, aby to nebyl (také) veřejný statek a veřejná služba.

A demokracie je v ohrožení, protože současná ekonomická globalizace směřuje k privatizaci veřejných služeb. Tak vzhůru na hradby!