Vláda rozpočtové odpovědnosti chce reformovat penzijní systém. Dnes žijeme v průběžném penzijním systému, který zavedl pruský a posléze německý kancléř Otto von Bismarck. Původně pro státní zaměstnance, kteří měli po dosažení 70. roku života dostávat penzi. Byly to tenkrát zlaté časy průběžných systémů, protože doba dožití byla 55 roků.

Průběžný systém je totiž založen na tom, že pokud se počet plátců, kteří platí penzijní daň jako procento z reálné mzdy, rovná počtu příjemců, kteří pobírají důchod jako procento z reálné mzdy, existuje rovnováha. Systém pak může fungovat donekonečna.

Jenže doba pokročila směrem, který je k průběžným systémům velmi nepřátelský. Úspěchy na poli vědy vedou ke zvýšení kvality života. Ta se projevuje dramatickým prodloužením doby dožití a radikálním snížením dětské úmrtnosti. Prodloužená doba dožití znamená, že příjemci „setrvávají“ v systému déle. Snížená dětská mortalita má za následek menší počet narozených dětí. Tyto radostné zprávy pro lidstvo jsou pro dědictví pana kancléře úplně tragické. Výsledkem je, že klesá počet plátců a roste počet příjemců.

Řešení není mnoho: 1) zvýšit počet plátců, 2) prodloužit dobu, než se z plátce stane příjemce, tzn. zvýšit věk odchodu do důchodu, 3) zvýšit penzijní daň a 4) změnit systém.

Ad 1) Zvýšení počtu plátců lze provést dvěma způsoby. Podporou porodnosti nebo dovozem plátců ze zahraničí. Pokusy o vyvolání baby boomů dokázaly etatistům, že pokusy o sociální inženýrství jsou odsouzeny ke krachu. Mimina se pouze narodila v kratším časovém úseku, což vedlo ke značným strukturálním nerovnováhám. „Překvapivě“ bylo málo zařízení pro „nadbytečná“ mimina, se všemi doprovodnými jevy jako z učebnice. Debakl podle úplně všech pravidel. Dovozy plátců měly stejný úspěch jako baby boomy. Po čase si etatisti bystře povšimli, že opravdu existují netriviální náklady přizpůsobení – školky, školy, jazykové kurzy atd., když za jedním plátcem dorazili nejprve nejbližší rodinní příslušníci (manželka a děti). Uvedené náklady na přizpůsobení následně rostou do nebes, když později dorazí zbytek příbuzenstva (sourozenci, bratranci a sestřenice a všichni s rodinami). Je to stejné fiasko jako s baby boomy. Já bych tedy řekl, že pouhé nápady tohoto typu jsou zvrhlé z principu, ale „dynamika doby není na mojí straně“ (copyright šakal). Takže bych nevyloučil, že obojí někdo v dohledné době opráší.

Ad 2) Prodloužit dobu, než se z plátce stane příjemce. To znamená, že současní plátci budou platit déle, a proto je kolem toho tolik dramat. Nikoli snad v důsledku samotného faktu odchodu do penze, ale spíše z nejistoty, zdali vůbec bude něco k výplatě. Jisté je, že jiná varianta okamžitého řešení není k dispozici. Tedy za předpokladu, že se neobjeví nějaký dement, který by chtěl realizovat snižování počtu příjemců způsobem, který popsal G. Orwell ve Farmě zvířat.

Ad 3) Zvýšit penzijní daň. Zvýšení každého paušálního nákladu, tzn. pro všechny účastníky, vede ke zvýšení ceny, což má (ceteris paribus) za následek nižší poptávku (snížení spotřeby). V tomto případě by to vedlo k vyšším nákladům na zaměstnance. Následky jsou jasné. Na tomto místě se ještě zmíním o „růstu produktivity“, který by mohl „nahradit“ zvýšení penzijní daně. Zvýšená produktivita znamená, že se za stejnou časovou jednotku vyrobí více výstupů nebo stejný počet výstupů se vyrobí za kratší časovou jednotku. V obou případech to povede ke stejnému výsledku – pracovník bude požadovat vyšší mzdu. S rostoucí úrovní mezd také poroste výše důchodů (je závislá na výši reálné mzdy). Výsledkem bude, že zvýšení produktivity spotřebují dnešní plátci (ve zvýšených mzdách) a dnešní příjemci (ve zvýšených důchodech) a zítřejším příjemcům (dnešním plátcům) nezbude na důchod nic. Tudy evidentně cesta nevede.

Ad 4) Změnit systém. Oznámit, že „takhle to dál nejde“ (protože je to fakt, ať se to někomu líbí nebo nelíbí). Změnou systému nemyslím současný debilní návrh „vlády rozpočtové odpovědnosti“, který má „vyvést“ část penzijní daně do soukromých (sic) penzijních fondů. Realizace uvedeného návrhu totiž žádné dodatečné peníze do systému nepřinese. Při nezměněném objemu plateb dojde pouze ke změně struktury plateb. Takže realizace této stupidity povede pouze ke zvýšení celkových nákladů penzijního systému o zisky penzijních fondů.

Změnit systém znamená změnu radikální (od řeckého slova „radix“, tzn. kořen) – od kořene systému. Jisté je, že v každé variantě bude někdo "bit". V případě radikální změny jde také o čas – "plný" náběh systému bude mezi 20-25 lety. Než systém "opustí" dnešní příjemci (jejichž peníze spotřebovali včerejší příjemci). Dnešní plátci budou platit dnešní příjemce a současně spořit na dobu, kdy se z nich stanou příjemci. Nic jiného k dispozici není.

Takovou radikální změnou by mohl být například státem vyplácený rovný důchod ve výši životního minima, bez ohledu na to, kdo měl dříve jaký příjem. Pochopitelně se snížením plateb dnešních plátců, aby měli možnost si na privátní důchod uspořit. Stát by neměl žádným způsobem (kromě vyplácení rovného důchodu) do systému zasahovat. Žádné povinné spoření u státem garantovaných fondů nebo jiné podobné zvrhlosti. Jde o to, že stát nic neumí a každý jeho zásah do života občanů je zoufalým pokusem „vylepšit“ předchozí mizerné opatření.

Svět nelze zastavit a neblahé dědictví kancléře von Bismarcka nás „doběhlo“. Nejen v podobě rozvrácených penzijních systémů, ale také v podobě rozvrácených tradičních vazeb. Bismarckův nápad totiž zničil penzijní systém zvaný „rodina“. Ten měl určitě spoustu chyb (jako vše lidské), ale fungoval úspěšně po staletí. Nyní žijeme se systémem, který včera určil pravidla výhodně pro včerejší účastníky. Dnešním účastníkům se to příliš nelíbí a nevědí, jak z toho ven. A pokud jsem si povšiml, tak zítřejší účastníci již dnes signalizují (sice opatrně, ale signalizují), že je včerejší pravidla nezajímají.

Málokdo si uvědomuje, že neexistuje nárok na plnění ze zaplacených daní. To píšu pouze proto, aby bylo jasné, že když "dojde škvára", stát prostě oznámí, že došla. Tedy oni to byrokrati zahalí do záhadných termínů a opentlí mašličkou. Ale na věci samé to nic nezmění. A stáří není žádná neočekávaná událost. To se nám všem „stane“.