27.7.2016 | Svátek má Věroslav






EKONOMIE: Inflace v římské říši

6.5.2009

Před více než dvěma stoletími, v roce 1776, byly v Anglii vydány dvě knihy, které jsou dodnes čteny a vysoce ceněny. Jednou z nich je Bohatství národů Adama Smitha a druhou Úpadek a pád římské říše Edwarda Gibbona.

Gibbonova mnohadílná práce je příběhem státu, který přežil dvanáct století na západě a dalších tisíc let na východě v Konstantinopoli. Gibbon, při pohledu na tento fenomén, si ovšem nekladl otázku: "proč římská říše padla?", ale spíše: "jak je možné, že vydržela tak dlouho?" A mnoho historiků po Gibbonovi věnovalo velké úsilí výzkumu tohoto problému. Jak se stalo, že římská říše vydržela tak dlouho? A došlo k jejímu zhroucení, nebo se jednoduše transformovala do středověké Evropské civilizace, jejímiž jsme dědici?

Byl jsem požádán o přednášku na téma římských dějin a konkrétně problému inflace a jejích dopadů. Moje analýza vychází z premisy, že monetární politika nemůže být studována či pochopena sama o sobě, ale jako součást celkové politiky státu. Monetární, fiskální, vojenské a politické záležitosti jsou úzce propojeny a důvodem je, že každý stát se běžně snaží monopolizovat si peněžní nabídku na svém teritoriu. Monetární politika tedy slouží - i když slouží špatně - pociťovaným potřebám vládců státu. Pokud se podaří díky ní zvýšit prosperitu obyčejných lidí, tak se jedná o sekundární prospěch, ale jejím hlavním cílem je sloužit potřebám vládců a nikoliv ovládaných. A tento pohled je ústřední, jak myslím, pro pochopení směřování monetární politiky v pozdní římské říši.

Můžeme začít s tím, že se pokusíme poznat mentalitu vládců římské říše, jaká byla na konci druhého století po Kristu a do konce třetího století. O tomto období římských dějin historikové mluví jako o "krizi třetího století". Důvodem je, že problémy římské společnosti v tomto období byly tak dalekosáhlé a tak obrovské, že římská společnost byla na konci třetího století ve všech směrech již velmi odlišná od podoby, jakou měla v prvním a druhém století, což je období, o kterém se mluví jako o Augustovském principátu.

Abychom pochopili mentalitu římských císařů, postačí, podívame -li se na poučení, jaké dal císař Septimius Severus na smrtelné posteli svým dvěma synům Caracallovi a Getovi: "Žijte v souladu, hleďte si vojáků a o jiné se nestarejte."

Caracalla se neřídil první částí této rady. Jedním z jeho prvních činů bylo, že dal svého bratra zavraždit. Co se ale týče péče o vojáky, tak tu vzal velmi vážně. Dokonce se s ním pohádala i jeho matka a naléhala, aby byl o něco umírněnější a omezil růst svých vojenských výdajů a zavádění velmi tíživých nových daní. Caracalla odpověděl, že již neexistuje žádný spravedlivý nebo nespravedlivý příjem. "Ale neměj obavu," řekl, "protože dokud máme tohle," ukázal na svůj meč, "tak nám peníze nikdy chybět nebudou."

Caracalla zvýšil platy vojáků o 50% a aby získal peníze, tak zdvojnásobil dědické daně, které platili římští občané. Když toto nebylo dostatečné na pokrytí jeho výdajů, jednoduše udělil římské občanství téměř všem obyvatelům říše. To, co bylo dříve privilegiem, se stalo nástrojem pro zvýšení výběru daní.

Dalším jeho příjmem bylo znehodnocování mincí. Základními římskými mincemi v této době (211 n.l.) byly stříbrné denáry, které zavedl Augustus na konci prvního století před Kristem. Augustův denarius obsahoval při svém zavedení přibližně 95% stříbra a tato mince se na dvě století stala základním prostředkem směny v celé říši. V době Traiana (117 n.l.) obsahoval okolo 85% stříbra. Za Marka Aurelia (190 n.l.) to bylo 75%, Septimius Severus snížil obsah stříbra na 60% a Caracalla skončil na 55%.

Pokud se týče dálkového mezinárodního obchodu, který probíhal mezi římskou říší, Indií a Čínou, byla zlomovým momentem právě devalvace provedená Septimiem Severem a Caracallou. Od roku 215, kdy se dostaly do Indie denáry s obsahem stříbra nižším než 60%, je v Indii odmítli přijímat a vyžadovali platbu pruty ryzího kovu. Denár tím ztratil svou pozici světové měny.

Caracalla byl zavražděn v roce 217 a poté následuje to, čemu historikové říkají "období kasárenských císařů," protože během třetího století byli všichni císařové vojáci a všichni se dostali k moci pomocí vzpoury nebo vojenského puče. Oficiálních císařů v tomto století bylo 26 a pouze jeden zemřel přirozenou smrtí. Všichni ostatní byli buď zavražděni nebo zemřeli v bitvě.

Caracalla také začal se znehodnocováním zlatých mincí (aureus). Za doby Augusta byl poměr 45 zlatých mincí na libru ryzího zlata. Caracalla tento poměr zvýšil na 50 mincí na libru zlata. Po dvaceti letech od konce jeho vlády to již bylo 72 mincí na libru zlata, což bylo sníženo na 60 za Diokleciána jen aby to bylo opět zvýšeno na 72 Konstantinem.

Opravdová krize nastala až po Caracallovi, v letech 258 - 275, v období intenzivních občanských válek a invazí ze zahraničí, kdy císařové jednoduše upustili pro všechny praktické účely od používání stříbrných mincí. V roce 268 již v denáru bylo pouze 0,5% stříbra a ceny ve všech částech říše vzrostly téměř o 1000%. Jediní lidé, kteří tehdy dostávali zaplaceno ve zlatě, byli barbarští žoldnéři najímaní císařem. Barbaři byli samozřejmě natolik barbarští, že jako platbu za své služby přijímali pouze zlato.

Poslyšme co o tomto období napsal Elgin Groseclose v roce 1934:

"Situace v římském císařství v druhé polovině třetího století byla obdobím depresí a zoufalství, které se s moderním světem i s jeho hospodářskými cykly, návaly obchodní expanze a kontrakce, naprosto nedá srovnat. Obchod stagnoval, císařské pokladny byly prázdné, peníze se znehodnocovaly a obchod, pokud nějaký existoval, byl pouze na principu barteru. Země nebyla obdělávána, zpustla, akvadukty vyschly, hradby se rozpadaly, chýše a vesnice byly opuštěné a chátraly. Rolníci se vzdali půjdy a vyrazili do měst hledajíce trochu bezpečí. Pokud tam nenalezli zaměstnání, alespoň tam byla zábava a nějaké jídlo. Obrovské stavby postavené pomocí otroků, imperiální systém, celá ekonomika byla neudržovaná a rozkládala se, otroci se vzpírali a utíkali. Správci, tušící rychlý konec, se snažili aspoň trochu naplnit kapsy, aristrokráté, obávající se nestability vlády, sháněli likvidní kapitál, zlato a stříbro a ukrývali ho pro případ nevyhnutelného kolapsu."

Ovšem najdou se i ti, kdo toto období mohou mít skutečně v lásce a to jsou dnešní numismatici. Zachovalo se z něj totiž velké množství mincí ve výborném stavu a to z toho důvodu, že se skoro vůbec nepoužívaly.

Jak píše Groseclose: "Smutnou skutečností tehdejší doby je obrovské množství římských mincí, které lidé schraňovali a jejichž nálezy obohatily dnešní sbírky. Poklady uložené kolem třetího století jsou složeny téměř výhradně z mědi. V jejich patině můžeme číst zoufalou nejistotu doby - císař podvodník, vláda lhář a vyděšený člověk svírající kousky mědi jako jedinou realitu v rozpadajícím se světě."

Situace v oblasti peněz se změnila až po nástupu Diokleciána v roce 284. Krátce po svém nástupu zvýšil obsah zlata ve zlatých mincích. O deset let později pak konečně zrušil ražbu "stříbrných" denárů, které v této době byly ve skutečnosti již jen bronzovými mincemi omočenými v trošce stříbra, a snažil se zavést ražbu nových mincí, které měly mít poměr 96 mincí na libru stříbra a pojmenování argentius. Tento argentius měl mít fixní hodnotu 50 starých denárů. Také vydal nové bronzové mince v hodnotě 10 denárů s názvem numus.

Dalším císařem, který prováděl peněžní reformy, byl Konstantin, první křesťanský císař. V roce 312, což je také rok vydání Milánského ediktu, zavedl nové zlaté mince, které nazval solidus - solidní zlato. Ty se razily v poměru 72 k libře zlata a to ve velmi velkém množství. Zlato, ze kterého se razily, získal Konstantin několika způsoby. Zaprvé vypsal dvě nové daně. Byla to daň z pozemků senátorů, což byla docela novinka, protože pozemky senátorů byly do té doby osvobozeny od většiny daní. A byla to daň z kapitálu obchodníků - nikoliv z příjmů, ale z kapitálu - která měla být vybírána každých pět let a musela být placena ve zlatě. Také požadoval, aby renty z císařských pozemků, které byly pronajímány nájemcům, byly placeny ve zlatě. Zmocnil se také zásob drahých kovů svého bývalého společníka Licinia, který zkonfiskoval zlato a stříbro z městských pokladnic měst ve východní části říše. Konstantin také zabavil poklady v pohanských chrámech. Toto udělal až ke konci své vlády, kdy již byl přesvědčeným křesťanem a nebál se rozhněvat si staré bohy vyloupením jejich chrámů.

Konstantinova reforma v určitém smyslu byla zvrácením inflačního procesu. Zlaté mince začaly volněji obíhat a používat se jako obecný prostředek směny. Pokusy obnovit oběh stříbrných mincí selhaly a lidé je často odmítali při směně přijímat. V tomto období také docházelo k neustálému nárustu množství symbolických mincí [token coins](nusmismatici jim říkají "padělky", já bych řekl, že šlo o obdobu dnešních peněz), které razil nejenom císař ale i jednotlivá města.

Jednou z věcí, která nastala v průběhu této inflace ve 3. století bylo to, že vláda zjistila, že když zaplatí vojákům nebo úředníkům symbolickými mincemi nebo i znehodnocenými stříbrnými mincemi, ceny okamžitě vzrostou. Pokaždé, když se obsah stříbra v denáru snížil, ceny přirozeně vzrostly a výsledkem bylo, že vláda, aby ochránila své vlastní zaměstnance a vojáky před účinky inflace, začala vyžadovat placení daní v naturáliích spíše než v mincích. Jinými slovy zavrhla svoje vlastní mince a nepřijímala je jako platbu daní.

Konstantinovy reformy tuto situaci změnily a vláda pomalu přestávala vybírat daně v naturáliích a vyplácet mzdy v naturáliích a navrátila se k používání peněz a to hlavně zlata. Zlatý standard tak byl posílen a zlato se stalo hlavními penězi římské říše.

Ovšem pro masy lidí inflace neskončila. Zlato dokázalo ochránit před inflací ty, kteří ho měli a používali a to byli hlavně vojáci a státní úředníci. Daňoví poplatníci museli toto zlato, které potřebovali na zaplacení daní a které stálo stále více symbolických či "stříbrných" mincí, pracně shánět. Pokud byli chudší, nemohli zaplatit své daně a tak či onak přišli o svoji půdu. Máme mnoho zpráv o tom, jak lidé opouštěli svoji půdu a utíkali před daňovými výběrčími, v průběhu třetího století to pak byl neustále narůstající problém.

Samotná armáda se od doby Augusta, kdy měla přibližně čtvrt milionu mužů, do doby Diokleciána, kdy měla přes šestset tisíc, více než zdvojnásobila. A navíc státní administrativa nesmírně narostla. V Augustově době existovala císařská administrativa v Římě, druhou úroveň administrativy tvořili guvernéři provincií a základní úrovní byla jednotlivá města - municipality. V době Diokleciána již tento systém vypadal zcela jinak. Dioklecián měl čtyři spoluvládce, což znamenalo čtyři císařské dvory, čtyři prétoriánské gardy, čtyři paláce atd. Pod nimi byly čtyři prétoriánské prefektury, což byly regionální administrativní jednotky se svými úředníky a svým rozpočtem. Každá prefektura pak byla rozdělená na dvanáct diecézí a každá diecéze měla svou administrativu atd. Pod diecézemi pak byly provincie. V době Augusta existovalo přibližně dvacet provincií. O tři století později a bez jakéhokoliv podstatného zvětšení území existovala více než stovka provincií. Provincie byly jednoduše rozdělovány a administrativně reorganizovány a náklady na dohled nad římským státem tak neustále narůstaly. Všechny tyto náklady jsou jedním z důvodů, proč inflace vznikla. K dalším se dostaneme za okamžik.

Abyste si udělali představu o situaci po Konstantinových reformách, dovolte mi stručnou zmínku o tom, kolik "stříbrných" mincí nebo nyní symbolických mincí - denárů, stála libra zlata. V době Diokleciána (301 n.l.) byla stanovena fixní cena 50 000 denárů za libru zlata. O deset let později to bylo 120 000. V roce 324 to bylo 300 000 a v roce 337 - v roce Konstantinovy smrti - byla libra zlata za 20 000 000 denárů. A mimochodem, jestli znáte případ německé měny z dvacátých let, kdy se dopisovala čísla vytištěná na bankovky, tak Římané také používali přeražení původní ražby na nominální násobky hodnoty. V jednu chvíli dostal jeden z císařů nápad, že by se místo vydávání jednotlivých mincí vzaly kousky mědi, daly do koženého vaku, kterému se říkalo follis a na trhu se pak vyměňovaly celé tyto vaky místo jednotlivých kousků kovu. Myslím, že by se to dalo označit za římský ekvivalent oněch košů s papírem, které známe z obrázků Německa dvacátých let.

Jednou ze zajímavostí - pro nás potěšující - ohledně této inflace je to, že historikové, kteří zkoumali ceny v římské říši, došli k závěru, že kupní síla ryzího zlata zůstala od prvního až do čtvrtého století poměrně stabilní. Jinými slovy zlato si zachovalo svou stabilní hodnotu.

Jaké tedy byly příčiny této inflace? Zaprvé válka. Plat vojáka vzrostl z 225 denárů v době Augusta na 300 denárů v době Domiciána. V době nástupu Septimia Severa to bylo 500 denárů a Caracalla o deset let později tento plat zvýšil na 750 denárů. O výplatách vojáků v průběhu třetího století až do počátku čtvrtého století nejsou záznamy a jeden z důvodů je, že vojáci byli v té době většinou vypláceni v naturáliích. A stejně tak i státní úředníci. Od doby Augusta dostávali vojáci donativ při nástupu nového císaře, ve třetím století pak každých pět let a v době Diokleciána byl donativ placen každý rok, takže se ve skutečnosti stal součástí základního platu. Když pak jeden z římských císařů odmítl zaplatit vojákům donativ při svém nástupu, byl zkrátka vojáky zavražděn. O nárůstu velikosti armády a úřednictva jsem již mluvil.

Všechny tyto záležitosti napjaly fiskální možnosti státu až za jeho schopnost je uspokojit a znehodnocování měny bylo užíváno, aby se loď státu udržela nad vodou. Častou metodou získávání dodatečného příjmu také byla smyšlená obvinění ze zrady a následná konfiskace majetku.

Jeden z církevních otců, sv. Řehoř z Nazianzu, tehdy prohlásil: "Válka je matkou daní." Já myslím, že by se dalo říci, že válka je také matkou inflace. Jaké byly následky inflace?

Římský stát sice dokázal inflační období přežít, ale za cenu zničení ekonomické svobody římských občanů. Ta byla první konkrétní obětí inflace. Římský stát měl v dřívějších dobách v zásadě laissez-faire přístup k ekonomickým aktivitám svých občanů. Ovšem nyní, pod tlakem inflace, byla svoboda lidí vážně narušená a to velmi rychle.

Můžeme začít od třídy známé jako decuriones - decurioni. Toto byla prosperující třída menších a středních vlastníků půdy, která byla dominantním prvkem ve městech římské říše. Také to byla třída, z níž pocházeli volení městští radní a úředníci. A ti tradičně vnímali bezplatnou službu při správě svého města jako poctu a darovali městu nejen svůj čas, ale také používali své bohatství pro vylepšení městského prostředí. Za svoje peníze budovali vodovody, veřejné lázně, opravovali ulice atd. Byl v tom filantropický prvek a jejich odměnou bylo samozřejmě veřejné uznání a vážnost. Této skupině byl uprostřed třetího století přidělen úkol vybírat v municipalitách daně, které byly vypsány centrální vládou. Centrální vláda již sama nedokázala zajistit efektivní výběr daní, takže učinila třídu decurionů kolektivně odpovědnou za získávání příjmu z daní a jeho předávání císařské vládě. Decurioni měli samozřejmě stejné potíže jako všichni ostatní při plnění tohoto úkolu a výnosy, které odevzdávali, byly často nedostatečné, takže vláda přijala zákon, že ty daně, které decurioni nedokáží vybrat od ostatních, musí doplatit z vlastní kapsy. To je podnětná metoda pro motivaci výběrčích daní.

Jak si dovedete představit, spolu s tím, jak se krize stávala hlubší a daně se nedařilo vybírat, decurioni kupodivu již nechtěli být decuriony a začali opouštět svoje města, svoje společenské postavení a utíkali kamkoliv, kde mohli nalézt útočiště. A proto byl přijat zákon, že každý decurion, který bude dopaden na útěku, má být spoután jako otrok, dopraven nazpět do svého domovského města a tam uveden nazpět do svého úřadu jako decurion.

Třetí století je také dobou pronásledování křesťanů. A jak se můžeme přesvědčit, někteří z císařů museli mít docela smysl pro humor, protože zavedli zákon, že když bude dopaden křesťan a usvědčen z hrdelního zločinu - praktikování křesťanského náboženství - má dostat možnost uniknout popravě tím, že se stane decurionem.

Obchodníci a řemeslníci, kteří se tradičně organizovali do cechů a obchodních komor, se nyní také dostali pod vládní tlak. Vláda nedokázala opatřit dost materiálu pro sebe a pro armádu běžnými způsoby - lidé už nechtěli přijímat její bezcenné peníze - a tak nyní byly tyto organizace přinuceny k dodávkám zboží. Takže pokud jste měli dílnu na oděvy, nyní jste museli vyrobit určitý počet oděvů pro vládu; pokud jste měli lodě, museli jste přepravovat vládní náklady na svých lodích. Jinými slovy došlo k určitému druhu znárodnění soukromých podniků, které musely začít fungovat podle příkazů vládních úředníků. Když se lidé snažili dostat se z této situace, byli zákonem donuceni zůstat při povolání, které dělali. Nemohli jste tedy změnit svoji profesi. To nebylo dostatečné, protože konec konců smrt je vždy osvobození od daní, takže povolání se stala povinně dědičná. Když jste zemřeli, váš syn po vás musel převzít vaši profesi. Toto se z počátku týkalo jen profesí spojených s výrobou pro armádu, ale postupně se to rozšířilo na všechna povolání.

Rolníci (coloni) kteří byli nájemníky na soukromých i císařských pozemcích a kteří byli dříve také svobodnou třídou, byli pod stejným tlakem, opouštěli pronajatou půdu a hledali lepší obživu, takže za Diokleciána byli připoutáni k půdě. Kdokoliv, kdo měl v nájmu určitou část půdy, nesměl tento nájem opustit. Toto byl počátek středověkého poddanství.

Víme například ze studií o situaci v Palestině, že v průběhu třetího a počátkem čtvrtého století došlo k dramatické změně ve struktuře pozemkového vlastnictví. Palestina v druhém století se skládala hlavně z drobných pozemkových vlastníků s velmi malým výměrem - v průměru asi dva a půl akru. Do třetího století tito drobní vlastníci zcela zmizeli a byli nahrazeni rozsáhlými pozemkovými državami kontrolovanými několika velkými vlastníky. Rolníci pracující na těchto pozemcích byli titíž lidé, kteří ale v průběhu třetího století přišli o svoji půdu. Populace v Palestině, která byla stále většinou židovská, se také proměnila a vlastnictví půdy přešlo od židů k pohanům. Důvodem byl bezpochyby ten fakt, že jediní lidé s dostatkem hotovosti byli samozřejmě vládní úředníci a ti tehdy také začali být nazýváni potentes - mocní. A obdobně věci probíhaly i na jiných místech.

Co se týče daní, ty se přirozeně zvyšovaly, ale Dioklecián se rozhodl, že kompletně zreformuje celý systém, který zdědil. Předtím měla každá provincie svůj vlastní systém zdanění, který pocházel ještě z předřímských časů. Dioklecián se svým vojenským mozkem požadoval standardizaci. Všechno bohatství mělo být spočítáno a pak kategorizováno do jednotek produktivity. Tedy každý pozemkový vlastník pak spadal do určité kategorie produktivity nazvané jugum (jugum byla rozloha půdy, kterou volský potah mohl zorat za jeden den) a to znamenalo, že císař měl poprvé v dějinách základ státního rozpočtu. To bylo něco, co Římané až do doby Diokleciána neznali. A tak na základě znalosti toho, kolik zdanitelných jednotek majetku existuje v každé provincii, se mohla uložit daňová povinnost a očekávat příjem určité sumy peněz.

Naneštěstí se nevzal do úvahy ten fakt, že v zemědělství se může produktivita z roku na rok velmi podstatně měnit a také to, že když krajem projde vojsko, může obnova trvat léta. Takže dnes můžeme číst zoufalé petice od celých provincií žádající císaře, aby jim prominul část jejich daní, odložil jejich splatnost nebo snížil počet jednotek produktivity, aby byla zohledněna ztráta populace nebo materiálu. Ve skutečnosti, když si lidé začali stěžovat: "míval jsem na své půdě pět nájemníků, ale dva uprchli, takže mám jen polovinu produkce," odpovědí vlády bývalo: "Na tom nezáleží, musíš zaplatit podle toho, co je uvedeno v záznamech." Takže vztah mezi výší daní a skutečnou produktivitou opět neexistoval.

Jak se tomu lidé bránili? Zaprvé přestaly být poskytovány dlouhodobé hypotéky. Dlouhodobé půjčky jakéhokoliv druhu doslova vymizely. Nikdo nepůjčoval, pokud neměl zaručené splátky ve zlatých nebo stříbrných prutech. Dokonce i samotná vláda v době Diokleciána a Konstantina nepřijímala zlaté mince jako platbu daní, ale trvala na zlatých prutech. Takže mince musely být před zaplacením daní roztaveny a zlato očištěno od příměsí a odevzdáno ve formě prutů, protože vláda si nebyla nikdy jistá, jak moc zkažené její vlastní mice ve skutečnosti jsou.

Z Egypta pochází dokument, podle něhož banky odmítly přijmout mince s božským portrétem císaře - tedy státní ražby. Vládní reakcí bylo samozřejmě donucení bank k jejich přijetí.

To vše vedlo k obrovské korupci v římské společnosti, černý trh se stával normální součástí života, jelikož si lidé odmítali směňovat mince v oficiálně vyhlášených poměrech. Běžnými byly útěky z půdy, masivní daňové úniky, lidé opouštěli svá povolání a své domovy atd. Diokleciánův vrcholný příspěvek k tomuto katastrofálnímu stavu představuje jeho slavný edikt o cenách.

Edikt o cenách z roku 301 je velmi známým příkladem vládního pokusu kontrolovat inflaci skrze kontrolu cen. Měli bychom si uvědomit jeden malý zádrhel. Římská říše byla ohromným teritoriem rozprostírajícím se od Španělska na západě až po Irák a Mezopotámii na východě. Zahrnovala oblasti s velmi sofistikovanou i velmi primitivní ekonomikou, díky čemuž se samozřejmě ceny a životní náklady v různých částech říše velmi podstatně lišily. Nejnižší ceny byly pravděpodobně v Egyptě, v Palestině byly oproti Egyptu dvojnásobné a v Itálii byly čtyřnásobné. Dioklecián toto ignoroval a nařídil jednotný cenový standard pro celou říši. Výsledkem bylo, že v Egyptě se edikt nijak neprojevil, protože maximální ceny komodit určené ediktem byly v Egyptě dosaženy jen zřídka. Ale pro lidi v Itálii byly stanovené maximální ceny komodit nížší než byly tržní ceny, takže výsledkem bylo samozřejmě zmizení zboží z trhu, nepokoje v ulicích měst, atd. Trestem za porušení ediktu byla smrt - běžný trest v tehdejším Římě téměř za cokoliv - a mnoho lidí bylo popraveno.

Hlavním důvodem, proč byl tento edikt vydán, bylo to, že vojáci, dostávající peněžní donativ, byli jednou z hlavních obětí inflace a Dioklecián se obával ztráty kontroly nad svou armádou. Takže lidi, které měl tento edikt chránit, jsou vojáci a další státní služebníci.

Diokleciánovy peněžní reformy byly krokem správným směrem, samozřejmě s vyjímkou ediktu o cenách, který mimochodem nezafungoval a od cenové kontroly bylo poměrně rychle upuštěno. Ale jeho kroky v peněžní reformě nebyly dostatečně radikální. Nepřestal s chrlením nekonečného proudu bezcenných bronzových a měděných mincí a nezbavil se závislosti na platbách v naturáliích. Konstantinovy peněžní reformy byly také pouze částečné, ale dostatečně radikální, aby přinesly zvrat. Jeho snaha ovšem také vedla ke konfiskaci zlatých rezerv daňových poplatníků a k tomu, že se stále více zlata soustředilo v rukou vládních úředníků. Zlato používal k výplatě donativu vojákům, mezd státním úředníkům a dokonce jím platil i některé veřejné stavby. Objevil se tak de facto dvourychlostní monetární systém, v němž se vláda, vojáci a byrokraté těšili z výhod zlatého standardu, zatímco ostatní lidé trpěli neustále se zhoršující nekrytou měnou. Zlatý solidus byl vyplácen vládním úředníkům, kteří si pak za něj nakupovali zboží na trhu od lidí, kteří zoufale potřebovali zlato na zaplacení svých daní. Stát tak nalezl způsob, jak uchránit sám sebe a své služebníky před dopady inflace a ustupoval od dřívějšího neohrabaného systému daní a výplat v naturáliích. Mezitím lidé trpěli masivním zvyšováním množství nekrytých peněz, které jim byly vnucovány jako platba za vládní rekvizice komodit, které od nich vláda požadovala.

Jaké bychom si z příběhu římské říše měli odnést ponaučení? Když čteme zápisky Salviana z Marseille, křesťanského kněze z počátku pátého století, jeho výčet toho, proč se římský stát na západě hroutí, dozvídáme se, že římský stát na západě kolabuje proto, protože si zaslouží zkolabovat. Opustil totiž první premisu dobré vlády, kterou je přinést lidem spravedlnost. A touto spravedlností myslí i systém zdanění. Salvian nám říká, a nemyslím si, že by přeháněl, že římská populace měla poté, co přitáhli barbaři, jedno jediné přání - aby se už nikdy více nevrátili římští výběrčí daní. Jinými slovy, římský stát se pro ně stal nepřítelem a barbaři byli vnímáni jako osvoboditelé a toto byl nepochybně výsledek dějů, které mají svůj počátek v inflaci ve třetím století. Děkuji za pozornost.

přeložil Finist

Joseph Peden


Diskuse


Lucius Krampera
15:58
11.5.2009

Ladislav N
5:41
7.5.2009

Jiří Heincl
21:39
6.5.2009

Jura
19:20
6.5.2009

jo
20:45
6.5.2009

Petr H
19:00
6.5.2009

tich@dohoda
17:54
6.5.2009

Richard III.
17:48
6.5.2009

Realista
23:24
6.5.2009

V
8:10
7.5.2009

Finist
15:10
6.5.2009

Olin
16:13
6.5.2009

Honza42
17:21
6.5.2009

Olin
18:16
6.5.2009

Honza42
18:23
6.5.2009

Olin
18:56
6.5.2009

Honza42
19:16
6.5.2009

Olin
20:09
6.5.2009

Honza42
20:34
6.5.2009

Olin
20:59
6.5.2009

M.F.M.
13:39
6.5.2009

Bravo
13:01
6.5.2009

skrebec
16:05
6.5.2009

skrebec
19:49
6.5.2009

Pytel
11:37
6.5.2009

Olin
11:47
6.5.2009

Pytel
11:57
6.5.2009

Olin
13:14
6.5.2009

jen tak
11:34
6.5.2009

Jan Knitl
14:14
6.5.2009

Jan Knitl
14:40
6.5.2009

5P
11:25
6.5.2009

Jarda
9:19
6.5.2009

kocour
9:17
6.5.2009

9:05
6.5.2009

Jenda
0:50
7.5.2009

LV
9:03
6.5.2009

arlon
7:44
6.5.2009

R
7:27
6.5.2009

J.G. Pašek
6:53
6.5.2009

V. Hoffman
6:34
6.5.2009

Synbártl
6:33
6.5.2009

Paul Sulc
3:52
6.5.2009

mamina
1:24
6.5.2009

rif
1:13
6.5.2009

počet příspěvků: 98, poslední 11.5.2009 03:58









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.