„… Ale radosti tyto nezůstaly dlouho bez protivného závaží trpkosti. Černá smrt nepřestávala již od r. 1348 vyhledávati obětí svých ve všelijakých krajinách; několikráte se vtírala i do Čech, nejkrutěji v běhu r. 1361. A k té svízeli připojila se i ouplná neúroda, jak v Čechách tak i v zemích okolních, kdežto nebylo lze uvarovati se hladu velikého, an trval i v roku následujícím, umořiv množství lidu. Pro štěstí přispěly tehdáž dvě věci pro zmírnění bídy aspoň u chudiny pražské: počatá již r. 1360 stavba zdí městských okolo Petřína i Hradčan a to nákladem císařovým (pročež i část jejich posavad stojící dodnes sluje zdí Hladovou), a pak almužna 7000 korcův žita, jež městský úřad pražský za příčinou svévolné popravy kněze u sv. Víta sloužícího té doby rozdati odsouzen mezi chudé lidi …“

Takto vysvětluje František Palacký ve svých „Dějinách národu Českého v Čechách a na Moravě“ (přesněji v českém překladu jejich vydání z roku 1939) původ názvu pražské Hladové zdi, tak půvabně ještě dnes zdobící svahy Petřína.

Nebuďme šťourové, poukazující na fakt, že stavba měla v prvé řadě účel strategický (ochránit zejména „Menší město Pražské“) a že začala ještě před hladomorem. Přejděme tolerantně zjištění, že na tom zase vydělali jen Pražáci a chudina třebas brněnská klidně mohla pomřít. Všimněme si ale sdělení, že Zeď postavena byla „nákladem císařovým“ – i když na ty korce žita padla asi část městské kasy. A od toho si odvíjejme některé paralely současna.

Vlastně v „posledním tažení“ přehlasoval minulý parlament prezidentské veto a mnohé občany potěšil rozhodnutím navýšit obsah „biopaliv“ v pohonných hmotách pro naše motorové mazlíčky. Potěšil je vlastně tak, jako Otec vlasti potěšil své strádající Pražáky. Ony nové a nové lány biopalivové řepky totiž nejsou ničím jiným než žlutou Hladovou zdí české současnosti. Až na to, že je ze své kapsy nezaplatí žádný císař. Až na to, že bez tohoto luxusu bychom se jako celek klidně obešli. Až na to, že pro část našich spoluobčanů může být těch pár procent bionafty navíc jistě záležitostí existenční – nikoliv ovšem hrozbou kruté chudoby či smrti hladem. A pro mnohé příjemnou cestou, jak si za „společné peníze“ namastit vlastní kapsu. A pro mnohé další, připouštím, že včetně mne, důvodem k naštvání. Na „ekologičnost“ celé této kauzy totiž prosím opravdu zapomeňme.

Dovolím si mít k ní odborný komentář. Shodou okolností jsme v polovině května uspořádali na naší katedře seminář s názvem „Biopaliva v kontextu politiky, ekonomie a biologie“. Nejen s cílem ukázat , jak jsme my univerzitní vědci chytří, ale také se něco nového dozvědět. Od řečníků z jiných institucí, od našich hostů v plénu. Dozvědět se fakta, nejen úsudky fakty nedotčeného „zdravého selského rozumu“. Jednotlivé presentace semináře – vyjma jediné, neobrázkové - najdete brzy na našem katedrovém webu. Diskutovali jsme o přínosu bioplynových stanic. O užitečnosti plantáží „palivových rychlodřevin„ (vrby, topoly). O tom, kdy, kde a jak se „opravdu vyplatí“ – třebas tehdy, když jimi osázím jinak neplodnou nebo kontaminovanou půdu. A musím se o ně starat jen minimálně. Na rozdíl třebas od takové plantáže „krmného šťovíku“ pro výrobu pelet či briket. Ta totiž dlouho nevydrží bez hnojení a herbicidů a vůbec ošetření, čímž se pěkně prodraží. Hlavní diskuse se samozřejmě týkala „tekutých biopaliv“ typu lihu z cukrové třtiny či řepkových olejů. Jistě, můžeme se dohadovat o tom, kolik přesně fosilních paliv je v Česku třeba k tomu, abychom dostáli nárokům Žluté Hladové zdi. Ale její státně ekonomická ztrátovost je naprosto evidentní.

Naprosto chápu, že naši zemědělci, velcí i malí, tuhle přímo-nepřímou dotaci oceňují. Válcováni zemědělskou dotační politikou velkých evropských zemí – od Francie či Italie po Holandsko – vítají každou konkurenční úlevu. A budou ochotni, v případě nezbytnosti, pěstovat na „nadbytečné půdě“ třebas kaktusy (nesmějte se, v naší agendě projektů COST už jeden takový návrh registrujeme).

My dříve narození ještě pamatujeme hlad po orné půdě v dobách nucené potravní soběstačnosti socialistického tábora. Meliorace, zaniklé mokřady – všechny ony zásahy zejména do vodního režimu krajiny, které se nám teď i po dvou desítkách let znovu vracejí jako bumerang. Ať v časech sucha nebo naopak záplav. A my si znovu vymýšlíme retenční zóny a suché poldry atd atd. Jenže – časy se změnily. Pokud máme věřit nedávným prohlášením zástupců kupříkladu Agrární komory ČR, pak máme v Česku tolik půdy, že nevíme co s ní. Cituji z časopisu Zemědělec z 10. května t.r.: „Kvůli klesajícímu objemu produkce na potraviny a krmiva bude do budoucna přebývat až půl milionu hektarů orné půdy a 100 tisíc hektarů trvalých travních porostů. Resortní aplikovaný výzkum by se měl, jak uvedl, zaměřit na to, jakým způsobem bude možné tuto půdu využít." No – a co myslíte, že AK ČR žádá po resortním výzkumu? No samozřejmě – v prvé řadě připravovat technologie pro „bioenergetické“, tedy státně dotované využití těchto ploch. Inu, proč také ne – dle odhadu zveřejněném v Právu ve středu 2.června to představuje tržbu zhruba 1 miliardy korun, o něž by zemědělci prezidentským vetem přišli. Letos oseli řepkou navíc 70 000 ha – kolik to bude napřesrok?

Ale je tohle ta jediná možná, zdravému rozumu i odborným poznatkům se nepříčící cesta? Neměli by naši poslanci a vláda – nejen „osamělý president“ – preferovat kapsu občanů (i zemědělci přece také platí daně) před kapsou dejme tomu Agrofertu? Tedy alespoň ti poslanci, jimž to myslí trochu komplexněji a v horizontu delším než do zítřka či pro letošek?

A k té ekologii? Hrát si v Česku na Iowu nebo Brazilii považuji za nesmysl, který se může pěkně vymstít. „Ekologičtí“ odpůrci GMO neustále skloňují až zneužívají pojem „precaution“, tedy předběžná opatrnost. Co kdyby jej tentokrát vzali vážně i v jiné souvislosti? V jednom ze svých minulých blogů jsem se přiznal ke své oblibě jedněch barev proti jiných. Žlutou mám rád – i tu řepkovou, i tu slunečnicovou. Ale „čeho je mnoho, toho je příliš – a mnoho psů zajícova smrt,“ řekla by teta Kateřina. Uvědomují si aspoň ti ekologicky trochu vzdělaní poslanci veškeré hrozby masivních monokultur pro přírodní společenstva? Takové objemy „bionafty“ se nedají napěstovat na rodinných ekologických / organických farmách. To jde jen opravdu tvrdou konvenční technologií, včetně masivní aplikace herbicidů a pesticidů. Ti hloubavější čtenáři nechť si zalistují ve skriptech o rostlinné výrobě třebas z ČZU Praha a najdou kapitoly o řepce olejce. Dozvědí se z nich, že je to plodina velice náročná na dobrou výživu – tedy hnojit, hnojit, hnojit dusíkatými průmyslovými hnojivy a také fůrou fosfátů. Co nám pak pěkně stečou do vodních toků a napěstují tuny sinic, zdraví i vodním společenstvům nebezpečných (ledaže je další povodně od nás odnesou na dolní toky a k sousedům). Řepku na semeno samozřejmě nebudou zemědělci nazeleno zaorávat, takže příliš biomasy se do půdy nevrátí. Chytré knížky dále říkají, že z „fytosanitárních důvodů“ neradno pěstovat řepku na stejných plochách rok co rok. Doporučený interval – pět let. Nenechme si vysmát, nevím, jak kde, ale třebas na mé oblíbené trase Praha – Orlické hory jsou ty velké širé žluté lány rok co rok téměř na stejném místě – jak také jinak. Pomoc je zřejmá – metráky konvenčních pesticidů s impresivními názvy typu Treflan či Karate (připouštím, trochu teď hraju na vaše podvědomí, jak aktivista Greenpeace – ale je to tak). Tedy insekticidů, herbicidů – a fungicidů, zejména v tak deštivých rocích, jaké nás zřejmě čekají. Přátelé, tady půjde i veškerá „biodiverzita“ do háje. A pokud slyším dobře trávu růst, pomoci mohou jen – geneticky modifikované odrůdy typu Roudup Ready či Liberty Link či BT… Zelení zastánci biopaliv, nemáte z této představy už teď špatné spaní?

Kritický čtenář – včetně třebas agrárního presidenta Ing. Veleby – se samozřejmě v tomto místě může zeptat: No fajn, pane vědče, ale kudy tedy z toho všeho ven? Opravdu máme pěstovat na té volné půdě kaktusy? Nebo zkrachovat, nechat pole zarůst pejřkou, trním a hložím?

Nejsem ekonom, nejsem zemědělský odborník. Ale nabídnu jednu z možných verzí – byť dlouhodobou a nenabízející asi obratem ziskově vyhozené miliardy za řepkově olejové deriváty. Když už bych musel solidárně přispět na různé Hladové zdi, pak daleko raději na ty protipovodňové s průvodním široce ekologickým dopadem. Ať „stát“ zalesňuje. Ať dotuje vodohospodářské práce a stavby. Skuteční experti typu doc. Jana Pokorného vám dokáží vysvětlit i doložit, jak „obyčejný les a strom“ mohou pro vodní režim a ekologii planety udělat i v našich krajinách daleko víc než žluté, větrné či fotovoltaické vize. A s vysokou návratností. I nepoučený neodborník jistě chápe a věří, že les má obrovskou retenční schopnost nejen pro vodu – ale také pro ten CO2, o nějž se ten svět neustále handrkuje. A pro nějž EU politicky „blbne s řepkou“. No co, místo ubývajících dešťových pralesů v Argentině či Brazilii si napěstujeme nové kolem Moravy nebo Dřevnice. Pokud vím, tak zalesňovací limity si bruselští úředníci ještě vymyslet nestačili …

Na své chalupě v Orlických horách topím převážně starými, klasickými „piliňáky“ zn. Satan. Venku tma, mínus dvacet, ve světnici svítí očičko otevřené vstupní klapky a dle potřeby žhne rudě i plech celého „soudku“. Vydrží od večera do rána. Piliny mám téměř zdarma, jen za dovoz. Pravda, mohl bych topit peletami či briketami z krmného šťovíku, jedna taková biofirma je nedaleko. Pytel (samozřejmě ekopytel) váhy dvaceti kilogramů stojí zhruba stovku. Nekup to …

Máme po volbách, jsme v očekávání reformované sněmovny i vládního kabinetu. Třeba se tu nesmyslnou novelu přece jen podaří zrušit dřív, než zemědělci zase zasejou?

Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora