Jedná se o projekt Zero-race napomáhající celosvětovému rozvoji elektromobility, která je v současné době považována za jedno z možných dílčích řešení velmi kontroverzní problematiky emisí skleníkových plynů. Z tohoto důvodu bude koncem listopadu jednou ze zastávek soutěžních týmů mexický Cancún, kde se ve stejnou dobu bude konat další konference OSN o klimatických změnách.

Hovoří-li se v dnešní době v médiích o klimatických změnách, potažmo o emisích skleníkových plynů, tak se mnohdy setkáváme s nepřiměřeným zjednodušováním, neznalostí či svéráznou interpretací faktů. První faktické a fyzikální minely v tomto ohledu se začaly objevovat již v prvních publikovaných tiskových zprávách o zmiňovaném projektu Zero-race.

Ve sdělovacích prostředcích se objevují informace v tom smyslu, že vozidla budou poháněna „výhradně sluneční energií“, popř. „výhradně energií z obnovitelných zdrojů“, a tudíž jejich provoz bude „bez emisí“, čímž jsou myšleny emise CO2.

Jedná se o hezky znějící propagandu pro zelené posluchače, kteří si nechtějí příliš lámat hlavu „nepodstatnými technickými detaily“. Ve skutečnosti jsou vozidla poháněna z elektrické baterie, která je dobíjena z elektrického rozvodu nízkého napětí v příslušné lokalitě. Zastoupení obnovitelných zdrojů v energetickém mixu kolísá podle přírodních podmínek jednotlivých států, obvykle se pohybuje v řádu jednotek procent. Takže v poměru příslušejícímu jejich zastoupení je vyráběna „čistá“ elektřina na dobití baterie. Pokud tvrdíme něco jiného, pohybujeme se na úrovni „protijaderných filtrů“, které byly svého času nabízeny fyzikálně retardované části rakouského obyvatelstva na odfiltrování škodlivé a nežádoucí jaderné elektřiny z Temelína.

Samozřejmě tohoto elementárního faktu si byli vědomi i organizátoři projektu Zero-race. Problém vyřešili ve stylu chytré horákyně. Jednotlivé týmy se v rámci vstupních podmínek soutěže dohodly s určitým majitelem OZE na tom, že ekvivalent elektrické energie spotřebované při cestě kolem světa bezplatně dodá do sítě, čímž se „špinavá“ (tj. nikoliv „bezemisní“) lokálně dostupná elektřina na dobíjení baterií „vyčistí“. Například závodní tým Trev uzavřel tuto dohodu s provozovatelem Snowtown Wind Farm v jižní Austrálii. Tento fakt jaksi unikl drtivé většině novinářů, a nejenom českých.

Rovněž tvrzení o nulových emisích v rámci projektu Zero-race je zavádějící. Při provozu elektromobilu nevznikají emise CO2. Ty ovšem vznikají již při výrobě vlastního elektromobilu a elektřiny na průběžné dobíjení baterie. A samozřejmě nulových emisí CO2 nedocílíme ani výrobou elektřiny z obnovitelných zdrojů, např. v solárních elektrárnách, protože konkrétně solární články musí být vyrobeny ve složitém technologickém řetězci z průmyslově zušlechťovaných surovin a s vynaložením velkého množství elektrické energie, což vše opět znamená emise CO2. Totéž platí i pro jiné technologie výroby elektřiny, které nevyužívají proces přímého spalování primárního paliva, včetně zdrojů jaderných.

Z hlediska aktuální politiky radikálních „protiemisních“ zelených hnutí můžeme pozorovat značně schizofrenní názory. Nejnižší emise CO2 na vyrobené množství elektrické energie totiž vykazují velké vodní a jaderné elektrárny, tj. podle mnohých bojovníků za ochranu klimatu „málo zelené“ zdroje, a nikoliv solární a větrné elektrárny, které naopak za zelené zdroje považovány jsou.

Budoucí masový celosvětový rozvoj elektromobilů, který je mnohdy prezentován jako řešení globálního problému snižování emisí CO2, je velmi těsně spojen s problematikou výroby elektřiny a infrastruktury pro rozvod elektřiny. A výroba elektřiny samozřejmě znamená elektrárny a vedení, po kterých je elektřina dopravována do míst spotřeby. Ovšem mnozí zelení sice vehementně podporují elektromobily, ale stejně vehementně bojují proti výstavbě elektráren a vedení...

Převzato z Nejedly.blog.idnes.cz se souhlasem autora