Hrdinové Fast&Furious ve věku elektromobilů

I live my life a quarter mile at a time. Nothing else matters: not the mortgage, not the store, not my team and all their bullshit. For those ten seconds or less, I’m free.
Dominic Torreto

Filmová série Fast&Furious mě dlouhou dobu míjela. Béčková popcornová zábava nerespektující zákony fyziky a logiky, ve které hrají větší roli auta než lidé, nezapadla do profilu slušného vysokoškolského studenta navštěvujícího art kina a vášnivě diskutujícího o stupni citového odcizení ve filmech Michelangela Antonioniho. Ale když studentský život nahradila práce a mozek najednou potřeboval vydatný odpočinek, vydal jsem se do kina na šestý díl této série. A stal se zázrak. Místo nadávání na šílenosti typu skok víry či nekonečná přistávací dráha se mi během filmu orosily oči, když jsem si vzpomněl, jak jsem jako malý kluk našel pod stromečkem autodráhu a jak jsem při prvních jízdách nemohl pochopit, proč mi autíčko lítá v zatáčkách z dráhy, když jedu pořád na plný plyn. Na začátku seděl v kině upjatý dospělý vysokoškolák, z představení odcházel malý chlapec toužící znovu najít pod stromečkem autodráhu.

Na hlavního hrdinu série Dominica Torreta, moderního lupiče-gentlemana, myslím i při psaní své dizertační práce pojednávající o vlivu e-mobility na elektrické sítě. Elektromobily jsou jedním z hlavních pilířů environmentalistického vysněného světa. Pomiňme nyní, že akumulátor není zrovna ekologický výrobek, co se týče těžby potřebných surovin či jeho výroby, že jeho životnost je velmi omezena a jako odpad je vysloveně nebezpečný, a soustřeďme se na symbolický význam automobilu. Ten je totiž opomíjen jak typickým environmentalistickým aktivistou, který povětšinou chce bydlet ve velkém městě, mít obchody a zábavu na dosah ruky, a přitom dýchat venkovský vzduch, tak i světovými politiky v čele se Svatým otcem, neboť ti se nedávno dojímali v Paříži nad podpisem další z řady klimatických dohod. Osobně si myslím, že část politiků si spíše mnula ruce, neboť tato dohoda vytvořila dokonalé korupční prostředí, ve kterém proudí obrovské toky peněz bez jakéhokoliv přesného nastavení rozdělovacích a kontrolních mechanismů, takže když tu tam bude „odkloněna“ nějaká ta miliarda eur nebo dvě, bude to v rámci spásy světa znamenat ztrátu jen pár kapek v obrovském oceánu. A kdo by se při úsilí o záchranu světa zajímal o kapky. Říkejme tomu vznešená korupce, a paradoxně by to byl ten lepší případ. Pokud by však byla klimatická dohoda myšlena vážně, tak při současném stavu poznání by byla výsledkem environmentalistická diktatura, tuhý totalitní stát, ve kterém by nebylo místo pro něco tak zastaralého jako svoboda jednotlivce. A elektromobil je nejlepší ilustrací této nové totality.

Automobil byl po celé dvacáté století symbolem svobody a film, další ikona tohoto století, se stal básníkem oslavujícím volnou svobodnou jízdu pro jízdu (namátkou americké Easy Rider, Vanishing Point či český zástupce Svěrákova Jízda). Ve společnosti jezdící pouze s elektromobilem by se z těchto filmů staly prázdné obrázky beze smyslu. Proč? Na počátek odpovědi trocha historie. Elektromobil není nic nového pod sluncem. Před první světovou válkou byl velmi v módě, protože nezapáchal, byl bez kliky, a tak se skvěle hodil pro nedělní výlet s vyvolenou láskou do příměstské restaurace či přírody. Dojezd byl velmi omezený, ale město taky nebylo rozplizlým netvorem jako dnes a řidič byl z něho venku za malou chvíli. Pro vojenské účely se však nehodil, armáda preferovala výkon a vozidlo do nepohody, a tak se výzkum soustředil na spalovací motory, uživatelský komfort auta s tímto druhem motoru vzrostl, ceny klesly a na konci první světové války elektromobily zmizely z trhu.

V devadesátých letech nastal jejich revival, jenže dojezd je problémem i dnes. Pokud má obyčejný elektromobil dojezd mezi 100 až 200 kilometry, to podle toho, kolik dalších elektrických spotřebičů máte při jízdě puštěno (a elektrické topení ubírá hodně), znamená to, že jako každodenní uživatel ho budete dobíjet nejméně jednou denně (podobně jako chytrý telefon). A z hlediska sítě není takové rychlé nabíjení žádná legrace. Dle americké normy SAE J1772 by se měl typický plug-in elektromobil nabít výkonem 45 kW za deset minut (Tesla dle této normy potřebuje dvojnásobný čas). Takže si představte, jak by musela být dimenzovaná elektrická síť třeba v Praze a okolí, až by si všichni navrátivší z práce připojili okolo páté hodiny odpolední své auto k síti, aby mohli večer vyjet za zábavou. Ocituji z jedné odborné studie: kdyby se v USA z celkového počtu automobilu jen 10 % vyměnilo za plug-in elektromobily, bylo by potřeba navíc 31,35 GW. Přepočteno na české poměry to znamená, že na každé patnáctiprocentní navýšení stavu elektromobilů v ČR potřebujete další Temelín. Jenže mít tento výkon k dispozici nic nevyřeší, protože problémem jsou výše zmíněné špičky. V temných zákoutích konferenčních sálů se mluví i o desetitisících korun za jedno nabití elektromobilu ve špičce (tedy pokud by platila klasická tržní pravidla a nikoliv ne-logika dotací). Řízení špiček by nic nevyřešilo, to ví všichni, co zažili fronty v socialismu. Levná energie v noci by jen znamenala, že jeden člen rodiny by držel hlídku.

Pochopitelně se ve vědeckých článcích objevují určitá řešení založená na chytrých sítích. Ocituji jedno z nich: inteligentní sítě by řídily spotřebu domácností v určité oblasti, což znamená nucený přesun využívání takových spotřebičů jako pračka o několik dní, či myček nádobí o několik hodin. Mám pokračovat dál pasáží, ve které autor líčí nucenou regulaci teploty a ohřevu teplé vody? Takže když bude mít v době elektromobilů Strana zelených někde sjezd a členové dorazí jednat se svými elektrickými miláčky, lidé v blízkém i vzdáleném okolí nebudou prát ani mýt nádobí a pokud se to stane v zimě, tak nakonec nejspíš zmrznou.

A co skladování elektrické energie? I zde najdeme ve vědeckých vizích odpověď - má zkratku V2G (vehicle-to-grid). Toto řešení vychází z faktu, že většina automobilů tráví 95 % svého života v garáži. Proč je tedy nepřipojit na síť, v době dostatku energie je nabít a ve špičce je používat jako zdroje? To se ovšem nemůže dít jen tak, když to vlastník auta bude chtít a dovolí to. To by přece byla zločinná anarchie. Odvézt syna se zlomenou rukou do nemocnice, když síť potřebuje vaše auto, to by byl nejspíše těžký zločin proti veřejnému dobru. Svoboda jednotlivce je tak nepatrná, když se jedná o environmentalistickou vizi ideálního světa. A to tu ještě nezmiňuji další vylepšení - autonomní vozidla.

Co by na tuto pochmurnou, totalitní vizi budoucnosti řekl Dominic Toretto? Nejspíš by neměl čas nic říci. Environmentalistická policie by ho naháněla jako veřejného nepřítele číslo jedna. V kinech by byl hlavním zlosynem v environmentalistické akční sáze Slow&Timid, ve které by hrdinní policisté z Oddělení boje proti spalovacím motorům likvidovali pomocí drsné sluníčkovské spravedlnosti jeho „rodinu“, aby pak v závěru s úsměvem šlapali na kolech vstříc západu slunce.

Nevím jak vy, ale já při studiu těchto vizí mám chuť s výkřikem „Za autodráhu!“ vstát a jít bojovat s Torretem za těch deset sekund svobody proti všem těm environmentalistickým vizionářům.