Ekologistická organizace Děti země nedávno už poosmnácté udělovala výsměšné a potupné ocenění Ropák roku. Tedy, potupné a výsměšné snad pro toho, kdo věří, že příroda je hodnotou sama o sobě, že produktivita a snaha zlepšovat a zdokonalovat lidský život je automaticky poškozováním přírody, že lidé nemají uspokojovat své potřeby a že lidský druh je nejhorší skvrnou na tváři planety Země.

Letos se tedy tím, na koho se snesl největší díl environmentalistického hněvu, stal primátor Pavel Bém. Ocenění si vysloužil za podporu výstavby mrakodrapů na Pankráci, severozápadní části pražského obchvatu a snahu o rozšíření přistávací plochy na Ruzyni.

Je příznačné, že Děti země "oceněním" odsuzují produktivní snahy, které v mnohém budou znamenat hodnotu pro tisíce lidí. Mrakodrapy na Pankráci přinesou zisk investorům a nesporný užitek mnoha dalším lidem - ať už těm, kteří v nich najdou zaměstnání, nebo těm, kteří získají možnost pronájmu kancelářských prostor. Oživí poněkud ospalou a neatraktivní čtvrť Pankrác. A navíc jsou hezké.

Odpor ekologických organizací proti mrakodrapům na Pankráci je odůvodňován především skutečností, že změní celé panorama Prahy. Z určitých úhlů bude historický horizont hlavního města zakryt moderními budovami. Pohled, který se po celá desetiletí prakticky nezměnil, bude najednou vypadat jinak. Není však jediný důvod, aby pohled, na který jsme léta zvyklí, zůstal už navždy stejný. Naši předci před desítkami a stovkami let přetvářeli místa, kde žili, ke svému obrazu, přizpůsobovali města potřebám své doby, rozšiřovali městskou zástavbu a hlavní myšlenkou byly potřeby lidí. Podnikatelé, kteří stavěli nové pražské čtvrti, se snažili dosahovat bohatství naplňováním poptávky budoucích nájemníků. Stejně tak dnes by jedinou motivací pro stavby nových budov měla být snaha o zisk prostřednictvím uspokojení poptávky.

Není jediný rozumný důvod, proč by investoři měli při vypracovávání svých stavebních plánů zohledňovat námitky ekologistických nátlakových skupin, které míní, že existuje nějaké právo vidět ze svého okna po celý život stejný výhled. Žádné takové právo neexistuje.

Mimochodem, ekologisté nejsou příliš stálí ve svém spravedlivém hněvu vůči projektům, které znamenají změnu rázu krajiny nebo městských scenérií. Na jedné straně se zlobí, že prý pankrácké mrakodrapy zhyzdí panorama Prahy, zároveň však podporují zaplevelení krajiny obřími větrníky na výrobu elektřiny (o které není v podstatě žádný tržní zájem a jsou stavěny jen a pouze se silnou podporou státu, potažmo zelené lobby).

Panorama Prahy je pro ekologisty, kteří si rádi plivnou na produktivní snahy lidí, pouze zástupným argumentem. Mrakodrapy jsou pro ně vhodným terčem stejně jako výstavba dálničního obchvatu a zejména rozšíření ruzyňského letiště, které by znamenalo jeho vyšší kapacitu, a tedy hodnotu pro investory i pasažéry. Vůbec nejde o to, kudy obchvat vede nebo kam až bude delší přistávací plocha zasahovat - ať by se tyto projekty naplánovaly jakýmkoliv způsobem, vždy bude pro ekologistické aktivisty prostor pro nekonečné litanie námitek.

Na druhém místě Ropáka skončil bývalý ministr dopravy Milan Šimonovský za svůj návrh zákona, podle něhož by se žádné občanské sdružení nemohlo již nadále účastnit stavebních řízení, a tedy zasahovat do staveb, které by, podle nich, mohly mít negativní vliv na životní prostředí. Zákon, který nakonec nebyl přijat, mohl zabránit ekologistickým spolkům v blokování staveb, projektů dálnic, silnic nebo průmyslových zón.

Je to opět další příklad toho, co vlastně ekologistům vadí: produkce vedoucí ke zlepšení a zkvalitnění lidského života. Stačí si představit, jak se organizace ochránců přírody snaží blokovat a zdržovat stavby kilometrů dálnic, které by měly vést skrz dosud nedotčenou přírodu. Nezajímá je, že dálnice usnadní dopravu statisícům lidí. Nezajímá je, že bude znamenat ulehčení pro tisíce obyvatel vesnic, kterými dnes projíždějí stovky a tisíce aut a kamionů denně. Na názor lidí, jimž kamiony projíždějí přímo za domem, se však ekologisté zeptat nepřijdou.

Ekologistická mentalita se vyznačuje bohorovnou povýšeností, s níž si ekologističtí aktivisté dovolují doporučovat, jaká je ta správná kvalita lidského života a životní hodnoty, o které by se mělo usilovat. Jestliže věří, že produktivní využívání přírody je zlem, snaží se tento pohled vnucovat všem ostatním, ať už za pomoci všudypřítomné zelené propagandy (které dnes nejsou ušetřeni ani malí školáci, kteří rozhodně nemají jak se environmentalistickým trikům bránit), nebo prostřednictvím státních zásahů. Chtějí všem upírat sledování takových hodnot, které se neslučují s jejich pohledem na svět. Ať už jde o investory, kteří chtějí postavit mrakodrapy na Pankráci, nebo o obyvatele vesnic, kterým se nelíbí, že jim za okny projíždějí kolony kamionů. Zájmy těchto lidí musí být podle environmentalistů podřízeny vyšším cílům - sto let starému horizontu Prahy nebo loukám a borovým hájům, přes něž by měly vést nové kilometry dálnic.

(pokračování zítra)