Budoucí historikové budou pravděpodobně konstatovat, že pokud jde o uhlí, uhnout jsme měli v každém případě. A nechat ho všechno v zemi. Připouštím, že bylo nutné z hor kutných, jesenických či jihlavských vytěžit všechno stříbro, aby mohl český král Václav II. vytvořit český groš, svého času nejpevnější měnu evropskou. Jenže uhlí jsme měli všechno nechat v zemi. Černé i hnědé. Stačí, když si pomyslíte, co všechno by tu bylo, kdybychom uhlí vůbec netěžili. Podkrušnohoří by bylo nádherným krajem jako kdysi, a Ostrava by byla možná spojenou soustavou malebných vesnic. A co by tu nebylo? Jen pohled do zdravotní evidence statisíců lidí by nebyl tak tristní a desetitisíce lidí by byly bývaly žily mnohem déle.

Uhlí této zemi nepřineslo nic dobrého. Vietnam má nejvyšší zásoby černého uhlí na světě. A poměrně dostupné. Nikoho v této zemi ještě nenapadlo na tyto zásoby sáhnout. Nevykopali ještě ani kilo uhlí. Vědí proč.

Proč by si ničili zemi, kterou jim předkové předali krásnou a čistou. I díky uhlí (a jeho dobývání za každou cenu v dobách nástupu k socialismu) je například Ostravsko dnes jedním z nejšpinavějších míst v Evropské unii. Nezadá si ovšem ani s kraji severních Čech. Superjemný ostravský prach spolu s benzo(a)pyrenem (C₂₀H₁₂) z koksoven, chemiček, hutí a železáren způsobuje lidem astma, neplodnost, rakovinu, genetické změny a urychluje stárnutí. Onen aromatický uhlovodík, vzniká nejen při spalování uhlí, ale i při kouření, hoření a při provozu spalovacích motorů, takže je ho na Ostravsku více než dost.

O jeho škodlivosti se ví nejméně od počátku minulého století (v 18. století způsoboval nádory na šourcích kominíků), ale my jsme museli koncentrovat na jedno místo hutě, uhlí, chemičky, železárny a obrovská sídliště a stovky tisíc aut. Jen aby bylo všechno blízko. Takže dnešní stav, kdy víme, že děti narozené a žijící v Ostravě budou mít o hodně kratší život než děti narozené kdekoli jinde, řešíme tím, že dáme žalobu na vládu (Ostrava).

Namísto toho, abychom vše zastavili, přemístili, modernizovali a co půjde, zrušili. Tato země pokračuje dál v nastoupené socialistické cestě, alespoň pokud se Ostravska týče a jak se ukazuje bohužel i severních Čech týče.

Pouze již nad našimi hlavami nevlají rudé prapory, pouze se zde mezi námi vznášejí neviditelné uhlovodíky. Nyní se zdá, že stejnou cestou se vydá Mostecko a další lokality. Socialističtí vládcové to tak naplánovali.

Hřbitovy jsou plné havířů, kteří si prožívali svých pět minut slávy při překonání nejrůznějších rekordů v kopání uhlí, a jimž nikdo včas neřekl, aby skončili s hornickou prací. A nevytvořil jim pro to podmínky. Naopak – dějiny druhé poloviny 20. století jsou také dějinami věčného sporu lékařů – havíři věděli, že mají silikózu a lékaři ji nesměli uznávat.

Aby nebylo moc nemocí z povolání. A jsou také dějinami veřejně organizovaného ničení zdraví. Již tehdy těžbu uhlí ovládly peníze. Nahoře i dole. Nahoře přinášely peníze důkazy o správnosti naší cesty k socialismu (úžasné výsledky našich havířů). A dole byla touha po penězích taková, že havíři zcela vědomě porušovali téměř všechny bezpečnostní předpisy jen proto, aby bylo ve výplatním sáčku více. A rekordy? Nic této zemi nepřinesly. Bylo to něco jako pořádat závady v plavání v kyselině sírové.

Před dvaceti lety jsme se domnívali, že se vlády v této zemi ujmou lidé vzdělaní. Lidé s diametrálně odlišným myšlením, moudřejším a modernějším, než měli soudruzi ve Státní plánovací komisi. Nemůžeme přece budovat stát systémem plundrování (bagrování) krajiny a spalováním uhlí v domácích kotlech a v elektrárnách.

Jenže kupodivu i současným vládcům jde o to, aby měli okamžitý zisk za každou cenu. Proto je na spadnutí zrušení limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách a pravděpodobně brzy vyvstanou tlaky na otevření Dolu Frenštát v Beskydech. Všichni se budou dušovat, že jde o naši přítomnost i budoucnost. Přitom je opak pravdou.

Již dnes vyvážíme značnou část uhlí z OKD do Rakouska, na Slovensko, do Německa, Polska a Maďarska a paradoxně koks, hnědé a černé uhlí nakupujeme v jiných zemích. Je třeba si říci otevřeně, že těžbou a spalováním uhlí ničíme ovzduší a krajinu. Ovzduší se podepisuje okamžitě na zdraví lidí. A krajina? Neexistuje žádná cesta obnovy nebo jakési rekultivace. Nikdy se tato zkáza nedá napravit, snad pouze zmírnit.

Otázkou je, zda má naše politická reprezentace v tomto jasno, pokud jde o hospodářský program a druhou otázkou je, zda si toto i se všemi souvislostmi politikové uvědomují. Je zde reálná obava, že nikoli v obou případech.

Pokud jde o uhlí v severních Čechách, je třeba si říci, že jeho potřeba souvisí s provozem elektráren. Jenže naše země je třetím největším vývozcem elektřiny v Evropě. Takže uhlí pro elektřinu (elektrárny) nepotřebujeme.

Navíc by další těžba v severozápadních Čechách znamenala výrazné zdravotní problémy několika generací v budoucnosti. Rozšířená povrchová těžba by znamenala další znečištění ovzduší a přírody. Je geologickým rizikem pro svahy Krušných hor. Dá se očekávat nedostatek místních vod, bezperspektivnost života místních lidí a odchod mladých vzdělaných lidí.

Povrchová těžba je přitom dodnes jedním z hlavních zdrojů znečištění. Kontaminovaná půda především v Krušných horách i po letech způsobuje potíže při obnově lesních porostů nebo návratu některých rostlinných a živočišných druhů.
Těžba pod úpatím Krušných hor představuje geologické riziko pro svahy, které se mohou dát do pohybu. Hrozí i místní nedostatek vody v některých oblastech.
Lidé v ohrožených obcích žijí v existenční nejistotě. „Někteří se před těžbou museli za život stěhovat i několikrát,“ napsali vědci ve svém stanovisku. „Potřebují konečně klid a jistotu dožití ve své obci, ve své občanské komunitě, v důvěrně známém prostředí. Z dlouhodobě zdevastovaného území se stěhují mladí vzdělaní lidé.

Tato negativa nezmíní žádná sociální opatření levicové vlády, jakkoli po nich volají bohužel i představitelé tzv. pravice. Je to všechno nesmysl. Limity těžby po roce 1989 byly stanoveny proto, aby lidé v severních Čechách získali jistotu, že je z jejich domovů už nikdo nevyžene a že nikdo již nebude hazardovat zcela zbytečně s jejich zdravím. Že nebudou ohrožovány jejich domovy, příroda, ale i jejich zdraví. Dnes vláda hodnotí situaci jako, kdyby šlo, pokud jde o lidi, spíše o loutky. Těžit, ale nesmíme při tom zničit moc obydlí a náměstí, říká předseda vlády. Jenže pro něj jsou od dob započetí jeho politické kariéry jenom loutky. (Jiné lidi, podobně jako kolega Hašek nepotkal). Namísto toho, aby vláda podpořila vznik nových pracovních míst v perspektivních oborech a ne v zastaralém hornictví.

Stejným způsobem v pondělí prohlásil pan prezident, že vzal do ruky kalkulačku a zjistil, že prolomení limitů považuje na menší zlo než jejich zachování. V tomto případě se pan prezident projevil jako tvrdý byznysmen. Neboť uhlí, o které jde, je sice majetkem nás všech, tedy potažmo státu, ale podstatný zisk z jeho těžby z důvodů dříve špatně nastavených pravidel mají uhlobaroni, stát rozhodně nikoli.

Obava havířů tohoto severočeského revíru pochopitelně má svoji logiku. Vláda se bohužel chová stejně nekvalifikovaně jako v případě Ostravska. Členové vlády nechtějí (bohužel ani nejsou schopni) pochopit, že by pro tuto zemi i pro tuto společnost bylo ekonomicky i jinak nejvýhodnější, kdybychom všechny havíře poslali domů a až do jejich smrti (omlouvám se, že to tak říkám) jim poskytovali jejich dosavadní plat. A oni by nic nedělali. To by bylo pro tuto zemi to nejlepší. Jenže lidé v kalkulačkách většinou nejsou a pochybuji, že by je tam pan prezident nějak zvlášť zamontované měl. Obávám se, že ani soudruh Škromach ničím obdobným nedisponuje.

Kdysi byl v Ostravě jeden vysoký funkcionář, který vzhledem ke své celkové omezenosti dokázal jediné. Jestliže existoval nějaký návrh nebo problém, o němž by měl rozhodnout, kladl vždy a vždy otřepanou stereotypní otázku: A soudruzi, je to koksovatelné? Je to otázka velice zrádná. Není to tak dlouho, kdy se ukázalo, že koksovatelné je i nošovické zelí. A nestálo to zase tolik peněz. Není tedy zcela dobojováno. I když hnědé uhlí pohříchu koksovatelné není, jak koukám, soudruzi nám přebíhají z revíru do revíru.