PO NÁS POTOPA. Všeobecně rozšířené rčení, kterému rozumí hnedle každý. Jak vzniklo? Slovo potopa má nesporně původ v biblickém vyprávění o velké potopě. To symbolizovalo obraz hrůzné zkázy za nesnášenlivost, pýchu a utlačování bližních.

Od té doby používají mnozí různě podobenství skryté v tomto rčení. Většinou je spojováno s nějakým úpadkem. Známý anarchista a bohém František Gellner (1881-1914) vydal svého času revoltující protiměšťácké verše v první své sbírce nazvané PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA. Josef Toman napsal mistrné dílo z doby antického Říma za vlády Tiberia a Caliguly a nazval je příznačně PO NÁS POTOPA.

Avšak do historie se toto celé rčení dostalo teprve v době Ludvíka XV. (1715-1774) ve Francii. Země za jeho vlády byla v hlubokém úpadku a státní dluh rostl podobě rychle jako náš současný český.

Krále nejprve napadlo, že by se měl na nějaký čas vzdát hostin a plesů. Tedy méně hýřit. To mu však rozmluvila jeho milenka Jeanne-Antonietta Poissonová, známější pod přízviskem Madame de Pompadour. Údajně vysvětlila králi, že se nesmí takovými drobnostmi zabývat, protože by z toho mohl dokonce onemocnět.

Ať si to vyřeší jeho nástupce. Po nás potopa, pravila. Král onu radu s vděčností přijal a Versailles bylo i nadále sídlem více než rozmařilým. Konec konců, kdo by nepodlehl svůdnému řešení z úst neméně svůdné ženy. Madame de Pompadour je na snímku. Nebyla neskutečně krásná?

Nu a od té doby každý, kdo chce bagatelizovat důsledky svého chování či rozhodnutí, říká si (někdy nahlas, někdy v duchu) PO NÁS POTOPA.

Když brněnští zastupitelé několikrát (a myslím si, že právem) odmítli velkosklad Amazonu, který měl být postaven na tzv. Černovické terase, našel se najednou spasitel. Krajský hejtman Hašek nabídl pro stavbu pozemky nedaleko letiště v Tuřanech. Pozemky patří kraji a mezi námi je pravdou, že jsou daleko vhodnější než pozemky původně uvažované. Jenže všechno má své ouha.

Amazon sice předpokládá vytvoření 1500 pracovních míst, leč naprosto nekvalifikovaných. Navíc se nedá říci, že se v okolí Tuřan takto rychle najde 1500 skladnic a skladníků. Otázkou je, zda nebudou muset být dováženi ze zahraničí. Co udělají ony stovky nákladních aut, jezdících tam i zpět, to zdaleka nikdo netuší.

Blízkost logistického centra Amazonu navíc ohrozí okolní menší firmy, které budou muset možná propouštět kvalifikovanější síly. Takže Brno by mělo mít zájem o jiné investory, nikoli o takové, kteří by chtěli z města se silnou vzdělanostní a podnikatelskou tradicí udělat jakési evropské překladiště. Tohle hejtman Hašek v úvahu nebere. Připsal si na svůj pomyslný štít – JÁ jsem zajistil; případně MY, naše strana zajistila. Jenže ono nejde pouze o ta nekvalifikovaná místa, která v této podobě a v této lokalitě zřejmě ani tak moc nepotřebujeme. Jde o víc.

Naše sousedka, která má za domem velkou zahradu, běduje již několik týdnů. Nebyla žádná zima, žádný sníh, ve studni jí ubývá vody a tráva žloutne a horko těžko se zazelená. A to jí radši ani neříkám, že naši zemi čekají klimaticky sušší roky. To se tak v přírodě stává.

Jenže namísto toho, abychom tomuto stavu čelili, ještě přiléváme olej do ohně. Tedy přilévají ho ti, kdož denně a denně vydávají stavební povolení na výstavbu velkoskladů s rozsáhlými parkovišti, hypermarketů a podobných staveb, které pro svůj provoz potřebují jediné – zabetonovat část oné půdy, která jim byla přidělena.

Naši předkové by se nestačili divit. Denně necháváme znehodnotit hektary kvalitní zemědělské půdy. Té půdy, o kterou byl spor v mnoha pozemkových reformách, v záborech půdy a v restitucích, což charakterizuje i minulá dvě století. Majitelé půdy se měnili, někdy neprávem, jindy právem, ale půda jako bohatství předků zůstávala. Nyní se nás zmocnila jakási divná euforie.

Ono nejde pouze o úbytek zemědělské půdy. Jde také o to, že se díky této nezodpovědné politice snižují zásoby podzemních vod. Naše země ztrácí retenční schopnosti. Je docela možné, že až bude postavena přehrada v Nových Heřmínovech (a přehrady na jiných místech), ukáže se zcela zbytečnou. Neboť nebude co zadržovat.

Klimatologové se shodují v tom, že v nejbližším období se změní klima střední Evropy v neprospěch dosavadních zvyklostí. Měl by nastat zcela jiný režim srážek zejména v průběhu vegetačního období, charakteristický jejich nedostatkem a extrémy (dlouhá sucha, poté přívalové srážky, povodně a opět sucha). V tu dobu bude potřebná doslova každá píď země, která bude umět nasáknout potřebnou vláhu. I do betonu se prý voda vsakuje, ale trvá to hrozně dlouhou dobu.

Pochopitelně, že příčinou našich budoucích potíží není zdaleka pouze sklad firmy Amazon. Ale také. Už bychom s takovým hospodařením s naším ekonomickým a kulturním dědictvím měli přestat. Bohužel se na zemědělskou půdu začínáme dívat jako na předmět podnikatelských zájmů a přestáváme v ní (tedy v její podobě a v jejím stavu) skutečně vidět jistý odkaz předchozích generací. Vyjma toho, jak půdě ublížili socialističtí plánovači rozoráním mezí, melioracemi a intenzivním chemickým hnojením. Když se konečně mohla půda vzpamatovat, poléváme ji betonem a zamezujeme tak tomu, aby plnila jednu ze svých důležitých funkcí.

Současně se ošklivě chováme k našim řekám, říčkám, potokům či rybníkům. Nečistíme je, neumožňujeme vodě, aby se rozlévala a posléze vracela do koryta. Naopak – ženeme ji z našich regulovaných řek pryč, ven do jiných států, neboť u nás řek mnoho pramení, leč všechny odtékají.

Mezi námi, onen již několik staletí diskutovaný kanál hodlající propojit Dunaj přes Moravu s Odrou, není zas tak zcela nesmyslný. Jistě by si získal podporu Evropy jako takové. A nám by hodně pomohl. Neušklíbejte se nad ním jen proto, že onu výstavbu propaguje Miloš Zeman.

A tak žijeme v zemi, v níž zpevněné plochy (beton, asfalt) zabírají zatím prostor asi o velikosti Lucemburska. Od roku 2000 do roku 2008 přišla naše země téměř o 200 kilometrů čtverečních zemědělské půdy. Od roku 1990 jsme za 16 let přišli o kvalitní zemědělskou půdu odpovídající rozloze Prahy (v těch jejích nejširších administrativních hranicích). Nejde jen o to, že je půda zabetonována, ale jsou z ní odváženy tisíce tun ornice, tedy kvalitního humusu. Kam? Kamkoli. To nikdo nekontroluje.

Nejhorší je, že "lid obecný" tvrdí, že jsme rokem 1989 zaprodali naši zemi zahraničnímu kapitálu. Že už nic nevyrábíme, že musíme všechno dovážet. Ono to tak není, protože nikdo, ani Evropská unie nás nenutí, abychom dovolili Amazonu zabetonovat další kus zemědělské půdy někde u Brna.

Ale že se pomalu staneme nesoběstačným státem, který bude muset (!) všechno dovážet, protože nebude moci nic pěstovat na půdě, která bude buď zabetonovaná, nebo zastavěná nejen domy a průmyslovými stavbami, ale také fotovoltaickými elektrárnami, to nás čeká. To ano. Krajina postupným zabetonováváním přichází také o různé živočišné druhy, tedy přestává být tradičně funkční, ztrácí charakter a identitu. Nemáme žádné zákony, které by tomu zamezily, navíc je u nás půda velice levná. A kdybychom je měli, nejsou nám nic platné. Jistě si vzpomenete, jak na severu Čech stavěl cokoli proti vůli všech slavný kmotr Oulický, nebo jak na Karlovarsku již dlouho stavějí jistí podnikatelé z jisté země, co chtějí a jak chtějí, bez potřebných stavebních povolení.

Všichni dosavadní ministři životního prostředí či zemědělství se dušovali, že této politice učiní přítrž. Neudělal to ani jeden, protože, jak vidíte, 1500 pofidérních míst Amazonu je svatých. Namísto toho, abychom dali peníze místním drobným podnikatelům tak, aby mohli rozšiřovat stávající výrobu a přijímat další pracovníky.

Každé ráno, když se probudíte, měli byste si opakovat úplně jednoduchou větu: tak dnes zase ubyde patnáct hektarů z půdního fondu. Tedy opakovat by si ji měli každé ráno povinně všichni členové vlády. A všichni poslanci a senátoři. Jsem zvědav, jak dlouho by to vydrželi. Paradoxně, až opravdu přijde ono PO NÁS POTOPA? Ovšem to bude již zřejmě bez vody. Ale co s těmi, kteří se tak chovají již nyní?

V oné zmíněné básnické sbírce Františka Gellnera je také jedna báseň nesoucí stejný název jako celá sbírka. Jmenuje se tedy "Po nás ať přijde potopa". Snad jeden veršík:

Mí přátelé se v sympoziích baví,
by zase zítra klesli do bídy.
Na večer z loží zvedajíce hlavy
se v duchu těší: Diem perdidi.

Ono latinské platí především pro ty, kteří mohli, ale neudělali žádný dobrý skutek. Mám pocit, že seznam jejich jmen by byl poněkud delší.