Rakouští odpůrci Temelína se po půlroční odmlce znovu sešli u hraničního přechodu Dolní Dvořiště-Wullowitz, aby pohrozili blokádami hranice. Je obdivuhodné, jak se česká média věnují akci, na které se sejde dvacet lidí, pět traktorů a jeden nákladní vůz. Vzpomínám si na blokády hranic v roce 2000, které byly mediálně stejně úspěšné a co do počtu zúčastněných aktivistů na tom byly podobně nebo ještě hůř. Tehdy často zaplnila přední místa našich deníků akce, které se zúčastnilo pět lidí a jeden traktorista.

Tehdy jsme, ještě jako členové sekce mladých při České nukleární společnosti ve spolupráci s Jihočeskými taťky, uspořádali symbolickou minutovou blokádu hranice dětskými traktůrky, abychom poukázali na nesmyslnost podobných akcí, jejichž jediným přínosem je zhoršování česko-rakouských vztahů. Naše akce byla stejně mediálně úspěšná. Na rozdíl od rakouských aktivistů na nás však projíždějící řidiči s úsměvem mávali, zatímco na protitemelínské aktivisty troubili a častovali je nadávkami. Všichni tenkrát věděli, že jde o hrstku zoufalců, kteří za štědré podpory rakouské vlády bojují proti Temelínu, aniž by měli alespoň minimální znalosti o technologii elektrárny. Jediné, co o Temelínu měli a mají v povědomí, je označení atomšrot. Když tehdy přišli na naši akci, naivně jsme si mysleli, že s námi chtějí diskutovat. Nechtěli a, vzhledem ke svým technickým znalostem, ani nemohli. Jakmile se však rozsvítilo červené světlo na kameře nebo se přiblížil fotograf, ihned pospíchali do záběru se svými transparenty. Dali jsme jim naše kontakty a před kamerou slíbili, že s námi zasednou ke kulatému stolu, abychom si o technických problémech Temelína podiskutovali. Nikdy se nám už potom neozvali ani nereagovali na naše výzvy k odborné diskuzi.

Proč vlastně proti Temelínu bojují, když nemají zájem o objektivní informace a diskuzi? To už dnes ví nebo alespoň tuší každý. Jejich motivací není strach z Temelína, ale boj za zájmy rakouských výrobců elektřiny, pro které je Temelín nevítanou konkurencí. Argumentují tím, že Temelín víc stojí než vyrábí, tak proč jim tolik vadí? Skutečnost je totiž trochu jiná – v roce 2005 měl Temelín pracovní disponibilitu 66 %. Podle definice je to míra připravenosti výrobního energetického zařízení k produkci elektrické energie a tepla. Dukovany, které ve výrobních a bezpečnostních ukazatelích patří ke světové špičce, dosáhly ve stejném roce disponibility 88 %. Plánovaná disponibilita Temelína byla 78 %, takže tento ukazatel byl splněn z 85 %. V žádném případě tedy nemůžeme hovořit o nějakém dramatickém neúspěchu či dokonce o tom, že by elektrárna byla víc v poruchách než v provozu.

V současnosti se v souvislosti s Temelínem nejčastěji mluví o problémech s netěsným palivem. Samozřejmě, že netěsné palivo není důvodem k jásotu, ale je třeba říct, že takové nepříjemnosti nemají žádný vliv na jadernou bezpečnost a v žádném případě nehrozí uvolnění radioaktivity mimo primární okruh elektrárny. Žádná jaderná elektrárna na světě nemá dokonale těsné palivo. Lidé si však často pod netěsností představují díru, do které by se dal strčit prst. Ve skutečnosti však jde o tzv. difúzní netěsnosti, kdy „díra“ dosahuje jen několika mikrometrů, čili i únik radioaktivity do chladiva je minimální a měřitelný jen za použití nejpřesnějších metod. Srovnatelné západní elektrárny jsou na tom s netěsným palivem podobně, některé dokonce hůře.

Podobně je to s dalšími technickými potížemi Temelína. Tak složité zařízení, jakým jaderná elektrárna je, se bez poruch neobejde. Důležité je, že všechny systémy jsou několikanásobně zálohované a hlídané několikanásobně zálohovanými bezpečnostními systémy. Podobně jako v případě netěsného paliva zde platí, že se v technické poruchovosti Temelín příliš nevymyká ze světového průměru.

Chápu, že problematika technologie a systémů kontroly a řízení jaderné elektrárny je pro rakouské aktivisty a spolupracující traktoristy jen stěží uchopitelná. Méně pochopitelná je potom skutečnost, že stále nereagují na naše nabídky k vysvětlení temelínských problémů. Nemuseli by se potom obávat o svoji bezpečnost a ztrácet čas na česko-rakouské hranici. To, že na naše nabídky nereagují, je jen důkazem mého tvrzení, že jejich boj není bojem za bezpečnost, ale čistě jen bojem za ekonomické zájmy. Nejde o boj z přesvědčení, ale o výnosný byznys a bude trvat tak dlouho, jak dlouho ho bude finančně podporovat rakouská vláda.

Autor je členem výboru České nukleární společnosti