V médiích občas vystupují lidé, kteří se označují za sociální ekology. Co jsou zač?

To je různé. Pod označením „sociální ekolog“ se často skrývají neomarxisté a antiglobalisté, kteří po diskreditaci učení o proletářské revoluci „přepráhli“. Dnes už neusilují o ovládnutí společnosti pod hlavičkou práv dělníků, ale pod hlavičkou ochrany přírody. Na druhé straně se ale sociální ekologie ustavila i jako katedrová humanitní věda, která studuje sociální souvislosti ochrany přírody. V každém případě je ale to označení krádež, protože sociální ekologie s přírodovědeckou ekologií prakticky vůbec nesouvisí. Právě proto taky oceňuji fakultu sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity, která si pro studijní obor zabývající se sociální ekologií aspoň vymyslela originální název „humanitní environmentalistika“.

V médiích se za „sociálního ekologa“ označuje například Ivan Rynda…

Zajímavý a podnětný člověk, se kterým jsem se o tu krádež mnohokrát dost tvrdě hádal… Chodil jsem k němu na seminář o trvale udržitelném rozvoji a na některých věcech se s ním myslím i shodnu. Ivan Rynda mě ale prý označuje za svůj „největší pedagogický neúspěch“ – zřejmě proto, že se mu nepodařilo nepřesvědčit mě o nadcházející ekologické krizi.

Jak se díváte na koncept obnovitelných a neobnovitelných zdroj ů, se kterým „sociální ekologové“ pracují?

Ten koncept zcela ignoruje roli technologie. To, co se dnes zdá být neobnovitelným zdrojem, totiž díky technologické změně už zítra možná nebudeme vůbec potřebovat. Prostě si najdeme něco lepšího. Příkladem je známý bonmot, podle kterého dobu kamennou neukončil nedostatek pazourku. Další bonmot zase říká, že absolutně obnovitelným zdrojem je lidská invence a naopak absolutně neobnovitelným zdrojem je lidská svoboda. Jinými slovy to znamená, že omezovat v zájmu ochrany přírody lidskou svobodu je nebezpečné, a že lidská invence nakonec najde řešení každé potenciální krize.

Jaká je společenská vize ekologistů?

Asi nejpřehledněji ji shrnul jejich hlavní český teoretik Jan Keller v knize Až na dno blahobytu. Navrhuje zrušení dálkového obchodu a zavedení života v zemědělských komunách za podmínek „fyzicky náročného zahradničení“.

To je stav, který zavedl v Kambodži Pol Pot...

Přesně tak – ekologismus je potenciálně totalitní ideologie se silnými autoritářskými prvky. Naše životy chce nalajnovat do takových detailů, jako je teplota vody, kterou se budeme smět sprchovat. Nesmějte se! Na jaře 2002 citovaly Jakubem Patočkou řízené Literární noviny německého „sociálního ekologa" Wolfganga Sachse, podle něhož je třeba zamezit "zbytečnému plýtvání" a "nadbytečnému luxusu". Jak na to? "Teplá voda ohřátá na třicet stupňů k dispozici jednou denně na patnáct minut namísto čtyřicetistupňové vody k dispozici nepřetržitě, " navrhoval Sachs. A když už jsme u Kellerova žáka Patočky – stačí připomenout, jak to ve Straně zelených vypadalo poté, co se v ní zmocnil vlády. Přišel s konceptem tzv. neodemokracie, což měla být jakási „větší“ demokracie, ve které by nerozhodovaly politické strany, ale samotní občané. V praxi to ovšem vypadalo jako v 50. letech – své stranické odpůrce Patočka pronásledoval, vylučoval a doslova potíral ohněm a mečem. Pavel Kohout o něm přiléhavě řekl: „Jakub Patočka mi připomíná mladého mne.“ Tragédií těchto lidí je, že sice s leskem v očích dalekosáhle řeší globální problémy, ale zanedbávají svůj vlastní intimní svět. Pokud vím, Patočka nakonec dopadl podobně smutně jako Rousseau. Tak moc chtěl řídit naše životy, až se mu jeho vlastní život vymkl z rukou. V podstatě je to tragický případ Le Bonova charismatického vůdce, který za snahu ovládnout masu zaplatil obrovskou osobní cenu.

Aby současná vládní koalice vůbec mohla vzniknout, musela na nátlak zelených přijmout jedno tabu: nestavět jaderné nebo uhelné elektrárny a nerozšiřovat limity těžby uhlí. Dnes se ale dozvídáme, že v budoucnu bude energie málo a že její zdroje budou stát v centru zahraničně politického soutěžení mezi státy. Jak z toho ven?

To tabu je zcela nepodstatný a zástupný problém. Do vládního prohlášení se prostě na nátlak zelených něco napsalo, ale za dva tři roky to bude úplně jinak. Jedna věc jsou totiž ideologické proklamace a druhá věc je realita, která nás rychle dožene.

Co tím myslíte?

Ještě před pár lety nám ekologisté tvrdili, že celá Evropa ustupuje od jádra. Dnes se ukazuje, že se k němu Evropa pokorně vrací. Spotřeba energie je totiž pevně svázána s růstem HDP a životní úrovně. Koncem října přijal Evropský parlament zprávu, ve které se uvádí, že jádro hraje v dodávce většiny členských států klíčovou úlohu – představuje třetinu evropských dodávek. Podle EP je doslova „nepostradatelné“. Stejný názor má i Evropská komise, která roli jádra označila za „klíčovou“. Většina zemí, které v minulosti mluvily o ústupu od jádra, dnes tyto plány v tichosti ruší, jinde se už staví nové jaderné bloky nebo se aspoň plánují. Ekologisté se navíc chytili do své vlastní pasti. Vytvořili strašáka klimatických změn, ale jediným reálně použitelným bezuhlíkovým zdrojem energie je právě jádro. Docela se tím škodolibě bavím…

Jistý expert na jadernou energetiku prohlásil, že kdybychom se dnes rozhodli stavět jadernou elektrárnu, šlo by to vzhledem k vytíženým kapacitám stavebních firem nejdříve v roce 2018.

To právě ukazuje, že o jádro je ve světě obrovský zájem. Naštěstí to ale platí jen pro „klasické“ velké jaderné zdroje. Nová generace reaktorů se dá postavit rychleji a navíc jsou mnohem bezpečnější než ty dnešní. Jinak řečeno, pokud se objeví poptávka, dá se jí díky novým technickým řešením vyjít poměrně rychle vstříc. Ale problém by to mohl být třeba v případě dostavby Temelína, která počítá s dvěma dalšími „klasickými“ velkými reaktory. Projekt je hotový, a pokud nechceme mít někdy kolem roku 2015 problémy s dodávkami, měla by vláda začít jednat bez ohledu na koaliční smlouvu a obstrukce zelených.

Když dnes mnozí politici varují před nedostatkem energie, nemohou být srovnáváni s ekologisty varujícími před soudným dnem?

Politici mají varování v „popisu práce“, ale tahle civilizace myslím nedojede na nedostatek energie. Že dochází ropa? Naopak – známé zásoby rostou rychleji než těžba, takže ropy máme víc než kdykoli v minulosti. "Dohromady máme dost všech druhů ropy na pokrytí naší celkové spotřeby energie na dalších 5000 let," píše Björn Lomborg. Připomíná také úsměvný paradox, podle něhož ropa neustále "dochází" už od doby, kdy ji lidstvo začalo využívat. Například v roce 1914 americká Důlní kancelář odhadovala, že ropa vydrží jen na následujících deset let. Vtip je v tom, že známé zásoby ropy nejsou totožné s celkovými rezervami. Jsou jen jejich naprostým zlomkem. Nová ropná pole se totiž vyplatí hledat až v okamžiku, kdy se ta stará blíží vyčerpání. Ropné pesimisty přirovnává Lomborg k člověku, který se podívá do ledničky a vyděsí se: "Panebože! Vzhledem k mým zásobám potravin za tři dny zemřu hlady!", aniž by ho napadlo, že za rohem je supermarket. I kdyby se ale jeden z nejlepších světových statistiků mýlil, nic se neděje. Každý krok kupředu, který kdy naše civilizace udělala, vždycky poháněly nové technologie. Proč by to mělo být jinak, pokud jde o energii? V okamžiku, kdy začnou docházet fosilní paliva nebo kdy vznikne silný politický tlak na jejich zatížení daněmi kvůli údajným klimatickým změnám, přijde nějaké nové technické řešení. Už dnes nepochybně existuje, ale zatím ještě není politická a ekonomická vůle k jeho zavedení do praxe. Víte třeba, jak by takové fúzní elektrárny (pracující na stejném principu jako Slunce) zničily zisky ropných šejků? Za pár let si možná budeme říkat, proč jsme se prali kvůli nějaké mazlavé břečce z Perského zálivu. Ropu už prostě nikdo nebude chtít ze stejného důvodu, z jakého dnes není strategickou surovinou pazourek.

Můžete uvést nějaký další příklad takové technologické změny?

Nedávno jsem četl zajímavou práci o tom, proč vlastně přežily velryby. V první polovině 19. století je rybáři zcela zdecimovali v honbě za velrybím tukem, který byl nepostradatelný především pro svícení. V roce 1849 ale kanadský geolog Abraham Gesner vymyslel metodu destilace petroleje z ropy, která byla do té doby v podstatě bezcennou surovinou. Když pak v roce 1865 John D. Rockefeller rozjel síť rafinerií, odstartoval ropný boom. Cena velrybího oleje začala prudce klesat a s ní i lov. Velryby tedy nezachránili žádní ekologisté, ale technologická změna, respektive kapitalismus. Osobně se domnívám, že fosilní paliva už dávno patří do skanzenu podobně jako třeba koněspřežka. Uhlí a ropa jsou nenahraditelné suroviny pro chemické syntézy. Dá se z nich vyrobit kde co, takže pálit je je zkrátka zhovadilost. Kdosi řekl, že je to podobné, jako topit pod kotlem papírovými penězi. V tom s ekologisty souhlasím.

Co říkáte tomu, jak regulovaný energetický trh vede k faktickému růstu ceny?

Regulace je špatná už na první pohled, ale jen málo se bohužel ví o vzrůstu ceny energie kvůli povinným dotacím na obnovitelné zdroje. Vzpomínáte na starostu Jindřichovic pod Smrkem Petra Pávka? Na jedné straně do obce odmítá pouštět státní úředníky (zřejmě proto, že se bojí kontroly), ale na druhé straně nám všem razantně pouští žilou. Za řádově padesátimilionovou státní dotaci postavil v Jindřichovicích větrníky. Jako předseda České společnosti pro větrnou energii zároveň prolobboval zákon, podle kterého musíme jeho nespolehlivou energii odebírat za trojnásobnou cenu, než je tržní. Je spočítáno, že obnovitelné zdroje každému Čechovi vysají z kapsy 800 Kč ročně. Větrníky považuji za jeden z největších zločinů proti přírodě vůbec. Každý rok zabijí miliony ptáků a netopýrů, ničí krajinný ráz, snižují ceny nemovitostí, vyhánějí turisty, vytvářejí infrazvuk, který ohrožuje lidské zdraví… Zajímavé je, že ekologisté sice vedou válku proti stožárům mobilních operátorů, ale větrníky jim nevadí. Je to čistá ideologie. Stanislav Gross na to šel blbě - mnohem chytřejší je vysávat státní kasu a peněženky spotřebitelů a tvářit se, že nejde o prachy, ale o záchranu světa. Chytřejší ekologisté si zkrátka ze spasitelství udělali kšeft.

(Převzato z Revue politika č. 9/2007, www.cdkbrno.cz)