11.12.2018 | Svátek má Dana


EKOLOGIE: Les jako problém

29.10.2016

Lesy rostou na jedné třetině souše. Člověk z nich však každoročně ohněm a pilou odkrojí porosty o rozloze srovnatelné s plochou Panamy. Z tropických lesů tak zbývá už jen polovina jejich původní rozlohy. Tyhle rány by měly zacelit rozsáhlé zalesňovací projekty. Přínos mnohých je však sporný, a některé dokonce páchají víc škody než užitku.

Když člověk ponechá plochy získané zničením původních lesů svému osudu, nemusí se na ně vrátit stromy. Mnohdy je nahradí travnaté porosty. Obnově lesů pak musí pomoci člověk. Nebývá to jednoduché ani laciné, ale není to neproveditelné. Do roku 2020 by se tak mělo zalesnit 1,5 milionu kilometrů čtverečních travnatých ploch.

Zdaleka ne všechny porosty travin určené k proměně na les jsou však výsledkem předchozího kácení lesa. Mnohé vznikly přirozeně, jsou velmi staré, hostí nepřeberné druhové bohatství rostlin i živočichů a patří k tomu nejcennějšímu, co v krajině ještě zbylo. Jejich proměnou na les vznikají nenapravitelné škody.

Druhové bohatství savan a pamp se dočkalo plného docenění až v poslední době. V obecném povědomí je spíše vysoká biodiverzita lesů. Například brazilský tropický deštný les patří z hlediska druhové pestrosti k nejbohatším na světě. Méně už se ví o brazilském travinami zarostlém cerradu. Roste na něm 6000 druhů rostlin a na seznamu míst světa s nejvyšším druhovým bohatstvím mu patří dvanácté místo.

Další podobně bohaté travnaté porosty najdeme v Jižní Africe, kde botanici napočítali bezmála 4000 druhů rostlin. Neuvěřitelných 6000 druhů flóry hostí také pláně na atlantickém pobřeží Severní Ameriky. Plných 29 procent rostlin z těchto travnatých plání jsou endemické druhy, což znamená, že je mimo tyto ekosystémy nikde jinde nenajdeme. Podobně jsou na tom traviny Madagaskaru. Vědci jich sice napočítali jen 580 druhů, kolem 40 procent jich ale nikde mimo Madagaskar neroste. Přesto vědci dlouho považovali madagaskarské savany za výsledek kácení a vypalování lesů lidmi, kteří na tento ostrov přišli nejprve z oblasti dnešní Malajsie a následně i z mnohem bližší Afriky.

Cenné přirozené travní porosty neohrožuje jen zalesnění. Mnohé potřebují ke své existenci oheň. Trávy jsou k opakovanému průchodu výhní dokonale uzpůsobeny. Opakované požáry sežehnou uschlou nadzemní vegetaci, ale nepoškodí podzemní části rostlin. Pokud například člověk častějším požárům brání v obavě, že se rozšíří do osídlených oblastí a napáchají tam škody, pak travinaté pláně zarůstají stromy a keři a pomalu, ale jistě mizí. Pro řadu travin je smrtící už zastínění stromy a keři.

Zrno za zeleň

V létě roku 1998 postihly povodí řeky Jang-c’-ťiang nejrozsáhlejší záplavy, jaké Čína ve 20. století zažila. Z ohrožených území o rozloze 100 000 kilometrů čtverečních bylo evakuováno 180 milionů lidí. Ani tak se nepodařilo zabránit více než 4000 obětí na životech. Zničeno bylo více než 13 milionů budov, bez střechy nad hlavou se ocitlo 15 milionů lidí a hmotné škody přesáhly dvě miliardy dolarů.

Nebyly to zdaleka první masivní povodně, které Čínu v 90. letech postihly. A hned v následujícím roce vyhnala rozbouřená Jang-c‘-tiang z domovů 5,5 milionu lidí a tisíc z nich zabila. Na tyto problémy si Čína zadělala už v 50. letech, když se pokoušela o „velký skok vpřed“. Honbě za rozšiřováním ploch zemědělské půdy tehdy padly za oběť miliony hektarů lesa. Devastace lesů se v druhé polovině 20. století nezastavila a krajina ztratila po rozsáhlém odlesnění schopnost zadržovat vodu.

Kruté lekce opakujících se ničivých záplav donutily v roce 1999 Čínu spustit program Zrno za zeleň. Největší zalesňovací projekt světa by měl na erozí poničené zemědělské půdě a v rozsáhlých neúrodných oblastech obnovit lesy o celkové výměře 15 milionů hektarů.

Pokud rolník promění svá pole v lesní porost, dostane k tomu od státu nejen semena či sazenice stromů a technickou pomoc, ale navíc i obilí jako náhradu za ztracenou úrodu. Systém dotací a daňových úlev motivuje rolníky k zalesňování a zároveň napomáhá ekonomickému vzestupu zaostalých venkovských oblastí. Pobídky nalákaly do programu 32 milionů venkovanů. Ti se v zalesňování dokonce předhánějí, protože se obávají, že se štědrá ruka státu může kdykoli opět zavřít. Často jsou tak zalesňovány dokonce větší plochy, než bylo pro danou oblast na plánováno.

Studie vědců z americké Princetonské univerzity publikovaná nedávno ve vědeckém časopise Nature Communications odhaluje odvrácenou tvář projektu Zrno za zeleň. Čína neutrácí miliardy dolarů za obnovu původních lesů. Na milionech hektarů vyrůstají monokulturní plantáže blahovičníků, bambusů nebo jehličnanu kryptomerie japonské. Pokud se někde vysazují „smíšené lesy“, pak jde zhusta o kombinace těchto tří dřevin. Nové „lesy“ jsou z hlediska pestrosti života zoufale chudé. Původní fauna od hmyzu až po ptáky a savce se do nich nevrací, protože tu živočichové nenacházejí příhodné životní podmínky.

Upřednostnění monokultur rychle rostoucích dřevin je odůvodňováno ekonomicky. Panují obavy, že obnovený původní les by v dohledné době negarantoval lidem hmatatelný užitek. Princetonský tým vedený Douglasem Yuem však ve své studii ukazuje, že venkovské rodiny nejsou na ziscích z obnovy lesů existenčně závislé, protože ty činí jen kolem desetiny celkových příjmů domácnosti. Příjmy rodin v několika málo oblastech, kde se podařilo obnovit původní lesy s pestrou druhovou skladbou dřevin, se navíc neliší od příjmů rodin, které proměnily svá pole na lesní monokultury.

Velká stromová zeď

Dlouho připravovaný grandiózní plán na zastavení Sahary počítá s vysázením souvislého pásma stromů širokého patnáct kilometrů, které má přetínat africký kontinent po jižní hranici rozrůstající se pouště od Atlantiku po Indický oceán v délce 7775 kilometrů. Říká se mu Velká zelená zeď. Kdyby však přežily všechny stromy, které už byly vysazené v Sahelu od počátku 80 .let minulého století, podobala by se tamější krajina Amazonii. Bohužel, přežil jen každý pátý. Neúspěch má celou řadu příčin. Zalesňovací plány nejednou ignorovaly přírodní podmínky Sahelu. Vysazovány byly stromy, které tu nedokázaly bez lidské péče přežít. Často byly zalesňovány neobydlené oblasti, kde se o stromy nemohl nikdo postarat. A i tam, kde byla lidská ruka nablízku, chyběl zájem. Místní obyvatelé nevzali zalesňovací akce za své. Měli svých starostí až nad hlavu a v sázení stromků a péči o ně neviděli řešení.

Proměna zemědělské půdy v poušť vyhrocuje už beztak vážné problémy černého kontinentu. Mladí muži, kteří se na venkově neuživí a marně hledají práci, jsou frustrovaní, protože nezaopatří své rodiny. Východisko vidí v zapojení do povstaleckých skupin nebo teroristických organizací typu Boko Haram, popřípadě v útěku přes Středozemní moře do Evropy.

Pohyb pouště však nepředstavuje nic neobvyklého. Okraje Sahary se po staletí posouvají na jih a opět se vracejí k severu v závislosti na výkyvech klimatu. V 60. a 70. letech poušť postupovala, v 90. letech opět vyklízela pozice. Z postupu pouště byli často viněni pastevci a jejich stáda spásající sporou vegetaci. Dnes je jasné, že to zdaleka není hlavní příčina problémů. Ty tkvějí na řadě míst ve špatném hospodaření s vodou. Například hladina jezera Čad měla ještě před pár desetiletími desetinásobně větší plochu než dnes. Za jeho vysycháním není postup Sahary, ale stavba přehrad na přítocích jezera a masivní čerpání vody pro závlahy. I kdyby jezero obklopily lesy, problém s nedostatkem vody se tím nevyřeší. Své o nich vědí třeba desetitisíce pastevců, kteří už kolem vysychajícího jezera nenacházejí pastvu pro svá stáda.

Nezabíjejte poušť

Poušť není moloch požírající půdu, kterého je třeba zabít. Poušť tvoří nedílnou součást přírody a nabízí podmínky k životu pro překvapivě pestré a početné společenstvo organismů včetně člověka. Lovecko-pastevecká společenství nomádů žila s pouští v rovnováze. Společenství založená na moderním zemědělství tu však přežívají jen díky masivnímu zavlažování, což je dlouhodobě neudržitelný stav.

V současné době je v oblasti Sahelu na mnoha místech jasně patrný posun k lepšímu díky procesu, jehož start nikdo neřídil. Tamější obyvatelé si našli vlastní cestičky k boji s vysychající krajinou. Často přitom postupují v rozporu s oficiálními doporučeními. Buřičské metody však přinášejí hmatatelné výsledky. Experti například doporučovali rolníkům kácet původní druhy stromů rostoucí na polích a vysazovat místo nich nové stromy někde jinde.

Stromy ale na polích neškodí. Zadržují v půdě vláhu a organická hmota ze spadaného listí obohacuje půdu o živiny. V Burkině Faso, Mali či Nigeru je praxe „polního zalesňování“ stále populárnější a přinesla Sahelu více stromů než zatím monstrózní projekt Velké zelené zdi. Důležité je, že místní lidé se s touto formou boje s vysoušením krajiny ztotožnili, protože přináší hmatatelné výsledky. Na místech, která byla ještě před deseti lety považována v boji s pouští za ztracená, dnes rostou stromy. Lidé využívají jejich větve coby palivo a listy jako krmivo pro domácí zvířata nebo hnojivo.

Autor je biolog, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby

LN, 22.10.2016



Diskuse


P. Rada
10:26
29.10.2016

počet příspěvků: 1, poslední 29.10.2016 10:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.